Miguel Hernández byl a stále zůstává jedním z nejvýznamnějších básníků španělské literatury. Bylo již mnoho napsáno o stylistické kvalitě Hernándezových veršů pramenící z jeho vášnivého zájmu o klasiky španělské literatury století zlata, o myšlenkové i citové hloubce jeho básní a velké expresivní síle. Prvky klasické španělské literatury mísil s prvky literatury moderní. Strhující a vroucí básníkův hlas poznamenaný vlastní tragickou životní zkušeností k nám hovoří o lásce, spravedlnosti, vzpouře, životě i smrti.
Miguel Hernández, po matce nesoucí příjmení Gilabert, počal svůj nedlouhý život ve městě Orihuela ve španělské provincii Murcia 30. října 1910. Jako syn pastora a obchodníka s dobytkem nedostal ani zdaleka úplné vzdělání. Vychodil základní školu jezuitů. Živit se začínal v rouchu pastýře. Na poli literatury byl samoukem. Jeho přítelem v době literárních počátků byl Ramón Sijé (1913 - 1935), jenž se v Orihuele podílel na vydávání časopisu Kohout Krize. V roce 1931 navštívil Miguel Hernández Madrid, kde se seznámil a začal spolupracovat s básníky Generace 27 (Aleixandrem, Garcíou Lorcou, Albertim, Altolaguirrem) a později s Pablem Nerudou. Roku 1932 publikoval sbírku Znalec lun, knihu básní o čtyřiceti dvou oktávách s jedenácti osmislabičnými verši, plnou oslňujících metafor, napsanou pod vlivem děl Luise Góngory y Argote. I přes tento vliv neogóngorismus se Hernández nevzdálil lidovosti, z níž vzešel. Sbírku Znalec lun v roce 1934 následovala veršovaná hra Kdo tě spatřil a kdo tě vidí a stín toho, čím jsi byl a sbírkou Zraněný ptačí zpěv. Roku 1936 dokončil Paprsek, který nepomíjí, obsahující jistě jedny z nejlepších sonetů napsaných ve španělském jazyce. Po vypuknutí občanské války se rozhodl bojovat proti fašismu se zbraní v ruce. Z katolíka se stal komunistou a příslušníkem Pátého pluku lidových milicí, byl komisařem pro kulturu Rolnického praporu, spolupracoval s časopisy Modrá opice, Nová kultura a Hodina Španělska, účastnil se Mezinárodního kongresu protifašistických intelektuálů, jenž se konal ve Valencii v roce 1937, navštívil Sovětský svaz. Roku 1937 se oženil s Josefínou Manresovou a napsal Vítr lidu, knihu poezie solidarity s obyvateli vlasti, kteří se bránili útisku, knihu připsanou Dolores Ibarruri. To už se neogongórismu zcela vzdálil. Válečné okolnosti mísil s osobním prožitkem. V roce 1939 připravil sbírku Člověk na číhané, která ale už v době končící občanské války nemohla vyjít. Po skončení války, zrazen občany rodné Orihuely, uprchl do Portugalska, kde však byl ihned zajat policií diktátora Salazara a vydán španělským fašistům, kteří jej odsoudili k dlouhým letům žaláře. Nemocný tuberkulózou zemřel 28. března 1942 ve věznici v Alicante. Před smrtí zde dokončil dílo Zpěvník a kniha romancí o odloučení, které začalo vznikat po smrti jeho syna a poprvé vyšlo až v roce 1958. Napsal zde i Poslední básně, do nichž se promítá tragika konce vlastního života i naděje v lepší budoucnost ostatních lidí.
Miguel Hernández je též autorem veršovaných her Váženější sedlák (1936), Divadlo ve válce (1937) a Pastor smrti (1937). Napsal drama Synové kamene.
Český čtenář nevládnoucí španělským jazykem dosud neměl bohužel možnost seznámit se s poezií Miguela Hernándeze natolik, jak by si autor zasluhoval. Pouze před čtvrt stoletím vyšel v Odeonu výběr Hernándezových veršů Vítr v olivách v překladu Vladimíra Mikeše. Souborem Hernándezových básní, nazvaným podle jedné z nich Přebývá mi srdce, bych chtěl tento ostudný fakt alespoň trošku změnit.
Přinášíme alespoň malou ukázku.
MICHAEL DOUBEK
Citrón
Ach, žlutý citróne,
z vlasti mé horečky.
Hodím-li tě
do vzduchu,
ach, žlutý
citróne,
proměníš se
úhrnem
v blesk.
Postavím-li si tě
na špici
svého ukazováčku,
ach, žlutý
citróne,
proměníš se
v copatého
malého Číňana,
ba v celou
Čínu,
třebaže
z andělských výšin
hledící.
Ponoří-li se do tebe
mé zuby,
ach, kyselý
můj příteli,
proměníš se
v minutu
moře.
Přebývá mi srdce
Dnes jsem bez sebe, ničemu nerozumím,
dnes pouze žal mně zbývá,
dnes neznám přátelství,
dnes cítím jen touhu
vyrvat si celé srdce a rozdrtit jej podrážkami bot.
Dnes se zazelená suchý trn,
dnešek je mým posledním dnem nářků,
dnes má opustit moji hruď malomyslné olovo bez dechu.
Nemohu vystát svoji hvězdu.
Hledám smrt svými dlaněmi
láskyplně svírajícími nože,
pozdravy přítelkyně sekery,
a myslím, jak z nejvyšší zvonice uklidňující
musí být smrtelný skok.
Proč? Nevím, proč by má duše
nemohla napsat na rozloučenou list,
psaní, jež mám schované,
jímž by promluvil za žebry kalamář,
stal se kašnou slabik, rozloučení a vzkazů
vám, kteří na světě zůstáváte.
Narodil jsem se na zlé planetě.
Sužuje mne žal žalů,
jenž je větší veškeré radosti.
Láska mne ponechala s pažemi padlými,
už je nemohu natáhnout.
Nevidíte má zklamaná ústa
a pohaslý zrak?
Čím víc přemýšlím, tím víc se trápím:
Jakými nůžkami vystřihnout bolest?
Včera, zítra, dnes
trpí vším
melancholické akvárium,
cela zmírajících slavíků.
Přebývá mi srdce.
Dnes se jej zbavit, pravím,
já, srdcem plný víc než druzí,
naplněn jeho hořkostí.
Nevím proč, nevím proč ani jak, každý den odpouštím si život.
Dej, stále zpívám
Dej větrné lopatě mlýn,
aby v sníh mouky obilí převtělila.
Dej kameni vodu,
aby ho hladkým učinila.
Dej větrnému mlýnu vzduch,
aby se točit nepřestal.
Dej vzduchu pasáka koz,
aby na píšťalu něžně hrál.
Dej pasáku koz horu,
aby jej pevně nechala stát.
Dej hoře večernici,
aby jí stvořila nebe.
Dej, Bože, mé duši,
aby byla dokonalou.
Dej, jen do toho,
mlýn, kámen, vzduch,
pastevce, horu, hvězdu,
jen do toho, dej bohatě.
Dej, Bože,
ach!
abychom dosáhli dokonalosti.
Vím, smutný člověk v nás může vzbudit hněv
Vím, smutný člověk v nás může vzbudit hněv,
radostí opuštěn, to není dojemné,
zátoka přechází v moře, jež se dme,
je zamračené, jeho zoufalý řev.
Vše, čím se trápím, je pouhý prázdna vzdech,
jen prázdnota mi natrvalo zůstane,
když pohlédnou na mne tvé oči kamenné,
smrtelné ztuhlosti moc cítím ve svalech.
Zmlknu, odloučím se (snad na to sílu mám),
stále, každým okamžikem mne žal mění,
nevidět tě, nebýt slyšen, půjdu stranou.
Odcházím, lásko, jdu, a přece zůstávám,
a přece odcházím. Poušť, kde písku není.
Sbohem, lásko; ve smrti na shledanou.
Jako býk jsem předurčen nemít strach
Jako býk jsem předurčen nemít strach
snášet bolest a žal, jsem označen
jako býk na boku pekelným symbolem,
jako muž ovocem v slabinách.
Jako býk malým jsem shledal sval
nesmírného srdce v těle mém,
tvůj polibek na obličej přiložen,
jako býk potýkat s láskou jsem se nepřestal.
Jako býk dodávám si trestem odvahy k boji,
krev mi po jazyku a chřípí teče,
vichřice se mého krku dotýká.
Jako býk tě sleduji a pronásleduji,
leč má touha končí na ostří meče,
je to touha oklamaného býka.
Lidé obdělávající zemi jdou pěšinou
Lidé obdělávající zemi jdou pěšinou,
neboť je posvátná hodina návratu z cest,
jejich krev musí velkou tíhu nést
ročních období v řadě za sebou.
Nadlidé se vracejí se svou odvahou,
do slok písní a polibků se mohou snést,
nechávajíce po sobě ve vzduchu ratolest
vonící nástroji a dlaněmi rukou.
Já kráčím po cestě úplně jiné,
ne pěšinou k polibkům vedoucí,
jdu cestou, po níž k cíli nikdo nedospěl.
Pod čelem, jež je tragické a stinné,
býk osamocen pláče v zahradě kvetoucí,
že je býkem a mužem, zapomněl.
Poslední sonet
Byl oškubán archanděl
a štíhlých zubů bělostný sníh
donucen odvracet smích,
v zármutku pláče potemněl.
Jeho duši kovář přidržel
kleštěmi v plamenech bouřlivých,
co bolesti na kovadlinách nevrlých
pod údery kladiva vytrpěl.
Na jeho tělo týrané,
na růži zavřenou v klec
a na tvář v rez smrti halenou
hledím. Slza mu kane
pro jednu jedinou věc,
pro lásku, jen pro lásku tvou.
Vítr lidu mne unáší
Vítr lidu mne unáší,
vítr lidu mne strhává,
rozprostírá se v mém srdci
a nadouvá moje hrdlo.
jenom voli sklání čela,
bezmocně mírná,
před tresty.
Lvi se hrdě zvedají
a sami trestají
svým hlučným drápem.
Nejsem ze stáda volů,
jsem z lidu, který je nalezišti lvů,
průsmyky orlů
a pohořími býků
s rohy pýchy.
Voli nevyrůstají
v chudých krajích Španělska.
Kdo mluví o navlékání chomoutu
na šíji našeho pokolení?
Kdo chtěl obléci
smršti jařmo,
kdo chtěl blesk
zavřít do klece?
Udatní Astuřané,
Baskové z tvrdého kamene,
veselí Valencijci
a srdeční Kastilci,
lidé tepaní jako země
a jako křídla kouzelní;
planoucí Andaluzané
zrození mezi kytarami
a na divých kovadlinách
v slzách vychovaní;
Estremadurci ze žitného zrna,
Galicijci z kraje dešťů a tišin,
vytrvalí Katalánci,
čistokrevní Aragoňané,
výbušní Murciané
ze země ovoce,
Leoňané, Navařané, majitelé
hladu, potu a sekyr,
králové dolů,
šlechtici polních prací,
lidé, kteří mezi kořeny,
jako kořeny bodří,
šli jste od života ke smrti,
šli jste z prázdnoty do prázdnoty:
Jařmo vás chtělo
učinit plevelem,
jařmo otrhané, které
jste měli na plecích.
V soumraku volů
nastává rozbřesk.
Voli umírají oděni
v pokoru a pach stáje:
za hrdými
orly, lvy a býky
je nebe, které netemní,
nezatahuje se.
Smrtelný zápas volů
má klidnou tvář
zato smrt mužného tvora,
dovede povznést.
Pokud mám zemřít, ať umírám
se zdviženou hlavou.
Mrtev, mrtev dvacetkrát,
v ústech pýr,
zaťaté zuby
a ráznou bradu.
Smrt očekávám zpívaje
spolu se slavíky
mezi puškami,
uprostřed bitevních polí.
Poslední píseň
Plný barev, nikoli prázdný:
můj dům je vymalován
barvami nesmírného
neštěstí a trýzně.
Avšak vytrhne se pláči,
do nějž byl vržen
se svým opuštěným stolem,
s lůžkem na spadnutí.
Na polštářích
rozkvetou polibky.
A kolovratem těl
se za noci
navoněná přikrývka
zvedne a zauzlí.
Nenávist ustrne
venku za dveřmi.
Spár bude měkkou dlaní.
Nechte mi naději.
Ztratím-li tě
Ztratím-li tě
snad pod zemí
tě zase uvidím...
Zase tě uvidím
tam, kde žízní
moje tělo.
Přišel se třemi ranami
Přišel se třemi ranami:
ranou lásky,
ranou smrti,
ranou života.
Se třemi ranami přichází:
ranou života,
ranou lásky,
ranou smrti.
Tří rány já si nesu:
ránu života,
ránu smrti,
ránu lásky.
Tolik blízcí, a přece dálky
Tolik blízcí, a přece dálky
nás roztíná klín,
ty odcházíš k mrtvým,
já k živým odcházím.
Co se děje?
Co se děje?
Zášť je ve světě,
láska v mém domě.
Co slyšíme znít?
Výstřel ve skalách,
polibek na mém záhoně.
Co přichází?
K tobě samota,
dva mrtví ke mně.
Válka
Stáří mezi lidem.
Srdce bez pána.
Láska bez objektu lásky.
Rostlina, prach, havran.
A mladost?
V rakvi kost.
Osamělý a suchý strom.
Žena na loži jak ovdovělá kláda.
Nenávist bez léku.
A mladost?
V rakvi kost.
Dva roky, dva květy
Dva roky, dva květy, právě
ti bylo dáno dovršit.
Dvou skřivanů hlas plní
tvůj ranní svit.
Dítě třpytivé:
kéž s tebou kupředu
má krev jde.
Krvi má, vpřed,
necouvej.
Světlo ve světě se točí,
paprsky vést se dej.
Do pohybu dána vším,
vesmírem jediného těla,
které je lehkým a zlatavým.
Nožem je tvůj smích,
září, která ohlašuje všem
vítězství pšenice
nad pýrem.
V tvém smějícím se těle
přemůžu vždycky čas,
nepřítele.
Přeložil MICHAEL DOUBEK
Autor: Miguel Hernández
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)