Jeden český novinář s pravicovým ledvím napsal docela nedávno, že jde-li o mlácení někoho, kdo přerůstá český obzor, pak se v Česku vždy hůl najde. Šlo mu o Masaryka a o události z doby před více než sto lety. Výrok je ale aktuálně vztažitelný na dobu jinou i jinou osobnost.
   O tom podávají důkaz leckteré z článků vyrobených a otištěných v české kotlině v roce 2003, to jest v roce, v němž si česká literatura vzpomínala či lépe mohla vzpomenout 100. výročí narození Julia Fučíka, 60. výročí Reportáže, psané na oprátce a stejné výročí autorovy smrti na popravišti v Berlíně-Ploetzensee.
   Díky všem, kteří si vzpomněli objektivně, nepředpojatě a věcně, ať už u nás doma, či v německém, ruském, čínském, anglickém, vietnamském, japonském, kubánském, polském, slovenském a jiném vzdáleném zahraničí. Autor nejpřekládanější české knihy, který v nesmiřitelných letech nacistické okupace mužně zvedl prapor Národního revolučního výboru (české) inteligence, si to zaslouží.
   Nesporně - svou Reportáží, psanou na oprátce, kterou Werich nazval "nejkrásnější knihou války", Fučík také přerostl český obzor. Proto i na něho leckdo směle a statečně tasí hůl.

   ČTK: prý "pošramocený" odkaz
   Tón udala Šárka Nobilisová z ČTK už 20. února 2003, kdy tato jinak ctihodná agentura poslala do světa její zprávu nadepsanou slovy Pošramocený odkaz komunistického idolu Julia Fučíka. Ono "pošramocení" vysvětila alespoň tím, že prof. Václav Černý či Ferdinand Peroutka se k Fučíkově Reportáži stavěli skepticky.
   V tom má paní Nobilisová asi pravdu: Černý tvrdil, že by se na Pankráci udál zázrak, kdyby tam, za mřížemi všemocného gestapa, byla Reportáž opravdu napsána. A Peroutka se ve své svobodnoevropské kukani historicky znemožnil ještě dokonaleji: "Tak velká a stylisticky vybroušená kniha nemohla být v tomto vězení napsána."
   Ve sporu s oběma "koryfeji" to dopadlo, jak jednoznačně prokázal vědecký tým historika doc. Františka Janáčka (Reportáž, psaná na oprátce, Torst 1995), dva nula pro Fučíka. A tak si otázku, kdo si pošramotil svou novinářskou pověst, musí paní Nobilisová z ČTK vztáhnout zřejmě především na sebe a svou agenturu.

   "Hodná teta z televize"
   O Fučíkovi se však v jeho jubilejním roce rozepsali nejen zjevní začátečníci. Přihlásila se i "hodná teta z televize", jak se v Salonu (23. října) sama nazvala Helena Třeštíková, která se v této příloze Práva bez uzardění přiznává, že "úplně tu knihu (Reportáž) nenáviděla", že filmové zpracování Reportáže v roce 1985 bylo ideologicky "příšerné" a že Fučík pro ni nakonec splynul s "nezodpovědným fanfarónstvím (!)". A tak máme alespoň vysvětleno, proč její televizní hokuspokus zvaný Lidé, mám vás rád byl tak trapně a předpojatě záštiplný.
   Ozvala se (v Reflexu 36/03) i Miroslava Filípková, která se kdysi (1967) na stránkách Mladého světa pokusila popravit Fučíka podruhé. Přišla se svou troškou do mlýna znovu po dlouhé době mlčení. Zřejmě proto, aby asi dokázala, že se za tu dobu ničemu nenaučila a nepoučila se. Nic z toho, co se mezitím prokázalo díky vědecké analýze Janáčkova týmu, totiž nevzala na vědomí. Jen znovu omílala, co už semlela. Ostatně, její chyba.

   Kdo že je nula?
   Obdobně se blamoval i Pavel Baroch v Hospodářských novinách (8. září 2003). Opepřuje vzpomínku na výročí Fučíkovy popravy v nacistické věznici titulkem Julius Fučík: výročí smrti "příkladné nuly". Všimněme si: činí tak v den, kdy musel Fučík zemřít, protože - jak ve svém "rozsudku" nacistický soud výslovně uvedl - chtěl svou ilegální činností "obnovit český (československý) stát".
   Ostatně Hospodářské noviny ovládl v minulých letech jeden z německých tiskových koncernů.
   Baroch "antifučíkiádu" obohatil opravdu svérázně: nic vlastního nedodal, jen jako papoušek opakoval dva tři dávno překonané citáty z dílny Hostovského (Fučík "neumřel v nacistickém vězení za velkou myšlenku, protože velkou myšlenku nehlásal"), Peroutky (měl se jednou vyjádřit o Fučíkovi jako o "příkladné nule") či jistého Kučery (Fučík "svými extravagancemi ohrožoval domácí odboj") apod. I tak se dělá režimulibá publicistika.

   Na čí pěst jednal Kolínský?
   Aleš Fetters v Tvaru (4/03) byl přece jen aspoň trochu serióznější, když připustil, že "není nikde doloženo, že by Němci dopadli někoho z odboje na Fučíka v roli 'volavky'". Fučík samozřejmě žádnou volavkou nebyl, stejně jako je dnes už stokrát vyvrácená domněnka, že "Kolínský nejednal na vlastní pěst, ale že se vše dělo s vědomím někoho výše postaveného".
   Fetters, mistrující i Společnost Julia Fučíka pro její údajnou poplatnost "idealizovanému" a "ideologizovanému" pohledu na autora Reportáže, se ve změti dalších podobných nesmyslů dostal až k sovětsko-německému paktu z roku 1939 a k tvrzení, že Fučík prý "respektoval sovětsko-německý pakt a vystupoval v jeho duchu", údajně až do sovětsko-německé války. Ovšem nemá pro to žádná fakta.
   Své stanovisko k německému fašismu vyslovil Fučík po podepsání "paktu" přinejmenším ve dvou písemných projevech - v májovém čísle Rudého práva v roce 1941 a v Otevřeném listu ministru dr. Goebbelsovi. Jak známo, v "otevřeném listu" Fučík kategoricky odmítl námluvy nacistického žvanila s českou kulturou. Tento jeden z nejvýznamnějších dokumentů českého odboje byl vydán na podzim 1940, tedy nejméně půl roku před Hitlerovým vpádem do SSSR.
   Připomeňme si z něj: "My, česká inteligence (.) nikdy, slyšíte, nikdy nezradíme revoluční boj českého lidu, nikdy nevstoupíme do vašich služeb, nikdy nebudeme sloužit teroru a porobě." Snad i toto je důvod, proč se Fučík v dnešním Česku prolezlém pasovskými a düsseldorfskými tiskovinami leckomu nehodí do krámu.

   Nehodící se uvozovky
   Fučík se zjevně nehodí ani Bohumilu Pečínkovi. Vedle "nováčků" na frontě proti Fučíkovi patří už k veteránům. Tentokráte udeřil ve Schwarzenbergově Reflexu (8/03) tvrzením, že prý se v Reportáži "neustále proplétá i Fučíkovo trauma z toho, že na gestapu mluvil".
   Platí o Pečínkovi, stejně jako o několika dalších autorech obdobných opusů, že zcela záměrně zneužívají Fučíkova svědectví, že ve chvíli, kdy za heydrichiády bylo ohroženo několik jeho přátel z řad české kultury jako Neumann, Halas, Olbracht, Seifert aj. se rozhodl začít hrát s gestapem "vysokou hru" . Napsal v Reportáži: "mluvil" jsem tedy, přičemž slovo mluvil výslovně označil uvozovkami.
   Pečínka a spol. však odhazují zřejmě nehodící se uvozovky, odsouvají stranou onu "vysokou hru", kterou autor Reportáže hrál při výsleších, aby pozornost gestapa od svých přátel odvedl.
   Připomeňme, že "mluvení" se Fučíkovi podařilo, neboť gestapo se poté podle jeho slov několik měsíců honilo za "vidinou": "Výsledky byly dokonce lepší, než jsem předpokládal. Obrátil jsem jejich (gestapáků) pozornost docela jiným směrem. Zapomněli na Neumanny, Halase, Olbrachty. Dali pokoj české inteligenci."
   "Vidinu" jim mistrně vnutil Fučík: všichni, o nichž se dočítáme v závěru Reportáže, se dočkali živi a zdrávi osvobození.

   Umíme ještě číst knihy?
   Prof. Černý kdysi napsal ve svém opravdu pošramoceném slovu o Reportáži: "Lze si klást užaslou otázku, umí-li kdo u nás ještě vůbec číst knihy." Tato jeho slova patří dnes právě na adresu Pečínky a jemu podobných.
   Neměli bychom zapomenout ani na Josefa Chuchmu, už notorického "antifučíkovského" obrazoborce, který přišpendlil své krédo k jubileu autora Reportáže docela výmluvně už v titulku svého článku v Mladé frontě Dnes (22. 2.): "S Fučíkem ještě nejsme hotovi."
   Tedy ještě nejsme.
   Budiž. Síto času podobná moudra spravedlivě proseje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]