K bohaté memoárové literatuře o Petru Bezručovi přibyla koncem loňského roku zajímavá a dobře informovaná kniha Zdenky Tomáškové ORTEL SAMOTY (nakladatelství Doplněk, Brno 2003, 199 str.).
Autorka (ročník 1929) poznala básníka už jako dvanáctiletá v Kostelci na Hané, kde Bezruč prožil většinu válečných let. Po válce vystudovala psychologii na olomoucké univerzitě a stala se Bezručovou sekretářkou. Pomáhala mu vyřizovat bohatou korespondenci, doprovázela jej na letní pobyty v Beskydech, ve Frenštátu pod Radhoštěm i při jiných cestách. Věkový rozdíl mezi ní a Bezručem byl 62 let. Bezruč jí říkal zprvu Mlaďátko, když se dožila dvaceti let - pak Žabjatko.
Autorka přibližuje způsob života stárnoucího básníka a odhaluje například osoby, k nimž měl Bezruč nejtěsnější vztah: na prvním místě to byl básník Otakar Bystřina (vlastním jménem Ferdinand Dostál, advokát v Novém Jičíně a v Brně). Bezruč jej nazýval Veselý stareček. Na druhém místě měl Bezruč zařazeného J. S. Machara, na třetím literárního historika Miloslava Hýska.
Nejrušnější chvíle, které autorka s Bezručem prožila, byly oslavy básníkových osmdesátin a devadesátin v r. 1947 a 1957.
Zdenka Tomášková poznala Bezručovu povahu a názory a dovedla je výstižně charakterizovat: »Byla přítomnost a mohutná síla minulosti. Někde v té minulosti vykrystalizovaly jeho názory. On na nich již nic neměnil, jen jim podřizoval vzniklé situace. Někdy se jevilo, jako by celý Bezruč vznikl v poslední čtvrtině devatenáctého století. V jeho konzervatismu bylo však shrnuto tolik nadčasové moudrosti, že se snad ani jako konzervatismus nedal hodnotit. Jistě si někdy připadal coby divák pozorující děj, se kterým se už několikrát setkal« (s. 126).
Vzpomínková kniha Zdenky Tomáškové doplňuje portrét naší básnické veličiny o některé nové rysy. Ocenit nutno i bohatou fotografickou přílohu.
Autor: Štěpán Vlašín
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)