Vážený pane ministře, reaguji na Váš dopis otištěný v Obrysu-Kmeni číslo 11 tohoto roku, který je odpovědí na Prohlášení Unie českých spisovatelů zabývající se současným stavem kultury, především postavením spisovatelů a literatury. Prohlášení jste dal posoudit jiným spisovatelským sdružením, jejichž zástupci Vás ujistili, že se jedná o soubor paušálních a ničím nedoložených tvrzení. Taková reakce se dala očekávat.
   Na rozdíl od Vás a některých zástupců spisovatelských sdružení jsem přesvědčen, že u nás dochází k eliminaci osobností našeho společenského a kulturního života, že naše umělecká, vědecká a humanisticky zaměřená inteligence, a především ta levicově orientovaná, byla zbavena prostoru k svému vyjádření, že dochází k vymazávání paměti národa a národní kultura živoří. Vždyť stačí jen pozorněji sledovat naše deníky a další periodika, v poslední době například jejich přístup k otázce Benešových dekretů, abychom rozpoznali skutečné vlastníky sdělovacích prostředků. Ale tohle téma je spíše na velkou celonárodní diskusi, a měsíc od měsíce se pro nás všechny bez rozdílu politické orientace bude stávat naléhavější.
   Míním se zaměřit pouze na odpověď k jedinému tématu. Nechcete totiž uvěřit, že u nás dochází k diskriminaci spisovatelů, že se prosazuje ideologie vendety. Moje osobní zkušenost mluví o opaku.
   Počátkem září roku 1994 v zámku Liblice u Mělníka na setkání čtyřiceti bohemistů z nejrůznějších míst světa prohlásil tehdejší předseda Obce spisovatelů Milan Jungmann, že pět let po kulturní normalizaci až na výjimky byla prakticky celá oficiální, s minulým režimem spjatá literární obec bez odporu a více méně bez hlesu odsunuta do bezvýznamnosti (Mladá fronta 8. 9. 1994). Veřejně tak byl představitelem v té době jediné spisovatelské organizace jasně vyřčen inkvizitorský program, na jehož realizaci se i dnes stále podílí mnoho přičinlivých vykonavatelů ve všech oblastech našeho kulturního a společenského života. V podobném tónu se vyjádřil i Váš předchůdce P. Tigrid na setkání svých přátel a spolupracovníků, když končil své ministrování. Již od počátku 90. let ve veřejnoprávním českém rozhlasu existovala listina zakázaných autorů, na níž bylo uvedeno i mé jméno. Mé knihy (a nejen mé) byly vyřazeny z mnohých knihoven a za symbolickou korunu dány do výprodeje. Jistě, každý bude tvrdit, že nikdy nic takového neřekl, žádná listina neexistuje, žádné zákazy nejsou. Vždycky se však našel někdo z rozhlasu, televize, vydavatelství a dalších sdělovacích prostředků, kdo mi takové informace sdělil. A ještě častěji mi bylo jen dáno najevo, že jako autor jsem nežádoucí. Nebo jste snad slyšel, že by v průběhu dvanácti let například v některém z veřejnoprávních sdělovacích prostředků uváděli verše či jiným způsobem prezentovali mé generační druhy, básníky J. Pelce, K. Sýse, J. Čejku, J. Peterku, P. Cincibucha, J. Hanzlíka, V. Brandejse, J. Šimona, V. Janovice ap., včetně mne? Stačí se zeptat třeba jich, zda u nás dochází ke skryté formě diskriminace. Jediný Žáček byl vzat na milost. A to jsem uvedl jen básníky mé generace! Dokonce, a bohužel, se k tomuto embargování připojilo i Právo na kulturní straně a ve svém literárním Salonu. Několikrát jsem se pokusil nabídnout televizi hotové večerníčkovské seriály, nakonec mi dramaturg opatrně přiznal, že hlavní závadou je mé jméno. A když se mi v rozhlasu před dvěma lety po desetiletém embargu podařilo v Dobrém jitru uplatnit cyklus fejetonů, brzy byly ukončeny, a ty již připravené k vysílání se už nerealizovaly. Mohl bych tu líčit spoustu podobných zkušeností z oblasti vydavatelské a nakladatelské a sám jako novinář bych mohl podat mnohá svědectví, byl by to však velmi obsáhlý dopis. Ale snad i těch několik výše uvedených příkladů stačí jako důkaz, že prohlášení UČS není souborem paušálních a ničím nedoložených tvrzení. Nemusím asi zdůvodňovat, že cíleně vytvořený pokřivený obraz české literatury v různých typech literárních učebnic a slovníků a ve sdělovacích prostředcích má svůj dopad i na vědomí veřejnosti. Mediální embargo na mou osobu a mé mnohé spisovatelské kolegy, kteří publikovali za minulého režimu a jsou levicově orientovaní, už dvanáctý rok tak zůstává jen nepřiznanou skutečností.
   Co jsem vlastně provedl? Neblahé praktiky padesátých let jsem jako dítě a kluk prožíval na krutém osudu mého otce a naší rodiny. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem pracoval jako redaktor v oblasti pro děti, která byla normalizační politikou nejméně postižena. Vydal jsem několik knížek pro děti, několik knížek poezie, fejetonů a črt. Jistě bych mnoho věcí dnes napsal jinak, ale nezříkám se ničeho. V roce 1985 jsem přijal titul zasloužilý umělec, chápal jsem ho jako ocenění své práce. Čtyři roky jsem byl členem komunistické strany, od roku 1985. Ideálů o sociálně spravedlivé společnosti jsem se nevzdal. Ale myslím, že i Vy rezonujete s myšlenkami sociálně spravedlivé společnosti, alespoň soudím podle Vašich dřívějších komentářů v Právu. V červnu 1988 jsem byl zvolen předsedou Svazu českých spisovatelů. Pro mne to byla výzva k zásadní změně normalizační politiky spisovatelského svazu. Ihned na prvním zasedání spisovatelského výboru jsem přednesl návrh, který se týkal návratu do literatury všech tehdy zakázaných spisovatelů a začali jsme postupně realizovat koncepci jediné, nedělitelné české literatury. Osobně jsem se kontaktoval s mnohými umlčenými spisovateli, někteří z nich se stali členy SČS. Začátkem roku 1989 byly již v nakladatelstvích Práce, Mladá fronta a rovněž v Českém spisovateli připraveny k vydání knihy řady tehdy zakázaných spisovatelů. Rovněž jsme neoficiální cestou iniciovali obnovení činnosti Penklubu. Těch kroků k nápravě bylo mnohem víc, děly se v ostrém střetu se spisovatelskými normalizátory, negativní byly i reakce tehdejší politické moci. Na nápravě se podíleli spisovatelští kolegové, především mí generační vrstevníci, básníci. Pravdou je, že listopadové události roku 1989 naše snažení vyřešily mnohem rychleji a už bez nás. Nebyli jsme to my, kteří dělali normalizaci v sedmdesátých letech, tehdy jsme byli začínající autoři, ale byli jsme to my, kteří byli odepsáni novými normalizátory let devadesátých. Jsou na stejné úrovni těch, kteří zakazovali v letech sedmdesátých a v letech padesátých. Tento fakt však nikdo z nich veřejně přiznávat nebude.
   Jedním z hlavních důvodů založení UČS je to, abychom hájili svá profesní práva. Například právo umělecky se prezentovat a právo vyslovit své názory ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, jakými jsou televize a rozhlas; i ony patří nám. Máme-li skutečně svobodu slova, pak tato svoboda je i mou svobodou a nesmí být výsadou vyvolených. Máme-li skutečně demokracii, pak se v ní musí počítat i se mnou a s mým hlasem. A říkám-li toto v první osobě, pak všichni jistě chápou, že nemluvím jen za sebe.
   Vážený pane ministře, přeji Vám, abyste se i v příštím volebním období stal ministrem. Třeba proto, abych i já mohl prohlásit, že se za Vašeho ministrování již necítím být diskriminován a spisovatelská vendeta tu již neexistuje. Představa, že by ministerstvo kultury řídil prosazovatel církevních požadavků, mne nadějí nenaplňuje.

   S pozdravem
   MICHAL ČERNÍK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]