Více než dvaceti knihami dává o sobě vědět americký prozaik židovského etnika Philip Roth (1933) a píše dál. Už v šedesátých letech minulého století měl český čtenář možnost seznámit se s útlou novelkou Sbohem město C. Následoval obsáhlý román z vysokoškolského prostředí Ať se děje, co se děje. Autor v něm dokázal, že zvládá střídat žánry, aniž by utrpěla kvalita textu.
   Pulitzerova cena za Americkou idylu může směřovat k Lidské skvrně a k románu Vzala jsem si komunistu. V těchto mohutných příbězích se Roth stává nesmlouvavým kritikem amerického snu a zobrazení jeho odvrácené strany se odvíjí v kontextu politickém, rasovém i kulturně společenském.
   Mohlo by se zdát, že toto je autorovou doménou, kde zůstává prostor i pro mikrokosmos rodiny a jejích členů. Mohlo to být pravdou, než vyšlo Umírající zvíře. Na sto dvaceti stranách představuje Roth profesora literatury Davida Kepeshe, neúnavného dobyvatele půvabných studentek, což odůvodňuje faktem, že krásné ženě není schopen odolat.
   Bez ohledu na rozpad manželství, bez ohledu na neschopnost věnovat se výchově potomků vydrží mu toto hobby do šedesátky, kdy potká šestadvacetiletou Consuelu a zcela podlehne jejímu kouzlu. Láska jej zbaví ironického odstupu a trýznivá žárlivost vede k psychické destrukci. Odpoutat se od Consuely funguje pouze dočasně; Consuela se vrací, překrásné tělo decimované rakovinou...
   Mohlo by se zdát, že metafora o lidském srdci, nemocném touhou a natrvalo připoutaném k umírajícímu zvířeti zaznamená nejzazší bod při sestupu k akordům spodních proudů, ale nestalo se... Na knižních pultech se objevuje próza JAKO KAŽDÝ ČLOVĚK (Mladá fronta, str. 244). Čtenáře nenechá na pochybách, že by se mohla jmenovat – O posledních věcech člověka.
   Autor prostřednictvím hlavní postavy připomíná čtenáři finále údělu každé lidské bytosti: odsun do nicoty, nebytí, smrt. Tento Rothův agent reklamní společnosti nemá jméno, v práci slaví úspěch a ten využívá k požitkářskému způsobu žití. Tři manželství, bezpočet milenek a iluze absolutní svobody. Proti tomu lhostejnost, odcizení dětí, nenávist. A do toho nenápadná únava organismu, postupné chátrání těla i ducha. (Myšlenky na svůj odchod ze světa musel potlačovat se stále větším úsilím a sebeklamem). Důkazem toho, že mladický elán není na věky, je banální operace protagonisty na úsvitě vlastního dětství. Také závěrečné sklenutí příběhu se odehrává ve znamení operace. A může se začít pohřbem.
   Jak si za těchto okolností nepřipomenout závěrečnou větu z Bradburyho povídky Zástup: Zavřel oči a čekal na ohledavače mrtvol, jak se nezmínit o torzu románu Jana Otčenáška Pokušení Katarína, kde je hlavní hrdina konfrontován s obřadem vlastního skonu.
   Rothova próza není významově členěna ani nepředstírá zaumnost různých časových rovin. Univerzalita lidského údělu a privátní příběh protagonisty, smysluplnost a odpovědnost žití jsou vystavovány neustálé konfrontaci. V těch místech je román nejpůsobivější. Jako příklad může posloužit prozrazení nevěry, matčina smrt a rozpad druhého manželství. A když se v našem antihrdinovi projeví ochranitelské pudy a vydá se za dcerou, zakotví na zapadlém hřbitově a nechá hrobníka, aby mu zasvěceně vyprávěl o své práci...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]