I.
Už je to dávno, co vydal český umělecký historik Václav Vojtěch Štech soubor esejů pod názvem Za plotem domov. Hlavním smyslem těchto textů je deklarování a zdůrazňování jedné známé zkušenosti, o které se přesvědčil asi každý z nás, a sice, že opravdové poznání domova, a tedy ve svých důsledcích i sebe sama, je nejprůkaznější právě na pozadí toho cizího, vzdáleného, tedy toho za plotem. Vždyť když se zamyslíme nad naší touhou po nových krajích, po cestování, zjistíme, že se vlastně snažíme poznat sebe sama, svůj svět, svůj domov, svou kulturu. Tedy až opravdovou konfrontací, na pozadí toho cizího, poznáváme to vlastní, své, domácí. A tak srovnáváme tu naši krajinu, naše chování, zvyky, životní styl s tím cizím. Uvažujeme o tom, jak bychom se chovali, či jak se chováme v jiných nových vztazích. Najednou se nám může stát, že se vidíme jakoby z vnějšku. A máme možnost o sobě uvažovat v jiném prostředí v jiných souvislostech.
II.
Příběh se udál v cizím prostředí, v poklidném neturistickém přímořském městě. V jedné zapadlé uličce se na vás vyřítí postarší žena se zlatem v ruce. To zlato, tedy ten řetízek, drží ona osoba, na naše poměry dost teatrálně a něčeho se dožaduje. Bohužel ta slova, která se na vás sesypou, nejsou obsažena v konverzaci španělštiny pro začátečníky. Pochopíte, že ta paní, tedy seňora, od vás něco chce. Naše zkušenosti, naše poučení s různými prodejci na našich ulicích nás vychovalo k ostražitosti.
Razantně tedy odmítám a rychle se snažím zmizet v uličkách. V jedné z nich, ke svému údivu, vidím onu seňoru, jak jí další seňora zapíná onen řetízek kolem krku. V tu chvíli mi vlastně došlo, v čem byla ona prosba, kterou jsem považovala za agresivní prodej. Moc jsem se zastyděla a byla ráda, že se to odbylo beze svědků.
III.
Zvědavost a cestování jdou ruku v ruce. Jistě můžete namítnout, že zvědavost můžeme zahnat i jinak. Dnes nemusíme ani vylézt z pokoje, a přesto se toho dovíme neskutečně mnoho. Dovíme se všechno o katedrálách, plážích, hospůdkách, módě, těžko se však něco dovíme o vlastní podstatě života, tam někde mimo náš prostor, mimo naše teritorium, tam za plotem domova. A tak vlastní zkušenost je nezastupitelná. Žádné podrobné informace, žádná trojrozměrná prezentace nám nemůže odkrýt tu mnohdy tak těžko pochopitelnou jinakost, která nás ve svých důsledcích upozorní na naši odlišnost. Právě tato autenticita, nepřepasírovaná přes cestovní kanceláře, nám otevírá nový, jiný svět, v kterém se tak často a někdy s problémy orientujeme. Mnohdy nerozumíme, či jinak chápeme. Pomáháme si svou vlastní zkušeností, zkušeností ze svého prostředí. A tak srovnáváme.
IV.
Příběh se udál při pravidelné procházce přístavištěm loděk, člunů, malých jachet. Místní občané si tady své miláčky pěstují, čistí, lakují, krášlí. Ke krášlení patří také soubory vlaječek na stěžních. Jsou to většinou tři vlajky. Nesmí chybět vlajka města, většinou doplněna vlajkou provincie, někdy také i vlajka země. Tedy Gijonu, Asturias, Španělska. Asi v takovém pořadí cítí místní obyvatelé svou příslušnost, svou identitu. Tak mne jen napadá, jak my prezentujeme svou příslušnost k městu, kraji a zemi. Kolik Pražanů zná například znak Prahy. Vraťme se tedy do přístavu, kde jednoho rána byla všechna ta krása, všechny ty pestrobarevné vlaječky spuštěny na půl žerdi. Byl to zvláštní pohled, přístaviště se naprosto změnilo. Vůbec jsem tomu nerozuměla, až z televize jsem zjistila, že došlo k dalšímu atentátu v Baskicku, zemřel policista. Nebylo by na tom nic zvláštního, tento projev smutku je v našem kulturním okruhu samozřejmý. Co však, alespoň pro nás, není samozřejmé, je spontánnost a okamžitá reakce majitelů lodí a lodiček na tuto smutnou událost.
V.
Ve Španělsku se stále vrtá, poklidní občané jsou z toho již poněkud nervózní. Brousí se chodníky, natírají zábradlí, čistí žaluzie, pečlivě ošetřuje zeleň. Jako cizinka nedovedu posoudit, do jaké míry je to letos, tedy v čase krize, jiné než vloni či předloni. Podle místních je to nesrovnatelné. Je to prý tzv. Zapaterův program, tedy program současného ministerského předsedy. Nejsou peníze na velké projekty, a tak se hledá práce, kde to jen jde. To, že se zodpovědně uklízí, není žádná nová věc. Poměr mezi tím, co Španělé vyprodukuji jako odpad, tedy každodenní pouliční smetí, a čistotou veřejných prostranství je nebývalý. Španělé klidně odhodí nedopalek cigarety a nikdo to nepokládá za nějaký přestupek, či dokonce trestný čin, ale v jisté nadsázce, ještě než ten nedopalek spadne na chodník, už jej někdo zamete. A tak je to vlastně velmi relativní s posuzováním čistoty u Španělů. Mají tedy čisto, ale svým způsobem čistotní vůbec nejsou.
VI.
Velmi často chodec našich měst jen těžko rozeznává instalované umělecké dílo od výkopových prací. Jsou to roury nachystané na zapuštění do země, nebo je to výtrysk hlubokého uměleckého já? Schválně jsem to zjednodušila, a tak umožnila mnohému teoretikovi zabývajícímu se současným uměním, aby se s despektem pozastavil nad mými soudy. Nechci se pouštět do polemik o bytí současného uměleckého díla, chci jen upozornit na jejich různou presentaci. Tradičně jednou ze základních kategorii při presentaci uměleckého díla je distanc, odstup. Umělecké dílo dopředu deklaruje, a to různým způsobem: To jsem já, takto se od vašeho každodena odlišuji, jsem v rámu, jsem na pódiu, odděluje mne opona, jsem na soklu - podstavci, jsem z výjimečného materiálu, když mne někdo neukradne, tak tady budu asi navěky. Právě tato distanc, když už nic jiného, nám umožňuje se zamyslet, uvědomit si, to je umělecké dílo. Vzpomeňme, jaké zmatky, nedorozumění a nepochopení vzbudily například přehlídky plastik na stále rozestavěném Václavském náměstí. Jinde se však poučili. Tak například ve španělském univerzitním městě Oviedo v areálu fakult se setkáme s množstvím plastik umístěných v exteriéru. Na přístupových cestách, na kruhových objezdech u vchodů do budov atp. Co je pro ně společné, typické: všechny jsou velmi promyšleně instalovány. S velkým citem a vkusem je vytvořena distanc, právě ten prvek či gesto, které nám říká: Jsem zde záměrně, nejsem žádný náhodný kus železa, který tady zapomněli stavbaři. Něco ti chci sdělit, nebo možná chci jen „polechtat“ tvé estetické vnímání. Jsem tu záměrně. Možná, že právě tato zásada, přirozeně dodržována při instalaci, napomáhá k tomu, že je moderní výtvarný projev v tomto prostředí u nejširšího publika v zásadě respektován.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)