Tak tohle je zbytek našeho domova. Skříň, postel, obrázek. Do výšky rostoucí kaktus. Jednou ho maminka donesla z popelnice, opláchla pod sprchou a řekla: »Kdo jen tohle mohl udělat, vždyť ten kaktus žije!«
Beru z prádelníku album s fotografiemi. To jsem já, když mi bylo šest neděl. Tři měsíce, na nočníku, dva roky, s pěti svíčkami na dortu. Na lyžích. V hodinách baletu. S prvními housličkami, které tehdy tatínek nemohl dlouho sehnat. Tuhle jsou světlé vlásky bratra Zdeňka. Tuhle kudrlinky, to byly první vrkoče naší Mirky. A ty rovné cancourky, ty jsou moje. Na té velké fotografii z ateliéru jsme všichni tři a za námi se pyšně usmívají rodiče.
»Koukej, Mirko, tuhle slavila maminka padesátiny! To byla ještě pěkná, viď, teprve potom tak rychle scházela.«
»Ani mi to nepřipomínej. Mám z toho dodnes výčitky svědomí. Jeli jsme tehdy s Honzou do Bulharska k moři, no řekni sama, měla jsem tu příležitost zahodit?«
»Já vím, maminku to moc mrzelo. Bylo to uprostřed sena v létě u babičky. Všechno bylo nějak podivné. Babička byla u sestry a tatínek tehdy řekl: 'Nedá se nic dělat, holky, seno musí pod střechu'.«
»A tak se na maminčiny padesátiny třikrát obracelo a k večeru ještě kopilo. Maminka padla unavená na postel, ale pak řekla: 'No jo, vždyť vy byste chtěli večeři, že?'«
»Samozřejmě, a slavnostní!« já na to, a maminka vstala a šla chystat obložené mísy. Natrhala jsem jí u lesa větvičku jeřabin a pár kopretin, nebyla to špatná kytice. Tatínek u večeře zažertoval: »Tak všechno nejlepší, maminko, ale na to připití jsi zapomněla. Alespoň pivo kdyby bylo!« Žádný z nás se nezvedl, aby se nabídl. Do vesnice to byla dobrá půlhodinka, nikomu se po té dřině nechtělo. Naše chyba. Měli jsme na to pamatovat sami. Tatínek pak dostal od hajného nějaké koruny za prodané seno. Zašel do města a od trhovkyně koupil mamince sukni. Takovou nevkusnou, co tatínek věděl! Byla levná a měla barvu, jakou jsme na mamince rádi viděli. Dělala, že má radost, ale já vím, že tajně plakala. Ona sukně není dárek k takovému výročí! Já jsem na ni také zapomněla, to mě mrzí nejvíce.
Mamince stejně bylo hlavně líto, že nejsme všichni pohromadě, chvilku bez práce, v klidné pohodě. Ona byla trochu romantická, měli jsme to vědět, a takové padesátiny, ty se přece všude slaví s velkou pampou. Zdeněk poslal ze Slovenska gratulaci s růžemi a ptáčky, ale nějak pozdě, došla až za týden po tom výročí.
»Co uděláme s nábytkem?«
»Co myslíš ty?«
»Je už starý, odřený, kdo to bude stěhovat? A kam? Na dříví je to ale škoda. Dáme klíče na úřad, ať si s tím dělají, co chtějí. Škoda, že jsme na byt k mamince nepřihlásili někoho, lidé nemají kde bydlet, rádi by jí zaplatili.«
To, co tvořilo domov, se rozšířilo na desítky osamělých věcí, smutných sirotků, o kterých je rozhodnuto:
»Klobouky a deštník dáme paní Novákové. Prádlo a šaty odevzdáme do klubu důchodců, je to ještě pěkné. Knihy prodáme, peníze dáme dětem. Chceš ten lustr? Já také ne. Dáme ho sousedce, někdy za maminkou zašla. Tohle nedávej nikomu, bude to mít cenu.«
Krčím rameny. Jak a co a pro koho. Pro mne má cenu tato brož, vezmu si ji na památku. Maminka si s ní spínala krajkový límeček, když šla někdy s tatínkem na koncert. I když jsme jí během let dali různé tretky, stříbrné, perličkové i jantarové spony, maminka je všechny ukládala do krabice a nosila jen tuto brož. Jakou měla asi historii? Nikdy jsme se maminky neptali. Odnesla s sebou mnoho nepřebolených bolestí, mnoho křehkých tajemství. Třeba by se nám ráda svěřila, když jsme dorostli, ale žádný z nás nikdy neměl čas. Byli jsme příliš zahleděni do sebe. Teprve teď nad těmi věcmi, z nichž každou musíme vzít do ruky, obrátit a posoudit, se zamýšlíme nad maminčiným životem.
Jednou jsem přišla s Mirkou na návštěvu. Maminka dala na stůl sváteční ubrus, který sama vyšívala. Drobounká kvítka, srdíčko, kroužky a stonky. Galeje pro oči. Chtěla nás hodně překvapit, a čekala aspoň trochu obdivu a pochvaly, jenže já jsem nakonec řekla: »Nojo, mami, ty máš teď na tyhle piplačky čas, co jsi v důchodu.«
Maminka si tehdy tolik přála mít nás někdy, jednou za čas, kolem stolu zase všechny pohromadě. Nikdy se jí to však nepodařilo. Jednou nemohl ten, podruhé jiný. A před pěti lety odešel ještě Zdeněk ze Slovenska za další hranice. Pak už ho viděla málokdy.
»Podívej, Marto, co je tohle?«
Balíčky úhledně svázané stužkou.
»Mám je rozbalit?«
»Samozřejmě. Maminka už se zlobit nebude.«
»Podívej, jsou nadepsané. A mají sváteční papír.«
Mirka otevírá nejdříve s pietou balíček »Pro Marušku«. Je v ní bleděmodrý pletený šál. Ten »Pro Zdeňka« obsahuje pár doma háčkovaných ponožek a čepici na lyže. Pod hromádkou prádla objevujeme další balíčky. Pro nás, pro naše děti i muže. Jsou určeny k svátkům, k narozeninám, k Vánocům? Nevíme. Vždyť je jaro. Chvíli se nám nedostává slov. Poslední dárky od maminky, od babičky. Poslední projevy lásky, která nikdy nezapomíná. Sestra zamyšleně převazuje balíček »Pro malou Zuzanku«. Maminčin byt je jako po dražbě. Nebyl velký a dávno už nebyl plný. Jak se jí překlonila šedesátka, maminka začala rozdávat i ty věci, ke kterým měla nějaký osobitý vztah.
Broušenou vázičku, co dostala od svého prvního šéfa, protože »řádně a v předstihu« splnila svůj pracovní úkol.
Míšeňský porcelán po tetě, nejmilejší knihy z antické literatury, pokrývky z čajové příze a další věci, se kterými se jistě jen s dojetím loučila.
Mirčin muž dečky vyhodil, porcelán prodal. »Jsme snad moderní, ne?« řekl Mirce, »máme malý byt«, a Mirka přikývla. Mamince jsme to samozřejmě neřekli.
Na stěnách zůstaly vybledlé stopy po obrázcích. Na jednom jsem byla já coby dívenka sotva odrostlá dětským střevíčkům. Šla jsem s maminkou po Karlově mostě a kudrnatý student zavolal: »Mladá paní, nechte se portrétovat! Ta vaše hezká slečinka také...!«
Maminka se na mne podívala a vzdychla: »Já nemám s sebou tolik peněz a čas také ne, spěcháme...«
Nakonec se domluvili, obrázek byl za chvíli hotov, podle toho vypadal a maminka to mohla zaplatit dvakrát, po splátkách.
Snad jen ty vlasy na něm byly moje. Maminka však obraz pověsila nad moje lůžko, které jsem opustila, když jsem se poprvé provdala. Nesměla jsem tehdy chodit moc často domů a mamince bývalo smutno. Jednou jsem si odnesla i portrét a na jeho místo pověsila Krajinu v soumraku. Maminka nic neřekla, dala nám všechno, co jsme chtěli.
Držím v ruce bezradně stoličku. Co s ní uděláme? Je pořádně odřená. Však se na ní maminka něco nasedávala v koupelně, aby nás při spánku v malém bytě světlem nerušila, když měla ještě nějakou práci.
Na stěnách maminčina pokoje zůstaly hřebíčky a stará záclona, silon zažloutlý poledním sluncem. Pro to slunce se odtud maminka nikdy nechtěla stěhovat a šlapala statečně schody až do podkroví. Slunce svítí i dnes a zachycuje se na stěnách, které byly kdysi domovem, jak jej tvořili lidé a věci.
Po tatínkově smrti odešla sestra, bratr i já. Jen maminka zůstala jako čapí matka, která poslepu se vrací do svého hnízda. Nikdy je neopouští, pokud žije. Opatrovala věci, které jí připomínaly nás a všechen ten slunný čas života. Opatrovala je pro nás, pro atmosféru tohoto krásného, vysněného shledání jednou - všech okolo jednoho stolu. Včera se jí to konečně podařilo. V prvních řadách krematoria jsme seděli tiše všichni. Já s mužem a Petruškou. Mirka s Honzou a dětmi, i Zdeněk s manželkou a Zdeněčkem. Tak, jak jsme se podepsali na parte. Maminka by jistě měla radost.
Autor: Dagmar Štětinová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |