Když se čtenářská veřejnost v USA poprvé seznámila s vrcholným románem Theodore Dreisera Americká tragédie, psal se rok 1925. Do češtiny byl přeložen po třech letech a za pozornost stojí, že pod jedním z doslovů byla podepsána Marie Majerová. Dreiser v širokém komplexu podrobil kritice americký sen o úspěchu, jemuž nesmí stát v cestě žádné překážky. Příběh Clyda Griffitha, odhodlaného zbavit se chudé Roberty, která s ním čeká dítě, jen aby mohl nastartovat kariéru sňatkem s milionářkou Sandrou, je přesnou diagnózou společnosti deformující lidskou morálku. Je proto pochopitelné, že ctižádostivý, ale slabošský Clyde si není schopen uvědomit svou vinu ani na elektrickém křesle.
Makroekonomická situace eskalující hospodářskou krizi do celého světa dala v mnohém Dreiserovi za pravdu a poskytla příležitost kritickým realistům jako byli Algren, Faulkner, Foote nebo Steinbeck. A po válce?
Vzpomeňme na tu činorodost. Američané nerozhodovali jen o sobě, nýbrž o těch zhruba dvou stech milionech lidí v Itálii, Rakousku, Německu a Japonsku... Atomovou sílu jsme měli jenom my... Příděly končily; regulované ceny se rušily... Žili jsme v nejvyšším stadiu kolektivního opojení v celých amerických dějinách... Především nesmíme zůstat bezvýznamní. Nesmíte to prošvihnout! Musíte to někam dotáhnout. Cílem je mít cíl... Popadnout příležitost za pačesy...
Takto otevírá Philip Roth (1933) druhou kapitolu svého románu AMERICKÁ IDYLA (Volvox Globator, 2005, přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, str. 336). Vedle Bellova, Hellera, Malamuda a Shawa jako reprezentantů židovského etnika je Roth českému čtenáři znám od roku 1966, kdy mu vyšla útlá novelka Sbohem město C. Od té doby střídá témata i žánry od komorních po panoramatické plochy. Připomeňme si alespoň prózy Ať se děje, co se děje, Elév, Portnoyův komplex nebo Milostné rozhovory. Americkou idylu vydal v roce 1997 a obdržel za ni Pulitzerovu cenu. Inzerovaný román Lidská skvrna potvrzuje, že se Philip Roth ocitl na vrcholu tvůrčích sil.
Nelze přehlédnout, že název románu Americká idyla je chápán hořce ironicky a v čase svého amerického vydání mohl působit jako memento před událostmi 11. září. A protože se pohybujeme v čase bezbřehého interpretování textů, bez estetického i etického fundamentu, o kontextu literární historie a vědomí souvislostí ani nemluvě, je při exegezi tohoto díla třeba postupovat zvlášť obezřetně. Předně: abstrahovat od detailů, které mají místy charakter závalu (informace o výrobě rukavic, stejně jako o tyranii pohlaví Rity Cohenové). Dále: rozlišit přímočaře sdělný dialog od vnitřního monologu, který je výrazným protimluvem a je vyvoláván záchvaty stihomamu hlavního hrdiny. Ale zpátky k tématu.
Věčné alter ego Rothových knih, spisovatel Nathan Zuckerman, je také v případě Americké idyly demiurgem životních peripetií Seymoura Levova, přezdívaného pro svou nežidovskou fyziognomii Švéd. A je to právě Švéd, kdo je zhmotnělým důkazem amerického snu o úspěchu ve škole, ve sportu, v armádě, v manželství a ve výchově dětí, v tradici rukavičkářského podnikání, zděděného po otci. Švéd působí ve všem jako vzor vhodný k následování. Je proto víc než podivné, že iniciuje setkání s Zuckermanem, jen aby si popovídal o svém otci a o tom, "jak ho sužovaly rány, které postihly ty, co miloval". Z banální schůzky nevzejde pro spisovatele žádný podnět, zvláště když se vzápětí od Jerryho, Seymourova bratra, dozvídá, že veliký Švéd zemřel. Přesto civilizační choroba, s níž se potýká i sám Zuckerman, je pouhou biologickou tečkou za Švédem.
Rozhodující ránu mu zasadila vlastní dcera, z níž se navzdory sociálnímu determinismu a výchově stane úspěšná teroristka a vražedkyně. Její dospívání koresponduje s atmosférou protivietnamského odporu v 60. letech, faktograficky precizně odstíněné jako protimluv k traktovanému výkladu o dekádě hedonismu a dětí květin.
Rasové a sociální nepokoje, politické vyděračství a východní filozofie (džinismus) svedou Švéda k lamentaci a hořké otázce, týkající se Merredith: Proč se musí stát otrokyní každé ideje, na kterou narazí? A Jerry, vynikající chirurg, posunuje tenhle osobní problém do obecnější roviny, když tvrdí: Z týhle Ameriky jde strach... Cílí přitom do devadesátých let minulého století a upozorňuje na rozkrádání a rabování, zdánlivě bez jakékoli sociální a politické motivace.
A tak hutný románový text, hledající ve svém členění oporu v bibli (Vzpomínky na ráj, Pád, Ztracený ráj) nemůže pominout tvrzení, že "nikdo nezůstane nepoznamenán přemítáním, žalem, zmatky a ztrátami". Samotná závěrečná klasifikace společnosti v kaleidoskopu představ a reality je podsunuta do reflexe patriarchy rodu Lou Levova: Starý systém, který určoval pořádek, selhal. A banální, epizodní postava Marcii Umanoffové je vybrána k závěrečnému ortelu... smála se jim všem, těm oporám společnosti, která k její veliké radosti klesá rychle ke dnu...
Philip Roth jako kvalitní analytik a vynikající prozaik nenabízí čtenáři jednoznačnou katarzi; místo ní vrhne do prostoru provokující řečnickou otázku: Co je probůh na životě Levových tak strašně trestuhodného? A to je z Americké idyly úplně všechno. Jestli z ní něco zbylo...?
Autor: František Skorunka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)