K Žižkovu, pražské čtvrti, patřila snad od nepaměti řádná porce veselé rozpustilosti, ale také vzpurnosti, o které si vyprávěla celá Praha. V roce 1420 se tu odehrála jiná rozpustilost: jedinou volnou cestou do Prahy obklíčené osmdesáti tisíci křižáckých bojovníků z celé Evropy byla ta, která vedla pod Viničnými horami - Vítkovem. Jen tudy přicházely do města potraviny z venkova. Cestu měli ochránit táborité v čele s Janem Žižkou. V neděli 14. července křižáci pod vedením krále Zikmunda vyrazili přes brod v Libni a zaútočili na viniční vrch Vítkov chráněný hrstkou husitů, jejichž situace se brzy stala kritickou. Z Prahy však vyrazil Žižka a od jihu napadl křižáky, kteří na severním svahu Vítkova v panice padali dolů z příkrého srázu a hodně jich při útěku přes Vltavu utonulo. Velké vítězství husitů dalo tehdy Evropě echo o síle husitských Čech. Tenkrát ještě nebylo nutné čekat na přijetí do EU...
   Těžkooděnci se řítili ze svahu, do kterého se nyní zakously stroje připravující další tunel pro železniční koleje. Soše Jana Žižky - zřejmě největší jezdecké soše na světě - tak hrozí otřesy a mohla by se začít klepat... Nikoliv před křižáky, s těmi si už na letišti poradí taxikáři, tohle dokáží obrovské stavební zásahy do míst určených k pobývání lidského tvora.
   Na Žižkově bronzové soše pracoval sochař Bohumil Kafka po deset let až do své smrti v roce 1941. V ateliéru ve Střešovicích zanechal model budoucího pomníku, který byl až po válce odlit v Maškově slévárně v Karlíně a odhalen byl až ve výročí bitvy na Vítkově 14. června 1950. Jako ochrana před rozklepáním Žižky byl nyní podepřen lešením i jeho palcát, aby mu třeba nevypadl z ruky. Samotný totiž váží přes 52 kilo! Vojevůdce Žižka na koni sahá do výšky téměř 9 metrů.
   Okolo Vítkova nebývalo vždy dobře. V roce 1648 odtud Švédové palbou z děl zle poničili Prahu a zdejší vinice s vinařským lisem zapálili. Obec Žižkov, patřící kdysi k Vinohradům, kterým v roce 1867 císař František Josef I. přiřkl navíc titul Královské, se stala městem 15. května 1881. Letos tomu bude 125 let... Již o rok později zastupitelstvo na Žižkově podpořilo vznik Spolku pro zbudování pomníku Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkov. První návrhy se dostaly na stůl v roce 1913. Uvažovaný monumentální pomník měla zatím připomínat pamětní deska odhalená v září 1910. (Historie je hrozný parchant, neboť tahle deska byla před několika lety konečně nalezena po sesutí na severním svahu nad tratí.) Záměr odrážel přirozenou touhu našich legionářů, hlásících se k Žižkovi v době I. světové války, po státní samostatnosti. Jejich jednotky nesly jména husitských vojevůdců. Po I. světové válce se spojil nově vzniklý Památník odboje se Spolkem na Žižkově a v roce 1925 byla vyhlášena soutěž na Památník osvobození. V Památníku se počítalo i s hrobkou pro T. G. Masaryka. Základní kámen byl položen 8. listopadu 1928, v den výročí bitvy na Bílé hoře. T. G. Masaryk kašlal na pompu a spočinul na vesnickém hřbitově v Lánech. V roce 1934 proběhla soutěž na uměleckou výzdobu památníku, k níž přispěli přední čeští umělci - Max Švabinský, Karel Pokorný, Jaroslav Horejc, Karel Kotrba a další.
   Přišla však německá okupace a stateční vzpurní Žižkováci se zasloužili o záchranu umělecké výzdoby památníku. Učinil tak obyčejný tesařský mistr, druhý byl kovolitcem a další stavařem. Německou zlovůli odnesla jen Kotrbova socha Génia rozřezaná autogenem. V čase II. světové války se prostory památníku staly skladištěm válečného materiálu.
   K éře stalinismu patřila mauzolea, a tak přišel také pokus učinit ho i z Památníku osvobození. Nějak se však nepodařila balzamizace prezidenta Klementa Gottwalda ani za pomoci sovětských balzamovacích poradců.
   Památník na Vítkově, k němuž základní kámen přivezlo město Tábor, nenašel dosud odpovídající oživení a dokonce už i samotný vrch Vítkov s tím má problémy. Koncerty poněkud hlučné - kraválové hudby v Památníku nejsou důstojné, a tak pod Žižkovou sochou, letos uzavřenou v lešení proti klepání a otřesům, probíhají jen vojenské akce a na příjezdové cestě každoroční přehlídka automobilových veteránů.
   Měnící se politické klima nikdy v zásadě neumožnilo, aby se monumentální stavba na Vítkově stala tím, čím být měla. Vrch je provrtáván, obklopován železnými hady a jinými dopravními tepnami, zmenšován. Přitom úžasné výhledy na Prahu jsou turistickým procházečům okolo výtvorů Sdružení výtvarníků z Karlova mostu dosud neznámé. Stejně jako pro mne jsou dosud neznámé výtvory Sdružení výtvarníků mostu v Libni.
   Severní svah Vítkova, táhnoucí se až pod fotbalové hřiště na Ohradě, býval před padesáti lety poklidným a čistým místem pro studentskou lásku. Jmenovala se Marie a bydlela v nejvyšším patře žižkovského činžáku na Havlíčkově náměstí nad hospodou U radnice. V ní jsem nedávno seděl. Ve zmíněném domě však už chyběly mříže na litinovém zábradlí a zřejmě bych dnes při výstupu za účelem nevinného miliskování skončil někde pod schodištěm. Z jiných žižkovských činžáků se zase staly hotely... Míst pro lásku ubývá i v trávě pod Vítkovem a zřejmě i proto nemůže být lidem na světě dobře. Tenkrát před léty se z Pernerovy ulice v Karlíně dalo vystoupat po schodech k trati a po lávce přes kolejiště přejít ke stoupání do severního svahu Vítkova. Taková moc hezká zkratka to byla!
   Svobodná republika Žižkov, působiště rozpustilců a bouřliváků Franty Habána ze Žižkova, Jaroslava Haška, ale i lidu dělného, milujícího filmové grotesky, se stala dějištěm filmu Žižkovská romance. Zmizelo sice už kino Ponec i s celodenně a celonočně použitelným záchodem, vlastně spíše asfaltem natřenou zdí pod pilířem ocelového mostu vedoucího podél jeho střechy, dnes divadla. Při návratu ze žižkovských hospod výborné zařízení! Dnes ho nahrazuje park před Hlavním nádražím... Kousek od bývalého kina je na rozpadající se zdi dosud špatně čitelná destička se jménem oběti Květnového povstání v roce 1945. Za zdí zatím stojí malý domek, do něhož kdysi předčasně zesnulá krásná dívka docházela vyrábět vlakové jízdenky na hnědých kartičkách...
   Ne, z téhle žižkovské romance se už nic nevrátí! Ani nemůže, protože člověk chystající se vyrazit za nesmrtelností po nových silnicích a kolejnicích ještě mnohem větší rychlostí netouží zachovat si alespoň něco málo z časů minulých, zvláště když to nenese prachy. Jen někdy na konci své trati se diví a nechápavě kroutí hlavou... Obnovená tradice žižkovského vinobraní i masopustu jsou malinkaté pomníky osvobození od hlouposti globalizačně zpracovaného člověka.
   Nejsem si také zcela jist, zda by vzdělaný Karel IV. byl nadšen nynější trasou Královské cesty od svého sídla u Prašné brány na Hrad, na které obchůdky a nálevny nepatří Pražanům. Žižkovská hora Vítkov je sice památníkem neutěšeným, ale zůstala dosud česká, i když ukrajovaná a tunelovaná...
   Kdepak, z publikace Z tajností žižkovského podsvětí Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka, z mé oblíbené knížky, ještě všechno nevyšlo na světlo boží. Vždyť Žižkovu je pouhých 125 let!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]