Alexej Mikulášek hovoří s Ivanem Fontanou
   Alexej Mikulášek: Knihy znamenají pro spisovatele totéž co děti pro své rodiče, a jakkoli bychom měli mít všechny své děti rádi stejně, na některé se upneme více. Která kniha je tvou nejmilejší?
   Ivan Fontana: Ten trefný příměr s láskou k dětem jsem cítil spíše u básní, jež však byly publikovány jen jednotlivě či v určitých souborech v novinách a časopisech. Vzpomenu soubor básní, který vycházel ve Vlastě, ale který byl nakonec z celkem zbytečných důvodů zastaven. Z aforistických sbírek preferuji v pořadí svou druhou sbírku Lidské stíny aneb Malé studie charakterů, kterou vydalo nakladatelství Petrklíč v r. 1994. Žádná sbírka nešla na svět hladce, ale také žádná nepotřebovala "císařský řez". Myslím tím, že úpravy nakladatelů nebyly nikdy zvlášť velké, přestože jsem do korektur ještě na poslední chvíli připisoval a tak si koledoval o další a další korektury.

   Mohou knihy měnit svět? Nebo jej alespoň pozitivně - či negativně - ovlivnit?
   Knihy mění svět nebo se jej alespoň snaží změnit - některé více, některé méně - již po mnoho staletí a možná, kdybychom vzali kamenné destičky a nápisy v kameni jako stránky velké historické knihy, mohli bychom říci i po tisíciletí. Kniha je tribunou autora, je to možnost, jak někomu něco sdělit, být na více místech najednou, aniž by se autor rozkrájel na kousky. Samozřejmě jde také o žánr - jinak mění svět kniha o kulinářském umění a jinak filozofický traktát. V knihách jsou akumulovány vědomosti generací mudrců, vzdělanců i vědců, nalézá se v nich thesaurus lidských zkušeností.

   Aforismus má bohatou tradici už z doby antické. Mohl bys aforismus definovat? Co jej odlišuje např. od bonmotu nebo sentence?
   Aforismus není jen pouhá sentence. Často sice jde o velmi krátkou větu, která však člověka někam směruje a povznáší. Přirovnal bych jej k dvojplošníku, který nese minimálně dva významy, ale také přináší závrať. Nejsem literární teoretik, ani pilot, jakým byl Exupéry, aforismy píši více intuicí než rozumem, ten slouží jen pro vybalancování jazyka, pro jasnost textu, pohlazení metafor a výzbroj paradoxů. Tak jako se často ve filatelii objevuje reflexe známkové tvorby (známka na známce), tak se i aforismus definuje často svými vlastními prostředky, samozřejmě, že přitom nesmí chybět všechny patřičné atributy. Koření, sůl, vtip.

   Proč píšeš a vydáváš své aforismy, sentence, gnómy a další "jednohubky" literatury?
   Kdysi, a bylo to krátce po r. 1968, tedy po invazi vojsk Varšavské aliance, mě na jedné z malostranských zdí zaujal nápis "Všude, kde se dá žít, dá se žít dobře", sentence byla od Marka Aurelia. Věta upozorňovala na časté opakování historie. Od té doby jsem začal víc přemýšlet nad společenskými problémy a začal psát.

   Proč by měl dát čtenář přednost jedné větě před "prostřeným stolem" románu? Zlí jazykové tvrdí, že dobrý romanopisec do svého díla vtělí stovky aforismů, ale aforista dobrý román nenapíše, i kdyby se rozkrájel.
   To je určitě pravda. Jsou autoři, kteří román prošpikují aforismy, ale někteří jej bohužel prokládají prefabrikáty (hotové sentence), o jejichž původu se často ani nezmiňují. Pak je druhý typ aforistů, kteří tzv. sypou sentence z rukávu. Mezi nimi byl např. polský aforista S. J. Lec a patří k nim určitě i náš J. Žáček. Aforismus je samostatný literární žánr. Je pravda, že často stojí někde na pomezí poezie či prózy.

   V čem spočívá umělecká a estetická hodnota aforismu?
   Hodnota aforismu spočívá v jeho obsahu. Žádná definice aforismu není úplná, všechny v nějakém aspektu pokulhávají. Aforismus se pozná podle chuti - má totiž zvláštní chemický vzorec, který působí někde v mozku a v oblastech paměti snoubené se zkušeností. Je to podobné jako s vtipem: slyšíte-li jej podruhé, reakce neproběhne, už to prostě není zdaleka ono.

   Kdybys mohl vytvořit antologii českého (či československého) aforismu, které osobnosti by v něm nesměly chybět?
   První antologii českého aforismu připravili M. Huptych s J. Žáčkem a vydal ji Knižní klub před třemi lety, v r. 2004. Stál jsem také u jejího zrodu. Nová antologie si počká pár let; je pravda, a to je jistě úděl či osud všech antologií, že ta první nemusela "chytit všechny ryby", zvláště když i malé ryby dorůstají.

   Které současné autory pokládáš za nejlepší?
   Předpokládám, že otázka míří také k aforismu. Už jsem zmínil Jiřího Žáčka, ale dobrých aforistů je víc, např. Jiří Faltus, Zdenka Ortová, Patricie Holečková, František Uher aj. Nelze je na tak malé ploše vyjmenovat.
   Rád bych zde jmenoval tři další autory, tři další velké osobnosti, jež dnes tvoří páteř evropského aforismu a které byly v Čechách a na Moravě víc než doma. Jsou to Maria Ebner von Eschenbach, Karl Kraus a Franz Kafka.
   
   Na rozdíl od posluhující a aktivistické paraliteratury není aforismus na vymření, dokonce se má čile ke světu. Čímpak to asi je?
   Aforismus je starý literární žánr, a jak jsem již uvedl, nese určitý náboj, musí mít myšlenkový potenciál. Je jako mravenec nesoucí překvapivě velký hranol, který se čtenáři neustále rozkládá do spektra barevných obrazů. Přesto nemá dnes na růžích ustláno, jako by musel neustále obhajovat své místo na slunci, totiž sloupek v novinách, prostor v časopise, plochu na knižním pultu. Halasná přítomnost přináší spíše výkřiky drsných trhovců, kteří by se jinak ztratili v nepřehledné literární poušti. Naštěstí je aforismus společností neustále kultivován, neboť v jistém smyslu doplňuje idiomatickou výbavu jazyka.

   Kterýsi český klasik zvolal: "Zabte ho, je to kritik!" Vážně to nemyslel, ale "kritika kritiků" a "kritika kritiky" je nedílnou součástí moderního literárního diskursu a přináší samo sebou i hodně zlé krve. Jaké jsou tvé zkušenosti s literární kritikou?
   Špatné i dobré. Všechno špatné, pokud člověka úplně nezašlápne do země, je také někdy k něčemu dobré. Literát nemůže jít cestou vyztuženou baldachýnem a vydlážděnou diamanty. Daleko by nedošel, usnul by asi na létajícím koberci a přeletěl by svůj cíl, šlo by spíše o výjimku.
   Ale vážně k literární kritice. Kritika má nesporně mimořádně důležitou úlohu. Někdo se musí vyznat v tom, co tu již bylo, poznat uhlíky, z nichž lze vykřesat plamen. Zařadit literaturu do mozaiky všedního i svátečního dne.

   A s redaktory či editory?
   Redaktorů a editorů je mnoho, ale v přílivu překladové literatury musí mnozí také bohužel plavat s proudem. Něco jiného, jsme-li na jezeře, v tůni nebo rybníku, tam i oni hledají kyslík, kvalitu, něco nového, co by zvedlo nebo aspoň rozvířilo hladinu. Za každou vydanou knížkou stojí samozřejmě redaktor a nakladatel. Velká a častá otázka autorů: jak najít svého nakladatele? To i přes několik vydaných knížek zůstává pro mne tajemstvím. Snad trochu štěstí, snad to biblické klepání na dveře, jen prosím neotravte redaktora předem. Najdou se i tací, kteří jdou a skočí z desetimetrové věže - jakmile spatří vaši knížku vznášet se kdesi v bazénu.

   Česká literární obec je institucionálně rozdělena na "Obec spisovatelů" a "Unii českých spisovatelů", přičemž každá tu druhou více méně ignoruje. Pokračuje tak rozdělení české literatury z doby předlistopadové. Je možné nebo nutné na této skutečnosti něco měnit? Jde o přirozený stav?
   Jsem členem obou uvedených organizací. Je pravda, že v nich existují určité názorové rozdíly na způsob práce (vyjadřuji se vágně, vyžadovalo by to studii), když ale zvážíme obě členské základny, tak lze nesporně konstatovat určitý společný průnik, a to nejen v členstvu, ale i v postupu, jak zvýšit respekt literatury a umění. Můj názor je, že by se tyto organizace měly dohodnout na spolupráci a na postupném sbližování, vždyť literatura je jenom jedna, pokud ji nebudeme třídit na dobrou a špatnou. Válčit mezi sebou, byť v zákopech nebo jen v jakémsi temném zákulisí, by bylo jen žabomyší válkou, naprosto neproduktivní. Existují však i další organizace, jejichž hlavním cílem je podpora umění.

   Všude slýcháme a všude čteme, že žijeme v demokratické (tedy nejdokonalejší možné) společnosti, podobně jako jsme kdysi slýchávali, že žijeme v socialistické (tedy nejdokonalejší možné) společnosti. Hitler svoji Třetí říši označoval za nejvyšší stupeň demokracie, Bush své impérium za Říši svobody. Nestane se jednou ze slova "demokracie" nadávka, synonymum k moderní despocii, diktatuře a aroganci vůbec?
   Podíváme-li se do historie, zjistíme, že je plna pokusů, jak řídit složité společenské vztahy a jak se chránit vůči nepřátelům. Demokracie má své slabiny, stejně jako je měl systém, v němž jsme - alespoň my starší - žili. Koneckonců demokracii se učí i ti, co ji hlásají, i ti, co ji tvoří. Uznávám právo rozdílných kultur a států na sebeurčení, na svou obranu atd. Vývoj situace v Německu v 1. polovině 20. století, který nakonec vedl k rozpoutání 2. světové války, byl tragédií pro mnoho evropských národů. Životy milionů obětí války a zrůdné politiky Německa vůči evropským národům samozřejmě nelze zapomenout.

   V jaké společnosti se nejvíce daří aforistům? Co je pro tebe "svoboda"?
   Engelsova definice "Svoboda je poznaná nutnost" stále platí, o tom není pochyb. Samozřejmě, že tato hutná sentence může a musí být při výkladu vždy rozvinuta. Co je svoboda vyjádřilo v lapidární formě mnoho autorů. Uveďme si jen několik příkladů: "Svoboda bez poslušnosti je zmatek a poslušnost bez svobody je otroctví" (A. Lincoln), "Svoboda je vše, čeho si žádám, ale doufati v ni se hanbím" (R. Thákur), "Svoboda je volbou vlastního bytí. Tato volba je absurdní" (J-P. Sartre). Žádný výrok není samozřejmě dokonalý. Je zajímavé, že každý výrok vystihuje nejen dobu, ale i způsob uvažování autora.

   Mohl bys formulovat - jak jinak než aforisticky (?) - své tvůrčí krédo?
   Kdysi, to mi bylo tak čtrnáct, patnáct let, jsem si vybral krédo z bible. Obsahovalo slovo šlechetnost. Šlechetnost, slušnost a čest, to je trojice slov a významů, jimž doufám budu moci vždy dostát, i když připouštím, že život mnohdy není vůbec jednoduchý, připomeňme si jen Sofiinu volbu.

   Co je pro vznik dobrého aforismu důležitější - intelektuální nápad, vhled, myšlenková jiskra, nebo jazyková invence, polysémie a kreativní slovotvorba? Co je "motorem", co "spojkou" a co "převodovou soustavou" aforismu?
   To nevím, i když si myslím, že aforista musí mít dobré sako nebo kabát, aspoň s jedním rukávem. Často slyšíme "ten to sype z rukávu". V každém případě sentence musí být krátké, kratší než rukáv. Záleží i na "podšívce" a "čepici" a potom - komu není shůry dáno... V otázce je obsaženo vše, co nějakým způsobem může vést k aforismu. Určitě tam platí i kombinace. Možná existuje klíč ...kdo ví ?

   Jsi profesí hydrolog, zaměřuješ se na otázky meliorace, tvorby životního prostředí... Mohl bys nám laikům vysvětlit, k čemu tvoje práce směřuje, jaké "výstupy" přináší?
   Každá rostlina má své optimální stanoviště a vyžaduje určitý vodní, teplotní i živinný režim. Úprava režimu je zapotřebí zvlášť tehdy, když upřednostňujeme jednu rostlinu před druhou. To je princip zemědělství. Proto požadavky zemědělství a požadavky ekologie stojí vůči sobě jednoznačně v rozporu. Přesto se v naší kulturní krajině musíme snažit o soulad a soulad znamená i kompromis. Domnívám se, že zemědělství, protože pracuje s biologickým materiálem, má velký potenciál v řešení (struktury) krajiny. My, pokud nezastavíme v dohledné době všechnu zemědělskou půdu velkosklady, budovami a komunikacemi, musíme zlepšit strukturu krajiny. Na jedné straně nesmíme připustit zničení cenných biotopů, ani dopustit rozbití botanického a druhového genofondu, na druhé straně však musíme udržet zemědělství, které pro nás znamená zdroj potravin.

   Jak souvisí tvá profese s literární tvorbou?
   Abych řekl pravdu, jsou to dvě "frekvence", které se navzájem ruší. Nelze je zcela separovat. Ale přece jen existuje několik společných témat: voda, logika, jazyk, snaha po přesném vyjádření.

   Jaké knihy máš připraveny k vydání?
   Jedna knížka je, či spíše leží u menšího nakladatele. Čekám na korekturu. O druhé zatím jednám s dalším nakladatelem, resp. s redaktorem tohoto nakladatelství. Text sbírky je hotový a kromě aforismů jsou tam i rýmované "frašky" a básně.

   Nechceš něco vzkázat začínajícím aforistům?
   Pozdravuji především čtenáře Obrysu-Kmene. Obrys-Kmen je šťastné spojení, nejen dvou známých literárních listů, ale také mnoha silných osobností.
   Každý, kdo píše, musí jít vlastní cestou. Snad to vyplývá i z toho, co jsem dosud uvedl. Přeji všem šťastnou cestu.


   Ivan Fontana
   (vl. jménem Mojmír Soukup, Ing., CSc.)
   Vědecký pracovník Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Jeho výzkum je zaměřen na vodní režimy půd a hydrologii malého povodí. Předmětem literárních zájmů a tvorby jsou především poezie, aforismy, eseje.
   Publikované knihy: Kostky v letu (1989, SNK), Lidské stíny aneb Malé studie charakterů (1994, Petrklíč), Klobouk myšlenek (1995, Petrklíč), Bonmoty a citáty aneb Co řekly ženy (1998, Petrklíč), Bonmoty a posměšky (2002, Arista), Aforismy a Zlomky (2004, Vodnář), Básně z listů mladého vína a starého herbáře (2007, nákladem vlastním vydáno v edici Houpací kůň). Dva uvedené tituly byly vydány v bodovém Brailově písmu nakladatelstvím pro nevidomé v Praze. Připraveny k vydání dvě sbírky převážně aforismů. Jedna je v rukou nakladatelství Vodnář a druhá s názvem Aforismy a Frašky je - podle autorových slov - ve stadiu námluv...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]