Byl, žil zámecký pán.
   Vysoké šlechtě smrděl hnojem.
   Zemané, kteří se snažili v potu svých mozkových závitů získat co nejvíce plodů ze svých tvůrčích lánů ho obdivovali. Přinejmenším.
   Lid obecný ho považoval za svého pohádkového krále.
   Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.
   Nejpodivnější ovšem je, že nežil v nějakém dávném, zašlém věku, ale v létech 1915 až 1970.
   Byl to český spisovatel JAN DRDA.
   V pětadvaceti se stal klasikem knihou Městečko na dlani. Po svém zrodu v brdských lesích působilo toto dílo v počátcích okupace německými fašisty jako pulzující srdce, které brdskými lesy vždy znovu okysličovanou krev posílalo jako dar naděje do žil milionů českých čtenářů.
   Po krachu uchvatitelů mu bylo celých třicet let.
   V Národním divadle uvedli jeho více než aktuální komedii Hrátky s čertem. Na sklonku jeho života, po dalším znásilnění naší země, šla z repertoárů, protože diváci četnými "nemístnými" potlesky opět nadržovali lidem proti Belzebubovi a jeho spřízněncům.
   Nechám zatím stranou úspěchy a zklamání i vlastní omyly, jež mu bylo souzeno protrpěti. Jistě za mnoho jiných mu děkuji za to, že v pětačtyřicátém zabral zámek Dobříš pro naše i zahraniční písmáky. Díky, Honzo, za tvou vytrvalou lásku k Pobrdí, k jeho rybníkům, tykadlům bohatství, kterým českou zemi v šestnáctém století obdařil pan Jakub Krčín z Jelčan, za lásku k rozmanitým jehličnatým i listnatým lesům i lesíkům, ke kopcům, co z dálky vypadají mnohem vyšší než jsou, k rovinám, které nečekaně klesají k Vltavě.
   Kdy jsem to vlastně poprvé na tom zámku pracoval...? Nu ano, v létě 1953.
   Dva roky předtím mě stalinisté vyhnali z místa, mnoho dosavadních známých i přátel přecházelo na druhou stranu ulice, když mě z dálky spatřili.
   Jako v každé těžké době se našli i tehdy mužové a ženy, kteří nechtěli pouze přihlížet k bezpráví. Nevykřikovali, ale pomáhali. Mne se ujali prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román Hliněná vesnice překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních - nevalných - her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se další přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh.
   Bylo na mně, abych uchopil podanou tyč, s jejíž pomocí se provazolezec dostane na místečko, z něhož už nemůže spadnout. Tou tyčí se mělo stát to, že jsem jako kandidát dostal dvouměsíční stipendium, mohl jsem si vzít ve fabrice naplacenou dovolenou a pokusit se v době, kdy jsem neměl naději, že mi někdo brzy zveřejní drobnější práci v novinách, o svou první rozsáhlejší prózu.
   Na zámek jsem dorazil třicátého června po poledni. Správce mi půjčil psací stroj a předal mi klíč k pokojíčku v zámecké věži, ve které ještě nebyla zařízena tekoucí voda. V rohu nevelké místnosti trůnilo na železném stojanu emailové umyvadlo a v něm veliký podobný džbán. Objevil jsem pod postelí krásný nočník - také z emailu a se stejnými ornamenty.
   Co chceš, polemizoval jsem v duchu s už nezvyklou stísněností prostoru pro práci a na spaní, co sis vlastně myslel, jsi přece pouhý stipendista a začátečník, který umí ještě málo, až nic, co chceš, byli přece velikáni literatury, kteří vytvořili svá klasická díla v ještě mnohem stísněnějších příbytcích. Buď rád, že jsi rád. Byl jsem! Rozhodl jsem se, že tedy zde, právě zde napíši geniální román!
   Tak! A začnu okamžitě...
   První den jsem nenapsal ani řádek. Mimoděk jsem totiž přistoupil k oknu a uviděl šikmo dole velikou louku, u které blikal cíp zámeckého rybníka. Louky... voda!
   Rok před tím jsme byli v zvlášť tísnivé existenční nejistotě. Proto jsme se s Aničkou rozhodli o čtrnáctidenní dovolené zůstat v Praze a jen denně tramvají, nejvýše lacinou lokálkou zajet někam k vodě. Hned první den jsme si však zkazili důkladně žaludky a střeva, takže jsme těch čtrnáct dnů strávili v naší malé garsonce, spíše na jejím záchodě, který nestačil, protože stále jeden z nás se skoro nemohl dočkat, až ho ten druhý pustí. Tak se z nás lilo všechno svinstvo. Do práce jsme pak nastoupili z této rekreace oslabení, ale stejně jsme se brzy nové absurditě smáli. Byla horší svinstva, která jsme v životě museli spolknout, až z nás nešla tak brzy ven.
   Voda - louky - lesíky...! A za nimi...? Za nimi je snad nějaký kopeček s vyhlídkou a vyhlídky, ty byly vždycky moje! Jak často jsem vyhlížel někam, kam jsem vidět nemohl, kam jsem se nemohl dostat a když jsem se přece jen dostal, objevil jsem na konci vytoužené krásy ošklivé protivenství. Ale nikdy jsem se nepoučil, nepřestal jsem spěchat za novým zklamáním.
   Seběhl jsem do vnitřního nádvoří, minul jako blesk halu jižního traktu zámku s reprodukcemi starorakouských vojáků a stanul na okraji tehdy ještě slušně udržovaného francouzského parku. Obdivoval jsem kulaté a oválné - jakoby mikrometrem vytvořené - záhony s voňavými květinami v sytých barvách. Uprostřed "přízemí" parku vedla pečlivě upravená cesta až ke keřům přistřiženým v svislé rovině i nahoře v nepřirozené rovnosti. Ani lísteček tam nebyl rovnější než ostatní než jeho navzájem si rovní, sou-přistřižení druhové.
   Na konci té nedlouhé cestičky stoupaly dva široké schody do "prvního poschodí", na terasu. O něco širší cestička ohraničená listnatými stromy vedla k velikému kulatému záhonu a za ním stoupaly v lehkých obloucích další dva široké schody. Vytvořily jakousi dole otevřenou podkovu a ztrácely se za velikým sousoším s velikými veselými fauny nebo vodníky zaměstnanými hrátkami s macatými vílami. Schody těch schodišť byly nízké, tak mělké, aby na nich mohli nahoru-dolů, dolů-nahoru rajtovat kníže pán a třeba jeho břichatý bratr i vdavekchtivé komtesy. Na ponících hloupě se chechtajících...
   Za sousoším jsem uviděl stupínek, z něhož byl otevřený pohled zpět. Něco mi nehrálo. Teprve později jsem pochopil, že dobříšský zámek, vystavěný - jako mnohé jiné - podle versailleského vzoru, má jednu zvláštnost. U ostatních vede k hlavnímu, nejparádnějšímu portálu z města nebo ze silnice široká cesta. Tady je to opačně. Ze silnice vede poměrně neširoká krátká cesta k méně honosné fasádě, průchodem na vnitřní nádvoří a teprve za průchodem hlavního křídla je ten nejvíce o významu knížecího sídla svědčící portál, nepřístupný očím obyčejných lidí.
   Chtěl jsem pokračovat v cestě a narazil jsem na další překvapení. Přede mnou ležela budova, která se z dálky pyšnila ochozy, schodišti a balkóny, vypadalo to jako několik honosných budov. Byl to však zrakový klam. Všechny ty balkóny a ciráty byly na jediné budově, někdejší knížecí oranžerii, pouze namalovány. Tato paráda, klamná jako pověstné Potěmkinovy vesnice, ovšem byla obnovována péčí státu, jeho velemocnou památkovou péčí za nehorázné peníze znovu a znovu. Naproti tomu ta skutečná krása francouzské zahrady, určená radosti uživatelů zámku, stále více pustla. Na prázdné chvastounství holt byly u nás peníze vždycky.
   Vlevo od oranžerie jsem před vrátky vedoucími do anglického parku uviděl domek knížecího zahradníka. Žil tam a ještě šafářoval starý znalec zahradnických prací, ustanovený na toto místo ještě tuze hodným knížetem pánem. Stařec si dosud zakládal na tom, že ho dobrota pana knížete vyzvedla nad potomky někdejších nevolníků, kteří dřeli do úmoru. Inu, nezazlívejme to nyní už dávno mrtvému muži. Měl na ten vztah k svému šlechtici jistě větší práva než tehdejší i dnešní měšťáčtí synci, kteří pohrdají vším, co přese všechno vytvořili jejich gründerští otcové a lísají se na úkor prostých lidí k šlechtě, jež toho umně zneužívá.
   Za vrátky mě přijal přirozený prostor první veliké louky anglického, přirozeněji upraveného parku. Na ní byly veliké stromy. Nejvíce miluji dodnes buky, jejichž rudé listy se lesknou v paprscích zapadajícího sluníčka.
   Na konci té veliké louky jsem se pustil strmou cestou mezi listnatými stromy až dolů do našeho "údolíčka" s další loukou, s dalšími stromy. Je tam krásná pohoda. Ale za silného větru tam člověk nemá co pohledávat. Mohl by být zasažen náhle padajícím, uvnitř již ztrouchnivělým staletým velikánem.
   Těsně u strmého svahu zarostlého stromy jsem přešel lávkou přes potok, který teče do zámeckého rybníka. Dal jsem se vlevo po cestičce, která na konci náhle stoupá na nevysoký kopeček. Podíval jsem se dozadu. Jak na dlani ležel zámek a dále pak město, ze kterého stoupá kopec až k sanatoriu v dálce. Kdysi tu léčili zraněné vojáky Hitlerových elitních zabijáckých jednotek SS, po válce civilní plícaře a posléze tam dali zasloužilé členy KSČ, kteří se neustále hádali o to, kdo z nich se dopustil některé z proklínaných úchylek proti jediné pravdě, aniž by tušili, že to všechno změnil nemilosrdný čas. Nemilosrdný? Vůči těmto stařečkům a stařenkám se zachoval vlastně tuze laskavě tím, že už ho nechápali a tudíž se už nemohou, nemusí rvát s dobou, se stoupající kriminalitou, s nevídaně rozšířenou prostitucí a jinými blahodárnými následky toho, jak krutě tentokráte oponou trhl čas.
   Nechtělo se mi už dívat se zpátky. Přede mnou nyní byla veliká zeď, která obepíná celý areál zámku, té víkendové "chatičky" knížat a jejich vybraných hostů. V tom místě byla tehdy ještě stará vrata visící viklavě ve starých pantech. Po lehkém kopnutí se rozlétla. Za nimi byla veliká stráň klesající k městečku, jehož jméno Stará huť svědčí o tom, že se tu kdysi kutalo stříbro jako v Kutné hoře a v blízké Příbrami. Tradice, tradice... K nim patří také to, co z toho kopečku není vidět, o čem jsem však dobře věděl - tam někde vzadu u dalšího rybníka je vila Karla Čapka.
   Krajinu ještě zalilo zapadající slunce, ale už se dalo vytušit, že se brzy zvednou chuchvalce studené neprůhledné mlhy. Chystal jsem se na cestu zpět a zavrávoral. Na vnější straně těch starých velikých vrat byl veliký, zřejmě čerstvý nápis:
   NOVÁ ŠLECHTA!
   Aniž bych věděl o stálých rozbrojích mezi obyvateli Dobříše a umělci na zámku, pochopil jsem, že ten nápis je míněn setsakra hanlivě.
   Jakoupak jsme šlechtou my, chudí zemani literatury?! Román píšeme třeba několik let, aniž bychom věděli, zda vyjde. Až na několik "mistrů vysokých sklizní" každý z nás musí mít zaměstnání a může psát jen ve volném čase.
   To bylo tedy to nečekané protivenství, trest za mou touhu radovat se ze zámku a podzámčí a nyní i tady vlastně také z ponižujícího nadzámčí.
   Jak jsme tehdy vlastně žili...?
   To jsem nikdy nepovažoval za veliký problém. Mám pro to i své pravidlo: strašně rád dobře baštím, nepřipadám si však jako ukřivděný ztroskotanec, když se pouze živím.
   Moje obědy ve fabrice a Andulčiny v družstvu brašnářů byly slušné, rozhodně lepší než šlichta v mnoha jiných závodních jídelnách. Vždy jsem si zakládal na tom, že nejsem mužský, který ve svém sobectví nevnímá ženskou práci, ale teprve mnohem později mi došlo, kolik sil stálo Aničku shánění všeho toho, co potřebovala, aby mě ráno, večer a ve svátek krmila. A dobře krmila. Za ty nevalné peníze, co jsme na to měli. Ta malá žena byla v tomto ohledu velikou čarodějnicí. Navíc krásnou. Ještě že se za našich časů takové už nepálily!
   Nástupem stipendia se nyní všechno na ty dva měsíce důkladně změní.
   Člověk považuje za správné to, co se mu hodí do krámu. Proto jsem si v duchu liboval, jak moudře jedná Český literární fond, že nám stipendistům nedává do rukou hotové peníze, ale že mi vyměřil dost slušný obnos denně na jídlo a pití, alkoholu jsem stejně nikdy moc nedal a to malé pivko k večeři si mohu klidně dát, k obědu ho nechci, byl bych z něho ospalý. Večer se při podpisu útraty ani moc nebudu muset hlídat, aby mi zbylo pro Aničku. Přijede za mnou každou sobotu odpoledne a odjede až v neděli s posledním pražským autobusem.
   Tehdy ještě nebyly volné soboty. Jaká radost, že se zas jednou můžeme toulat v přírodě a že Andulce mohu poručit, co oči a jazyk láká. Pochutná si, a ne pouze na těch dobrotách, ale také na tom, jak se ten její věčný smolař bude naparovat, že jí to může poskytnout. Hlavní ovšem je, že ty dva měsíce budu moci pracovat, že má milá večer v naší garsonce neutrhne z kalendáře list, na němž není kromě starostí o naprosto neplodné věci a činnosti nic, co by stálo za řeč, co by mohlo, snad, kdo ví, mít i trochu trvanlivější hodnotu.
   Tak nějak to taky ty dva měsíce chodilo. Až na to, že jsem se znovu stal viníkem. Když Anička v sobotu přijela, nikdy jsem se jí neptal, co a jak mezi týdnem jedla, ačkoli jsem nemohl nevědět, že doma na sobě škudlila, škudlila, škudlila... Z lakoty...? Co vás nemá! Byla ze sedmi dětí malého židovského řemeslníka na Těšínsku. Věděla, co je nouze, ležela na ní tisíciletá, z nespočetných pohrom vzniklá židovská kletba, věčný strach, čím nakrmí své milé.
   Ten první večer jsem do jídelny nešel. Nespěchal jsem na to, stát se příslušníkem šlechty. Snědl jsem na pokoji chleby, které mi Anička zabalila a uvařil jsem si přísně zakázaným ponorákem čaj.
   Poté jsem si vzpomněl na říkání mnoha matek:
   "Pomodlit, vyčurat, spát!"
   Nemodlil jsem se. Nechtěl jsem však urazit ten nádherný noční čas. Usnout jsem nemohl, snad ani nechtěl. Ležel jsem a myslel na to, jak zítra začnu své veledílo. Úplněk se povzbudivě usmíval na mou postel. Po několika hodinách se choval velmi rozumně podle dvojverší humoristy Wilhelma Busche:
   "Už nebyl svěží a tak rád
   přikryl se mraky a šel spát."
   Já také.
   Později než jsem původně chtěl, v osm ráno, jsem stál před jídelnou, bývalou knížecí zámeckou kaplí.
   Zvenčí jsem vidět nemohl, co mě po vstupu šokovalo. Byl to:
   VELIKÝ STŮL.
   Vévodil místnosti. Léta. V té době za ním trůnili mistři vysokých sklizní a jejich nepíšící manželky, které měly značný vliv na to, kdo se smí nebo nesmí uvelebit na tomto Olympu. Snaha po získání této výsady ovšem nebyla tak veliká, jak by si Olympani bývali byli přáli. Na Dobříš jezdili vždy lidi, jimž šlo o nerušenou práci, z nichž právě ti nejlepší by za Veliký stůl byli nezasedli, ani kdyby je byl někdo zval. Neměli tu pochybnou čest zapotřebí. Byli však tam i tvůrci s podmíněným trestem vyobcování z literatury. Nejvíce mě ještě dnes pobuřuje tehdejší situace Vladimíra Neffa. Bylo to tak, jako by s manželkou a se synem seděli za zasklenou zdí.
   Nepochybně byla důvodem jeho izolace závist těch, co si nepřinesli ještě z časů první republiky solidní literární jméno. Byl pro ně nebezpečnou konkurencí. Záminkou k zmíněné izolaci byl verdikt, že jeho za války napsaný a později znovu a znovu vydávaný román Třináctá komnata je buržoazní brak.
   Po válce podělkoval Neff na Barrandově. Ostatně s úspěchem. Nezapomenutelný je jeho film o objeviteli krevních skupin Dr. Jánském Tajemství krve.
   Nyní byl tedy podmínečně přijat do svazu, podmínečně k pobytu na zámku. Nejviditelněji trpěla jeho manželka, nadaná dramatička Petrovická, jejíž veselohra Děravá škorně se později dlouho, dlouho udržovala na repertoáru Komorního divadla. Snažila se, jak nejlépe dovedla. Inscenovala v parku pohádku s dětmi hostů a - probůh! - také zaměstnanců zámku.
   Tehdy už bylo v plném proudu, že si kdekdo "vylepšoval" třídní původ. Syn fabrikanta napsal do životopisu, že pochází z maloburžoazního prostředí, syn velkostatkáře, že jeho rodiče byli prostými rolníky. Nejlépe to chytali potomci prostitutek a pasáků, kteří nevlastnili za republiky ani za války výrobní prostředky.
   Vladimír Neff těmito kejkli pohrdal - zdánlivě je nebral na vědomí. Naopak! Nikdy nezapřel, že pochází z gründerských předků. Byl ovšem příliš vzdělaný, moudrý a zvídavý, aby nepostřehl, kam jde vývoj, aby neviděl své vlastní předky kriticky. To byla živná půda pro jeho nejslavnější dílo, pro pentalogii, ve které vývoj české buržoazie popsal pravdivě a poutavě. Vynesla mu kromě závisti to, že se pro čtenáře stal národním umělcem s malým začátečním písmenem. Tento neformální titul má mnohem větší cenu než ten, který je podle dekretu uvozován velkým "N". Teprve ke konci života, po novém a novém ponižování, mu mocní přidali tento titul. Neodpouštěli mu nikdy, že ve všem vždy zůstal svůj.
   "Závidíš jim," řekla Anička, když jsem se při její první návštěvě vztekal na Veliký stůl. Neříkala mi poprvé něco podobného. A byl v tom obvykle kus pravdy. Bodejť bych nezáviděl po všech těch příkořích těm, kteří to měli v životě lehčí. Tentokrát však Anička neměla pravdu. Bohužel. Ukázalo se to záhy.
   Tehdy v roce 1953 byly právě zrušeny potravinové lístky. Stejně však byly některé věci vzácné. Například bifteky. Na zámku jich mívali méně, než jaký o ně byl zájem. Druhou neděli v červenci mi ho přinesli. Proč právě mně? Nevím. Možná, že jsem ten svůj objednal jako první. Spíše však proto, že Anička měla protekci. U servírek. Jednala s nimi vždy jako rovná s rovnými. Inu, byla taky z chudého pytle a nemusela nic předstírat. Po její smrti nosili zaměstnanci po léta o Dušičkách na dobříšský hrob mé malé židovky květiny.
   Během oběda vznikl u Velikého stolu vzrušený šepot. Před moučníkem přistoupila k našemu stolu velvyslankyně Olympu. Zvala nás na aktiv hostů komunistů. V čtrnáct nula nula! V parku!!! Zvali nás Zeus a Héra. Neměli na to podle stanov právo. Než jsem to mohl vyslovit, Anička řekla, že přijdeme.
   Po kratičkém zahájení předal král bohů Zeus slovo své královské choti Héře, která měla jako mnoho královen svárlivou duši, byla žárlivou intrikánkou. Vyčítala nám, že jsme rovnostáři. Měli bychom vědět, že když není dost bifteků v kuchyni, má na toto jídlo jako první nárok její choť, největší žijící český spisovatel. Námitky, diskusi nepřipustila.
   Anička hněvivě zrudla. Nikdo kromě mne nevěděl, jak dovedla při nespravedlnosti rebelovat. Rychle jsem ji odtáhl. Jinak bych to tentokráte nebyl výjimečně já, ale ona, o níž si všichni mysleli, že její skromnost nemá meze, kdo by způsobil nový ze série těch našich průšvihů.
   V druhou nebo třetí srpnovou neděli jsme se s Aničkou probudili poměrně pozdě. Když jsme krátce po půl deváté slezli z věže, viděli jsme v levém rohu nádvoří, před jídelnou něco, co se podobalo špatné operetní inscenaci. Několik paniček mistrů a velmistrů se v drahých letních šatech a zástěrách ohánělo košťaty. Zametaly dávno vymetený chodník. Možná, že by komedie tohoto dne bývala méně pobuřující a groteskní, kdyby Jan Drda nebyl zrovna mimo republiku, takže nemohl zasáhnout.
   V jídelně nám došel smysl tohoto "proletářského" mumraje. Dozvěděli jsme se, že na odpoledne je ohlášena návštěva člena spisovatelského svazu, vedlejším zaměstnáním prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Píšu o něm od šedesátých let. Zde uvedu jen několik málo skutečností, nutných pro pochopení absurdit kolem jeho návštěvy.
   V srpnu 1945 jsem se stal referentíkem v Ústřední radě odborů, kde jsem pracoval do roku 1948. S radostí tedy mohu označit za hloupou lež, že mnoho historiků a "historiků" od roku 1989 tvrdí, že aparát odborové ústředny tehdy opanovali komunisté. Měli jsme tam tři závodní organizace, sociálně demokratickou s pěti sty, národně socialistickou se dvěma sty a komunistickou se třemi sty členy. Jaképak tedy diktování! Pravda je ovšem, že mezinárodní věhlas Zápotockého měl nemalou váhu. On ji používal k tomu, že zejména nám, příliš horlivým komunistům, znovu a znovu říkal:
   "Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu."
   Jsem dodnes hrdý na to, že mě v duchu toho pravidla sice dvakrát pochválil, ale také že mi šestkrát vynadal.
   I Andulka manžele Zápotockých znala z jednoho kulturního večera pro zaměstnance ÚRO, na kterém se zalíbila paní Marii, skromné a moudré, vskutku proletářské mámě. I funkcionářce.
   A nyní měl Zápotocký přijet. Jako úspěšný spisovatel, kterému jsem ani na tomto poli nemohl podat vodu. Než jsem to mohl domyslet, došlo nám, že Veliký stůl je dnes už prázdný. Nebylo těžké uhodnout, že se Olympané někde v ústraní radí, koho pozvat na tu svačinu a kdo se jí v žádném případě nesmí zúčastnit. Jídelnou jen tu a tam proběhly šedé, všeho schopné myšky, aby donášely na Olymp, jak se chová lid zemanů.
   "Co ty na to?," zeptala se mě tiše a nejistě Anička.
   "Kdyby mě pozvali...," začal jsem po chvilce přemýšlet tak, aby to Andulka mohla slyšet. "Kdyby nás pozvali... Ne! Nechci tam sedět jako chudý příbuzný. Ne, ne a ne! V téhle frašce nehraju!"
   "Až by tě uviděl," uvažovala také tiše Anička, "jistě by tě poznal. Určitě by se tě zeptal, co děláš a jak se máš a možná by poté..."
   "Ne!," křičel jsem šeptem, "když jsem za ním s prosíkem nešel tehdy, když mě vyhodili, nebudu ho ani nyní obtěžovat!"
   "Ale co uděláš?"
   "Pane vrchní," hlaholil jsem na celou jídelnu, "zeptejte se, prosím, zda by nám mohli za půl hodinky v kuchyni udělat studený oběd. Jdeme na celodenní výlet a vrátíme se až k večeři."
   "Viděls ji?," smála se tiše Andulka, "tu myšku, co honem vyběhla, aby Olympu hlásila, že nás má pro tuto svačinu se Zápotockým z krku."
   V jedenáct, čtyři hodiny před jeho příjezdem, jsme opustili prostranství zámku. Těšil jsem se po tom věčném sezení za psacím strojem na pohyb v přírodě, neuvědomil jsem si však, že je čas hub.
   Po necelých deseti minutách se Andulka zastavila jako pes, který chytil stopu.
   "Tam vlevo...," přeskočila malou škarpu, "tam najdu..."
   "Houby!" houkl jsem na ni nerudně, "nic tam nenechali, ani Pražáci, ani dobříšští. Začínají zde přece od čtyř hodin od rána! Všechno dávno vyrabovali!"
   "To se ještě uvidí," ozval se z lesíka zvonivě i svéhlavě Andulčin smích.
   Co mi zbylo, než abych na nějakém kameni odháněl mouchy, nebo si lehnul do mechu a přemýšlel přitom, čím zítra budu kazit nevinný bílý papír. Snad jsem i na chvilku usnul.
   Probudil jsem se náhle. Do nosu mě dloubla síťovka naplněná houbami, první z těch, co Anička vždycky tahala do přírody.
   "Stejně je sbíráš jenom z hamounství," snažil jsem se ji stůj co stůj urazit. Ale ona se jen smála.
   Z pořádné chůze nebylo nic. Co chvíli zmizela v nějakém lesíku a vždy našla ty zatracené houby. Jejich omamná vůně moje rebelování stále více oslabovala, až... Inu, až jsem se do jednoho lesíka vypravil za ní a aniž by mě musela vybízet, klesl jsem k ní na mechové lůžko pro dva. Kolem nás byly stromy. Nikdo nás vidět nemohl. Jen sokol na vysokém letním nebi.
   Odpoledne jsme se vrátili širokým obloukem. Prošli jsme městem a vstoupili ze silnice pět minut před šestou na vnitřní nádvoří.
   V jeho rohu jsme viděli před jídelnou chumel lidí a otevřené vládní auto. Manželé Zápotockých právě nastupovali.
   Co teď a co dál? Paní Marie se dívala směrem k nám. Poznala nás? Nemohli jsme udělat čelem vzad. Vypadalo by to jako útěk. A jít jim naproti by bývalo bylo ještě méně vhodné.
   Pak do vozu nastupujícímu Tondovi paní Marie něco řekla a on zas řidiči. Vůz se zvolna rozjel. Zápotocký se chytl dveří a snad ještě něčeho ve vozu. Těžce vstal. Asi ho zase bolela páteř, kterou mu v koncentráku poškodili. Přijížděli k nám krokem. Tonda uvolnil jednu ruku a zamával nám dvěma. Paní Marie se k němu přidala.
   Teprve když se před jídelnou vylidnilo, odevzdali jsme v kuchyni své houby. Pak jsme se šli do věže opláchnout.
   Anička mě donutila, abych si vzal čerstvě vyprané a vyžehlené kalhoty i tu svou nejpěknější letní bílou košili. Také se sama převlékla. Vzala si své jediné letní šaty s výstřihem. Tvrdila, že je moc veliký. Měl se zdál být tak akorát. Políbil jsem ji na rameno.
   "Víš, proč nám tak okatě zamával?," pokazila růst mé tělesné něhy. Brala do rukou mou hlavu a dívala se mi do očí, aby zjistila, zda jsem pochopil. "Měl plné zuby okázalosti, kterou ho otravovali ti krocani a ještě více jejich krůty. Když ho paní Marie na nás upozornila, pochopil, proč jsme nebyli na té svačině. Tím zamáváním dloubl do žeber ty nafoukance, co z tebe dělají chudého příbuzného."
   Na chodbě před jídelnou byl slyšet obvyklý večerní ruch. Po našem vstupu rázem ustal. Ticho jako v kostele. Těch několik kroků k našemu stolu nás sledovaly všechny oči. Neušlo nám však, že paní Neffová má uplakané oči. Právem. Urazilo ji, že Vladimíra nepozvali.
   Mezi tím, co jsme večeřeli ty naše houby na vajíčkách, se hovory v bývalé knížecí kapli zase rozproudily. Po večeři k nám přistoupila žena, žádná z těch bezvýznamných donášečských myšek, ale hlavní z "proletářek", co ráno zametaly vymetený chodník. Pochválila Aniččiny šaty. Pak se zeptala, zda se známe s panem prezidentem. Chtěl jsem odseknout, že to mohl postřehnout i slepý blbec.
   "Léta a dobře," předešla mě Anička a zvedla ruku s naším zásnubním prstenem, na němž zajiskřil malý briliant. Přetrumfl všechen ten nevkus, kterým byla ověnčena ta hlavní "proletářka".
   Nevím, co o nás onoho večera na Olympu mluvili, vím pouze, že mě všichni od onoho dne, po celé dva zbývající týdny mého stipendia, zdravili první...


   Úryvek z knihy Nejlepší dramatik je život, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]