Kdo se pokouší číst HUBENÁ STEHNA TWIGGY (Host, Brno 2010, Edice ReX sv. 9), nejnovější knížku Martina Reinera, jako „sbírku“ jednotlivých básní, více či méně tematicky nasáčkovaných podle místní a jiné inspirace do čtyř oddílů (Pravěké město: Brno; Poutě: tripy po vlastech českých; Zprávy ze světa: verše inspirované z cest světem; Kinetický hrob: básník-svět, existenciální esence), dočte se málo, některé stránky mu zůstanou nápověďmi, odkazujícími do neznáma, neboť může jen hádat, kdo je Oldřich, Adélka a o kterého Mikuláška vlas jde ve verších, v nichž by se básník rád natáhl na gauč jako ten vlas. Ovšem, každá dobrá (někdy i nedobrá) báseň je hádanka a na čtenáři je dohádnout se jejího nejvlastnějšího smyslu, tomu se říká potěšení z poznání. Ale je vůbec třeba hádat, jak číst titulní obraz knížky, ta Twiggina hubená stehna? Copak staví Reiner „hubená stehna“ za průletu stoletím „vonícím po mandlích“ mezi „metlu kyanidu“ a „ropu zemřelých“ z nějakého jen estetického odporu k příliš štíhlým holkám, jak mystifikuje jiná báseň („tenkrát měly ženy ve tmě obávané vnady“).
   Kdo přečte Hubená stehna Twiggy ne jako básně toliko sesbírané, ale jako skladbu, jako sonátu, v níž se motivy vracejí přes rozhraní jejích vět, zcela jistě ví, že superštíhlost žen nebudí v básníkovi nechuť, vždyť motiv stehna, „stín na vnitřní straně zlaceného stehna“ dívky anebo ženy „goticky strohé“, „pohublé v rohu pokoje“, vynořuje se poprvé už v první větě skladby (ne tedy oddíle „sbírky“) jako utkvělá momentka milostného okouzlení. A jsme doma: ta stehna v názvu a titulní básni, určující obraz knihy, nejsou hubená v důsledku nějaké módní normy krásy, jsou hubená nechtěně a nedobrovolně, jsou vyzáblá z donucení, z příšerného hladovění v koncentráku. V citované básni o goticky strohé, která neměla „ánung / proč město míchá styly“, a odešla domů, je také verš: „kouřit, pak vyvanout“. To je ovšem jen přání: co jsme zažili, čeho se nadýchal náš svět, mělo vyvanout. Ani v „letu let“ nevyvanulo. A to je jistě nejvlastnější důvod samot a zajíkání a nedůvěr ve světě, jímž básníka stále neúkojně žene, leč z něho nevyvede „ta hvězda kosodélná“; ten ztmavlý a i za dne nebezpečný svět sugestivně evokuje i fotografický doprovod Dušana Tománka.
   I kdyby na konci první věty na to neupozornil Automatický text, nemohlo by být pochyb, že tato sonáta je surreálná; připouští eufonii, někdy i pádně pointující rým, když se už přihodí. Talisman Reinerovy poezie, Nezval, je tu dvakrát: poprvé v průjezdu U Brichtů v plášti, „pod pláštěm Prsy / Tiresiovy“, v komentáři k nimž Apollinaire první řekl: surrealismus. Objevná obraznost Reinerovy sonáty není jen surreálná (básník „jede do Svitav, / odkud pochází slunce“), skladba není prosta slovních hříček (ve třetí větě „je jí jedno, kdo ji píchá“, ve čtvrté „už tě nepíchá / u srdce...“), ale surreálný je určitě Obsah knihy: je to úžasná báseň, jejíž poslední verš zní „třísky slov“, slov z předešlé básně: „Nic nevím, jen hádám, / slova… jako Adam. // Slova velká / jako molekuly. // Slova. // Nuly.“ Jsou nuly, ale, zázrak jménem poezie, ostře se zadírají. Neboť Slovo bylo na počátku a tu je na konci!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]