S knihami je tomu jako s lidmi. Člověk se s nimi často setkává náhodou. Kdysi mě zaujal básnický debut Ivo Haráka Ledový motýl (1992). Možná vzhledem, je to skutečně půvabná kniha, třebaže jen skromně přioděná, jak již je poezie zvyklá. Později mě jako příloha Tvaru zaujalo pozoruhodně kompaktní Requiem na varhany z lešenářských trubek (2002).
   Jsou básníci, kteří vyplují na řeku poezie a čeří ji - nebo jen pokorně, ukázněně hladí hladinu - pravidelnými tempy. Ne tak Ivo Harák, který vysokým obloukem dospěl ke sbírce PANEL NEBE (2008), vydané jen jako příloha časopis Psí víno. Žel. Ale aspoň tak.
   V každé Harákově sbírce tkví něco vzrušujícího, objevného a znepokojivého, nepokojný spodní proud, úporné hledání, také však cosi objevného a trvale platného. V Ledovém motýlu je to báseň Titanic: Na palubě mnoha nepotopitelných lodí / hraje hudba / PŘÍLIŠ hlasitě / (dosud). Ze sbírky Requiem si připomeňme obecně varovný verš pozor na krásná zraňující slova. Jako kdyby se stala Harákovým mementem, klenoucím se ke sbírce Panel nebe, vyzrálým veršům, jimiž definitivně zaujal svébytné místo v poněkud nepřehledném, mnohdy záměrně zamlžovaném současném českém básnickém prostoru.
   Při čtení sbírky Panel nebe mi vytanula vzpomínka na dětem a mládeži určený výbor z prací K. V. Raise Cesta k domovu (1925), zejména v prozaických ukázkách dobově patřičně vlastenecky okořeněný, podstatně kvalitnější v básnických pasážích. Přes vzdálenost století, rozdílných životních podmínek, pozměněného poslání literatury a rozlišné poetiky nelze přehlédnout určité shodné atributy, především úporný motiv hledání. Hledání domova a vlastních stop v krajině. V Harákově případě možná subtilního a přece lákavého, naléhavě motivujícího. S vroucností a pokorou se vrací ke kraji, který mu byl dlouho domovem, ale citlivě nahlíží i tam, kam ho život zavál. Jako kdyby všude hledal zraňující i konejšivé bludičky míst (řečeno s básníkem), jehož tvůrčí ponor je hluboký a vroucí. O dimenzi jeho veršů svědčí konstatování tady mají legendy i smysluplný konec. Smysluplnost se stala charakteristickým prvkem Harákovy poezie. Zase nacházíme něco trvale platného, dráždivého a téměř vizionářského: Tolikrát se před mýma očima přepisovaly dějiny - - Věci nakonec nejsou důležité, ale interpretace. / Je tu ovšem ještě naděje...
   Věci snad skutečně nejsou důležité, rozhodně je ale podstatné, že Harák vyzrál v básníka svébytně komplexního. K jeho pohledu na svět a preferovaným hodnotám lze zaujmout odlišné stanovisko. Prudérnější čtenáři mohou vznést i připomínky, což ovšem nesnižuje hodnotu sbírky, výrazně přečnívající průměr současné české poezie. Ke škodě čtenářské obce se sbírce Panel nebe nedostalo hojnější expense.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]