MARTA GÄRTNEROVÁ
Měsíc v chilli
Dnes Měsíc vypadal
jako mandle
namočená v chilli
My dva jsme se už sžili
tak jsem ho slupla
a olízla si prst...
...a olízla si prst
a z nebe řvaly dvě hyeny
na svět spálený
který se valil stokou
a málo dbal
o jednu hladovou stařenu
pro dnešek rudookou
Noc abrakadabra
Kde je ten všivák úplněk?
V roztrhané mračné košili
se zalek' nočních zářivek
a schoval se za vodojem
ač měl být dneska můj?
Pletu provazy přeludům
já čarodějka svedená
k magickým obřadům
Zbabělost Luny těžce nesu
pentagram snímám z pupíku
a lehce dýchám na dýku
abrakadabra zaříkám
a vodojemem třesu!
Nejdříve zní melodie potom báseň
Střepina Měsíce
protrhla závěsy
na chabých oknech
moji klece
Kapkami krve
na mé dece
brodí se Galaxie
a umanutá nekončící slastí
vymýšlí melodie
Andělé a my
Obrovská krabice plula nad nebem
tam kde není vzduch
a plula vznešeně
jak dovedou jen stíny labutí
Lidé stáli bez hnutí
a nevěděli co s tím
Kalil jim rozum
ten neskutečný tvar
a mlčky doufali
že rozloží se
do skupenství par
Pak ale břichem toho útvaru
projel zlatý řez
stužka
či tenká čárka panny
a svět byl náhle komíhaný
tam a sem
jak andělé se prali o kus many
Divná pohoda
Vidím tuhé Slunce
přibité do virtuálního obrazu zkázy
na dalekém obzoru vesmíru
A Zemi tam vidím
jak černou díru na výkaly
plnou popsaného papíru
Úžasná pohoda
takhle z dálky
Úžasná závrať
čistá
až krystalická...
A celá ta divná pohoda zmizí
až vypadnu z obrazovky
a skutečnost začne být
tady a teď
a zase numerická...
Mlčící básník
Zas padá sníh
do hlavy básníkovy
Zas na skle oken
připláclí
poetičtí havrani
zestárlí o několik už roků
krákají
Zas vločky - každá jiná
studí na dlani
spícího Jesenina
Mým ztrouchnivělým perem
slova strádají
DAGMAR ŠTĚTINOVÁ
Vyznání
Chtěla jsem kdysi poznat město Vídeň,
a po ní Paříž i krakovský Wawel,
kde teče Visla, žije papež Pavel.
Bulharsko s jeho Sofií a rilské monastýry,
chrámy a mešity, v nich slyšet všechny víry.
Maďarskou Pécs i s nostalgií kraje,
roviny slunečnic, kde bača čardáš hraje.
Holandské dřeváčky a náruč tulipánů
pak vystřídalo plno dalších plánů.
Chorvatské moře, nad ním modré nebe
v sluneční záři, když doma mráz už zebe.
Širokou Volhou loď mne nesla zemí
největší jistě zatím mezi všemi,
zář zlaté Ermitáže střídala divy umění
a všechny jeho tváře.
Německá města na okraji hranic
vždy čistá, upravená, jak se sluší,
všechno jsem poznala...
Však přece smutek v duši pokaždé zůstával...
Jak ale letoun náhle přistával
a stroj se dotýkal mé země,
všechny ty dojmy náhle spadly ze mne.
Jak by v mém srdci zadrhl se vlásek:
Jsem doma, v Čechách! V největší z mých lásek!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)