PŘIJMĚTE POZVÁNÍ DO VESCE

   Povím vám o malé vesničce jménem Vesec, i když je téměř bezvýznamná. Soudím tak z turistického průvodce po republice A - Z, který věnuje Vesci všeho všudy dvě jednoduché věty. Konstatuje, že je to část obce Libošovice, dva kilometry severozápadně od Sobotky, a že je zde značný počet roubených domů lidové architektury turnovského typu z přelomu 18. a 19. století.
   Ono chudičké konstatování by vás do Vesce určitě nezlákalo, já se o to pokusím.
   Nejdříve vám však připomenu, co to roubená chalupa je. Roubení totiž patří vůbec k nejstarším technikám, používalo se už v pravěku. Vodorovné trámy se kladly na sebe a na nárožích se spojily čepováním. Prostě trámy jedné stěny se vklínily do dlabů trámů tvořících druhou stěnu. Škvíry mezi trámy se vymazaly hlínou a bylo to. Takhle se stavěl i Vesec.
   Vesnička není zastrčená v žádném údolí uprostřed lesů a luk, jak by se dalo předpokládat v tomto malebném kraji Českého ráje, kdepak, dokonce kousek od ní vede pěkná asfaltová silnice, po níž uhánějí auta ze Sobotky či do Sobotky. Jen se jí milostivým řízením osudu podařilo uchovat původní podobu oněch dvou minulých století. Všechny chaloupky, chalupy a stavení jsou roubené, mají šindelové střechy, na bočním průčelí pavlače, spárování mezi tmavými trámy je natřené nabílo. Dohromady tvoří uzavřený okrouhlý celek kolem návsi. Prostorná náves je porostlá trávou, trochu stranou má rybníček, kolem vzrostlé listnáče, uprostřed sochu sv. Trojice, kterou roku 1834 zhotovil lidový umělec Jan Zeman ze Žernov. Pouze dráty elektrického vedení tu představují jediný viditelný průnik civilizace. Nic dějinného se ve Vesci neudálo, nemá žádného slavného rodáka, nemůže se pochlubit žádnou jinou architekturou kromě roubených stavení, v nichž se odvíjely obyčejné lidské osudy. Lidé tu žijí dál.
   Jediné dějství na návsi v den mé návštěvy představují dva mladí lidé. On listovou sekačkou kosí trávu, ona pohrabuje. Dáte se s nimi do řeči a dozvíte se, že tady bydlí a že udržovat takovou chalupu je dneska velmi obtížné. Jen šindelová střecha přijde na šedesát tisíc korun, neboť šindele se dovážejí až ze Slovenska. Občas sem přijíždějí filmaři naši i zahraniční, aby natočili historické vesnické scény. Potom je poledne, oba mladí manželé jdou na oběd a jediné dějství na návsi končí. Zůstaveni jen sami sobě procházíte se po návsi, díváte se, lelkujete, jako by právě vám patřila vůně pokosené trávy a štěbetání ptáků, jako by právě váš byl odstavený čas i ta chvilka nabídnutá k pohodě. Uvědomíte si, že právě teď jste tím byli obdarování, a už nezapomenete - Vesec.
   Kolik takových vesniček máme po Čechách? Přijměte jejich pozvání a blahořečme jim, že jsou.


   BÝTI PRAHOU SVEDENÝ

   Tenhle příběh je o Praze. Ale udál se v Krkonoších na Benecku, kde jsem několik dní pobýval na chatě. Nejraději jsem tam vyrážel přes les na takový výběžek, který se tlačil ven do krajiny, kde se roviny scházely s horami. Sedal jsem v trávě, za zády les a dole pod sebou Vrchlabí, vesnice, louky, pole a silnice. Na louce se popásaly krávy, které hlídal děda v ošuntělém sáčku. Třetího dne si ke mně děda sedl, z kapsy vytáhl pytlík s tabákem a kroutil si cigaretu. Pak ji olízl a zapálil.
   "Vy jste z Prahy?" zeptal se slovensky.
   "Proč myslíte?"
   "Tady jsou všichni z Prahy."
   Přisvědčil jsem.
   "Kterým směrem je Praha?"
   "Tam," ukázal jsem rukou, směrem k rovinám.
   "A tam už nejsou hory?"
   "Ne, rovina."
   "Slyšel jsem o Praze, že má sto věží. Tolik věží jsem nikdy pohromadě neviděl. U nás v Túrové máme jen jeden kostel s jednou věží. Já ještě v Praze nebyl, ale je tam teď moje vnučka, víte, ta nejstarší, bude se vdávat."
   "V Praze?"
   "Ále. Na výletě je tam. A slíbila, že mi každý den pošle barevnou kartu a na každé bude jiná Praha."
   "Tak to Prahu aspoň poznáte z pohlednic."
   "A je opravdu krásná, jak se povídá?"
   "Je. Ale pro někoho je ještě krásnější."
   "A jak je daleko?"
   "Sto padesát kilometrů, možná víc."
   "A říkáte, že je tam?" ukázal děda směrem do rovin.
   "Tam," přisvědčil jsem a oba jsme se dívali tím směrem, jako bychom čekali, že se před námi objeví Praha jako obrovská stověžatá loď, která si pluje pro toho slovenského dědu a cestou sbírá všechny, kteří v Praze nikdy nebyli. Najednou jsem si uvědomil, že mi Praha za ta léta zešedla všedností, protože jsem se na ni už zapomněl dívat, zatímco pro dědu byla krásně tajemná a strašně daleko, stejně tak daleko jako je pro mne Tokio nebo New York. Každý jsme měli svou nepoznanou dálku a nepoznanou krásu. Dědovy myšlenky v tu chvíli kroužily nad Prahou. Zřejmě ji nikdy neuvidí a nepozná, jak je slastné býti Prahou svedený. Bafal si to své ukroucené cigáro a vítr jeho modravý dým unášel na opačnou stranu dál od Prahy, tam, kde se hory dotýkají mraků a na holých pláních se balvany pasou na kamení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]