Muž rázně zaklepal na dveře královského paláce a pravil, Králi, dej mi loď. Královský palác měl mnoho dveří, ale jen těmito dveřmi se podávaly žádosti. Jelikož král proseděl veškerý čas u dveří, kde se přijímaly dary (rozumí se dary, které byly věnovány jemu), tak pokaždé, když zaslechl, že někdo klepe na dveře pro žádosti, pokud tedy zvuk bronzového klepadla neustával a zesiloval, až byl víc než hlasitý, skandální, narušující klid sousedů (lidé začínali brblat, co to mají za krále, který se o ně nestará), dával král příkaz prvnímu tajemníkovi, aby se šel podívat, co chce ten škemral bez vychování, který neumí být zticha, a tehdy si první tajemník volal druhého tajemníka, ten si volal třetího a nařizoval mu, aby s ním pomáhal prvnímu, a tak to šlo dál, dokud nepřišla i uklízečka, které už nikdo nepomohl, byla to ona, která nakonec pootevřela dveře pro žádosti a zeptala se škvírou, A ty chceš co? Žadatelé jí sdělovali, proč přichází, prosili, oč poprosit museli, aby se potom pokorně postavili do kouta a doufali, že se jejich žádost donese přes řadu tajemníků až ke králi. Král se k žádostem nevyjadřoval hned, neboť byl neustále zaneprázdněný přijímáním darů, pověřoval však prvního tajemníka, aby mu podal písemné hlášení, zda žádost není náznakem, že se obyvatelstvo netěší naprostému blahobytu a štěstí, první tajemník svěřoval vypracování zprávy druhému tajemníkovi, ten třetímu, až se vše zase dostávalo až k uklízečce, která na králův dotaz vždy odpovídala ano nebo ne podle toho, jakou měla zrovna náladu.
   Nicméně v případě člověka, který chtěl loď, se věci takto neseběhly. Když se ho uklízečka ptala škvírou dveří, A ty chceš co? Muž místo toho, aby žádal tituly, řády, nebo prostě peníze, jak to dělali ostatní, odpověděl, Chci mluvit s králem, Pochop, že král přijít nemůže, je u dveří pro dary, odpověděla mu žena, Tak běž a řekni mu, že odsud neodejdu, dokud se za mnou osobně nestaví, řekl neoblomně muž, natáhl se celou svou délkou na zem před dveře a přetáhl přes sebe deku, kterou měl s sebou. Přistupovat ke dveřím pro žádosti se smělo pouze tehdy, když u nich nečekal žádný žadatel, aby vyslovil své potřeby a ambice, v tom byla potíž, neboť najednou se ke dveřím nemohl nikdo přiblížit. Na první pohled by se mohlo zdát, že tento stav králi vyhovoval, na rozdíl od těch, kteří ho chtěli obtěžovat svými nářky, protože měl víc času a víc klidu, aby bral, zkoumal a střežil své dary. Na druhý pohled bylo nicméně zřejmé, že ani králi tato situace nevyhovuje, že i on jí ztrácí, a hodně, protože lid se začínal bouřit, dával-li si s rozřešením na čas, povážlivě narůstal sociální neklid, což mívalo neblahý vliv na přísun darů. V případě, o kterém si povídáme, byl výsledek ten, že se král po zvážení všech pro a proti nakonec po třech dnech přiblížil ke dveřím pro žádosti, aby osobně zjistil, co chce ten dotěra, který bojkotuje zaběhlé byrokratické postupy. Otevři dveře, přikázal král uklízečce a ona se ho zeptala, Úplně, nebo jen trošku? Král okamžik váhal, opravdu se nechtěl příliš vystavit neblahému ovzduší ulice, ale poté si uvědomil, že by to nevypadalo dobře a bylo nedůstojné jeho majestátu, aby s prosebníkem mluvil škvírou, jako by z něj měl strach, a navíc uklízečka pronesla, že Bůh by otevřel dokořán. Muž, který chtěl loď, se zvedl ze země, jakmile zaslechl rachocení zámku, smotal deku a byl ve střehu. Na to, že se král jednoho dne zvedne a aspoň na chvíli svůj trůn opustí, čekalo mnoho lidí, kteří se toužili na uvolněném místě uvelebit. Královo neočekávané zjevení se ve dveřích (nikdy se to za dobu, po kterou měl korunu na hlavě, nestalo), však způsobilo, že všichni adepti kralování i královi sousedé byli tak překvapeni, že vykukovali z oken svých domů na protější straně ulice a do jednoho jásali. Jediný člověk, jenž překvapený nebyl, byl muž, který chtěl loď. Předvídal, že král, i když měl tři dny zpoždění, nebude hledět s přílišnou zálibou na tvář člověka, který ho drze volá. Král znechucený okolními davy a zároveň nepřekonatelně zvědavý vyhrkl na muže tři otázky, Co chceš? Proč jsi už neřekl, co bys chtěl? Myslíš si, že nemám nic lepšího na práci? Muž mu odpověděl pouze na první otázku, Dej mi loď, pravil.
   Krále odpověď udivila a vyvedla z míry tak, že mu uklízečka musela pod zadek přistrčit proutěnou židli, na které sama sedávala, když zašívala a látala díry v oděvech pážat, neboť kromě uklízení i tyto drobné krejčovské práce byly v paláci její povinností. Králi se na proutěné židli nesedělo dobře, jelikož byla mnohem nižší než trůn, nevěděl, jak si má dát nohy, jestli je má pokrčit, nebo roztáhnout do stran, a zatímco se vrtěl na židli, muž, který chtěl loď, klidně očekával jeho následující otázku, A proč chceš loď, jestli můžu vědět? otázal se král, když se konečně na uklízeččině židli jakž takž pohodlně usadil, Abych hledal neznámý ostrov, odvětil muž, Jaký neznámý ostrov? ptal se král předstíraje úsměv, jako by měl před sebou nějakého blázna, jenž má mořeplaveckou mánii, Neznámý ostrov, opakoval muž, Už nejsou neznámé ostrovy, Kdo ti to pravil, králi, že už neznámé ostrovy nejsou? Všechny ostrovy jsou v mapách, V mapách jsou pouze známé ostrovy, A jaký neznámý ostrov hledáš ty? Kdybych ti to mohl říct, už by to nebyl neznámý ostrov, A kdo ti o tom ostrovu řekl? zeptal se král již vážněji, Nikdo, Tak proč trváš na tom, že takový ostrov existuje? Jednoduše proto, že je nemožné, aby neexistoval neznámý ostrov, A proto jsi přišel požádat mne o loď, Ano, žádám loď, A proč myslíš, že ti ji dám? A proč bys mi ji nedal? Jsem král tohoto království a patří mi v něm všechny lodě, Ty lodě patří i samy sobě, Co tím chceš říct? zeptal se král neklidně, Že ty bez nich nedopluješ nikam, ale ony bez tebe kamkoli, Já velím jejich námořníkům, Námořníky si tedy nechej, potřebuji především loď, A ten neznámý ostrov, pokud ho najdeš, připadne mně? Tebe, králi, přece zajímají jen známé ostrovy, Zajímají mne i neznámé ostrovy, když se stanou známými, Snad tento známý nebude, Tak ti nedám loď, Dáš. Když tohle slovo, které muž vyslovil klidně a odhodlaně, uslyšeli další zájemci o přístup ke dveřím pro žádosti, s každou minutou rozhovoru muže s králem neklidnější, začali, spíše proto, aby už od muže měli pokoj, než ze sympatií s ním, volat, Dej mu tu loď! Dej mu tu loď! Král otevřel pusu, aby řekl uklízečce, ať zavolá stráž a ta sjedná veřejný pořádek a disciplínu, jenže nevyřkl nakonec nic, protože ke skandování zájemců o přístup ke dveřím pro žádosti se přidali i lidé v oknech a všichni sborově křičeli, Dej mu tu loď! Dej mu tu loď! Král, aniž by si nyní vzpomněl na dveře pro přijímání darů, pozvedl pravou ruku, aby si vyžádal klid znepokojeného zástupu manifestujícího vůli lidu, Dám ti tu loď, ale posádku si sežeň sám, mí námořníci se plaví jen na známé ostrovy. Ve výkřicích a aplaudování davu zanikla slova muže, který přišel požádat o loď, pouze z pohybu jeho rtů bylo možné vyčíst, Děkuji, můj pane, To je v pořádku, pravil král, poté dodal, A teď zajdi k molu, ukaž tento lístek veliteli přístavu (král lístek napsal na zádech předkloněné uklízečky) a řekni, že mu přikazuji, aby ti dal loď. Na lístku stálo, Dej držiteli tohoto lístku jednu loď, nemusí být velká, ale ať pluje jistě a je bezpečná, nechci mít výčitky svědomí, pokud se něco stane. Když muž pozvedl pokorně skloněnou hlavu a chtěl králi opět vyjádřit svůj vděk, král už zmizel, ve dveřích stála pouze uklízečka a ta dveře rázně zavřela. Muž sestoupil ze schodu u dveří, čímž dal dalším žadatelům znamení, že mohou konečně přistoupit, je zbytečné popisovat, jaký zmatek to způsobilo, každý chtěl být ihned na jeho místě, i když byla jen malá naděje, že dveře zase otevřou. Bronzové klepadlo volalo uklízečku, ale ta odběhla i s kbelíkem a koštětem ke dveřím pro udělování rozhodnutí, které jsou používány jen výjimečně, ale když jsou použity, tak to stojí za to. Teď to za to stálo, uklízeččina tvář jimi hleděla na muže, který odcházel k přístavu, aby zde převzal odpovědnost za svoji loď. Najednou měla dost vytírání a mytí paláců, nadešel u ní okamžik změny, uklízečka podlehla mocnému volání vytírat a mýt lodě, vždyť v moři by na to měla vody dost. Muž netušil, že dřív, než začne verbovat svoji posádku, získá už jejího prvního člena v podobě uklízečky s kbelíkem, uklízečka se za mužem nenápadně vydala, aby se nelekl, aby mu nešlápla na paty, aby se nezačal strachovat, že s ní nic neobjeví, a nezačal jí to vyčítat.
   Honem, honem, muž došel do přístavu a stanul na molu, zeptal se, kde je velitel, a než ten přišel, hádal, která z lodí bude jeho, vzhledem k tomu, že králův písemný vzkaz byl navýsost jasný, vyloučil muž poštovní lodi, lodi nákladní i válečné, také malé čluny, které by nesnesly byť jen malý závan větru nebo zhoupnutí mořské vlny, král přece napsal, že loď se má plavit jistě a bezpečně, z čehož bylo možné usoudit, že král neměl na mysli žádnou loďku nebo šalupu, které se sice dobře řídí i dobře plují, ale nejsou určené pro plavby na otevřených oceánech, kde se ale právě nachází neznámé ostrovy. Nedaleko od muže, schovaná za několika barely, krčila se uklízečka a její oči rovněž sledovaly lodě natěsnané vedle sebe, Řekla bych, že je to tahle, pravila pro sebe, ale svůj tip nepovím, dokud neuslyším, co řekne velitel. Velitel přišel a přečetl si králův vzkaz, podíval se svrchu na muže a položil mu otázku, která krále nenapadla, Umíš se plavit? Máš námořnické papíry? Muž odvětil, Moře mne všechno naučí, velitel na to, To ti neradím, já jsem velitel a kapitán, a přece si netroufnu na jakoukoli loď, Dej mi tedy takovou, na kterou bych si mohl troufnout, ne, dej mi takovou, kterou budu respektovat a která bude respektovat mne, Takhle mluví námořník, ale ty námořník nejsi, Když mluvím jako námořník, jak to, že nejsem námořník. Velitel si znovu přečetl list od krále, než se zase zeptal, Můžeš mi říct, nač loď potřebuješ? Abych se vydal hledat neznámý ostrov, Neznámé ostrovy už nejsou, To samé mi říkal i král, To, co ví o ostrovech, to se naučil ode mne, Je divné, že ty, člověk moře, mi říkáš, že nejsou neznámé ostrovy, když i já, člověk pevniny, vím, že všechny ostrovy, včetně těch známých, jsou ostrovy neznámé, dokud se na nich osobně nevylodíme, Ale ty, pokud dobře rozumím, jdeš hledat ostrov, na kterém se ještě nikdy nikdo nevylodil, To budu vědět, až se na něm vylodím, Pokud se vylodíš, Ano, někdy člověk cestou ztroskotá, nicméně stane-li se mi to, zaznamenej aspoň do kroniky přístavu, kam až jsem doplul, Chceš říct, že kdo se dá na cestu, vždycky najde cíl? Nevíš, jaký jsi, pokud ze sebe nevydáš úplně všechno. Velitel přístavu pravil, Dám ti plavidlo, které ti bude vyhovovat, Která je to loď? Je to loď mající za sebou mnoho cest ještě z časů, kdy neznámé ostrovy hledal kdekdo, Tak která to je? Myslím, že tuhle podmínku splňuje několik plavidel, Tak kterou mi dáš? Když uklízečka spatřila, jak velitel pozvedl ruku a ukázal na jednu z lodí, vyběhla ze svého úkrytu za barely a vykřikla, To je moje loď! Musíme jí prominout tohle zvolání, kterým si loď přivlastňovala, neboť velitel ukázal přesně na to plavidlo, o kterém si myslela, že ho muž dostane. Ta karavela se mi líbí, pravil muž, Víceméně to karavela je, souhlasil velitel, i když prošla menšími úpravami, Ale stále je to karavela, Ano, stále si uchovává dávný vzhled, Má stěžně a plachty, Stěžně a plachty lze jen doporučit na výpravy za neznámými ostrovy. Uklízečka se neovládla, Já bych žádnou jinou nechtěla! Kdo jsi? zeptal se muž, Nevzpomínáš si na mě? Nemám tušení, Jsem uklízečka, Jaká uklízečka? Z královského paláce, ta, která ti otevřela dveře pro žádosti, A proč už v paláci nejsi, neuklízíš a dál neotevíráš dveře? Protože ty dveře jsem otevřela tobě a protože odteď chci drhnout a čistit lodě, Takže ses rozhodla jít se mnou a najít neznámý ostrov? Odešla jsem z paláce dveřmi, kterými se udělují rozhodnutí, dívala jsem se na tuhle karavelu a představovala si, jak ji umývám, abych ukázala nedůvěřivým rackům, že tuhle loď čeká ještě velká cesta, nechceš se se mnou podívat na palubu? Pravilas, že ta loď je tvoje, Promiň, to jsem řekla jen proto, že se mi líbí, Líbit se je pravděpodobně docela dobrý způsob vlastnictví. Velitel jejich hovor přerušil, Musím vám předat klíče od lodi, Lodě mají klíče? zeptal se muž, Ano, jsou to klíče ke vstupu do podpalubí, do skladišť, do kajut, včetně kapitánské s palubním deníkem, muž ukázal na uklízečku a pravil, Ona loď převezme, já musím naverbovat posádku, poté odešel.
   Uklízečka zašla s velitelem do jeho kanceláře pro klíče, a pak se po můstku dostala na loď, v ruce měla koště a přemýšlela, jak přinutí křičící a dorážející racky, aby jí dali pokoj. Racci neměli potuchy, s kým mají tu čest. Uklízečka schovala klíče do podprsenky, rozkročila se a zamávala koštětem, jako by to byl meč ze starých zlatých časů, aby jím zahnala nepřátele, lapky a vrahy. Za okamžik však hněv racků pochopila, když se rozhlédla po palubě, zjistila, že racci tady všude hnízdí, kolem ní byla hnízda, jedno vedle druhého, některá opuštěná, jiná plná vajec, v dalších malí racci čekající na krmení s otevřenými zobáčky. Tohle je loď, která popluje k neznámému ostrovu! Není to žádný kurník! Dobrá, můžete tady zůstat, ale bude tady ticho! pronesla rázně uklízečka, smetla do vody prázdná hnízda, zatímco ta ostatní nechala na svých místech. Později uvidíme. Pak si vyhrnula rukávy a dala se do mytí paluby. Když tuhle pernou činnost skončila, otevřela kajutu, kde byly plachty a pečlivě prohlížela jejich švy. Po celou dobu nepomyslela na to, že by si mohla odpočinout, smočit se v moři, nechat se ovívat svěžím a ozdravným vánkem. Plachty jsou svaly lodě, krásně se na ně dívá, když se dmou, ale je třeba dát pozor, aby se jim nepřihodilo to, co se může stát i tělesnému svalstvu, není-li správně používáno: zeslábne, změkne, ztratí inervaci, švy jsou nervová zakončení plachet, napadlo uklízečku spokojenou s tím, jak rychle se učí námořnickému umění. Našla roztřepené okraje několika plachet a označila si je, na jejich opravu potřebovala jehlu, kterou však nyní ke své nelibosti neměla po ruce. Prohledala proto další kajuty a lodní skladiště, jež ale byla prázdná, pomineme-li černý prach a potkaní bobky na podlaze. Také muniční sklad byl prázdný, což se uklízečce rovněž nezamlouvalo, protože podle jejího rozumu je někdy k objevování neznámých ostrovů zapotřebí síly. Nenaplněné sklady uklízečku doslova rozčílily. Zejména opuštěné regály skladu potravin. Rozčílila se ne kvůli sobě, ona byla z královského paláce zvyklá na kdeco, nýbrž kvůli muži, kterému tuhle loď darovali a který se před ní co nevidět objeví a řekne, že má hlad, každý muž, sotva vstoupí do domu, má pocit, že jen on jediný vlastní žaludek a musí ho naplnit, a což teprve, když muž vstupuje na loď v doprovodu zástupu hromotluckých námořníků? Pokud se nenasytí, nebudou s to loď ovládat, pronesla uklízečka.
   Nemusela si ale dělat takové starosti. Zapadající slunce se nořilo do oceánu, když se muž vlastnící loď zjevil na konci mola. Přišel sám, hlavu sklopenou. Jen v ruce držel tašku. Uklízečka ho čekala u lávky na loď. Dřív, než mohla otevřít ústa, aby se ho zeptala, co budou dělat po zbytek dne, řekl, Buď klidná, nesu jídlo pro nás dva, A námořníci? Vyhrkla, Jak můžeš vidět, žádný nepřišel, Přijde se sem později aspoň některý z námořníků podívat? pokračovala, Řekli mi, že neznámé ostrovy už nejsou a že nezanechají svého poklidného života na linkových spojích při březích jen proto, aby se vrhli do dobrodružství na oceánu, do hledání nemožného, aby se vydali napospas temným mořím, A tys jim odpověděl co? Že mají pravdu, moře mohou být temná, A o neznámém ostrovu jsi víc nemluvil? Jak mohu mluvit o neznámém ostrovu, když jsem ho nepoznal, Jenže máš jistotu, že existuje, Mám jistotu stejnou, jako jsem si jistý, že jsou temná moře, ale jak to jiným vysvětlit, Podívej, třebas v tento okamžik moře temné není, nebe nad ním vypadá jako plamen a ono má barvu světlounce zeleného drahokamu, prohodila uklízečka, Je to stejná iluze jako zdání, že se ostrovy kolébají na vlnách, Co teď uděláš, když nemáš posádku? Ještě nevím, Tak to budeme muset zůstat v přístavu, Já budu umývat lodě, které sem připlují a ty… A já? Budeš si muset najít nějakou práci, tedy pozici, jak se teď říká, Mám, měl bych, je to nezbytné, jenže já musím najít neznámý ostrov, musím poznat, kdo jsem já sám, Ty to nevíš? Nevíš, jaký jsi, pokud ze sebe nevydáš úplně všechno, Králův filozof, když neměl co na práci, sedával si vedle mne a mudroval, že co člověk, to jeden ostrov, Je třeba se plavit na ostrovy, je třeba vidět na vlastní oči ostrovy opravdové, nic neuvidíme a nepochopíme, pokud se skutečně nevydáme na oceán, Chceš říct, pokud se nevydáme na plavbu sami k sobě, do svého nitra, To není to samé. Žár nebe skomírá a vody náhle fialoví, takže uklízečka už nepochybuje, že moře jsou skutečně temná, přinejmenším v určité hodiny. Muž pravil, Nechejme filozofování královu filozofu, ten je za to placený, a raději se pojďme najíst, jenže žena nesouhlasila, Nejdřív si musíš prohlédnout svoji loď, sotva jsi na ni pohlédl, Pročpak? Některé švy na plachtách je potřeba opravit, Také se podívej do podpalubí, je tam nějaká voda, ale myslím, že troška vody v podpalubí dělá lodím dobře, Proč si to myslíš? Prostě to vím, naučila jsem se to stejně, jako ty ses naučil řídit loď a vykládal o tom veliteli, Teď ještě nejsme na moři, Ale už jsme na vodě, Vždycky jsem si myslel, že ke správné plavbě jsou potřeba jen dva opravdu dobří námořníci: jedním je moře a druhým je loď, A nebe, zapoměls na nebe, Ano, ovšem, nebe, Vítr, mračna, nebe, ano, nebe. Procházka po lodi, po této karavele, nezabere víc než čtvrt hodiny, aniž bychom dělali velké kroky. Je krásná, řekl muž, ale jestli neseženu zkušenou posádku, budu muset říct králi, že tu loď už nechci, Ztratils odvahu při první překážce? První překážkou byly tři dny čekání na krále a nevzdal jsem se, Pokud neseženeš posádku, proč bychom si neporadili sami dva? Zbláznila ses? Dva lidé nejsou schopni s takovouto lodí plout, Já bych musel být stále u kormidla a ty bys zatím ze všech úkolů zešílela, Uvidíme, teď se pojďme navečeřet. Vstoupili do kajuty na zádi, kde uklízečka vyndala z torny, kterou držel nyní nepatrně nahněvaný muž, chléb, tvrdý kozí sýr, olivy a láhev vína. Kousek nad obzorem se mezitím objevil měsíc. Stíny ráhen a stěžňů se natáhly až k jejich nohám do kajuty. Je opravdu krásná ta naše karavela, pronesla žena a hned se opravila: ta tvoje karavela, Myslím, že moje nebude dlouho, Ať už se na ní plavíš nebo ne, je to tvá karavela, král ti ji daroval, vzdal se jí, abys našel neznámý ostrov, a taková věc se nestává jen tak, kdy si kdo zamane, vyžaduje správný čas, Bez námořníků nemůžeme vyplout, k naší plavbě potřebujeme tisíce věcí, které nevím, kde vzít, Musíme doufat, že vyplujeme, že nám lidé přijdou zamávat a popřát šťastnou cestu, Vysmíváš se mi? Nikdy bych se nesmála tomu, kdo mne vyvedl ze dveří pro udělování rozhodnutí, Promiň, Ať se stane, co se má stát. Měsíční svit dopadl na uklízeččinu tvář. Je pěkná, je opravdu krásná, pravil si muž v duchu, aniž by teď měl na mysli karavelu. Tato žena neměla ještě před třemi dny v úmyslu vůbec nic. Začala o věcech přemýšlet až ve chvíli, kdy otevřela dveře, aby se podívala, zdali tam ještě čeká ten chlap. Když uklízečka chystala večeři pro ně dva, ani drobeček chleba nebo kousek sýra jí nespadl na zem, ani kapka vína neukápla, ani jedna oliva se nezakutálela. Podlaha byla stále čisťounká, uklízečka ji chránila před drobty, jako by už neměla žádný hadr na mytí. V tu chvíli do širého moře mocně zachrápala hlasem velkého netvora siréna poštovní lodi. Žena pravila, My bychom takový hluk nedělali. Hladina moře se zavlnila, jak poštovní loď projela kolem, a rozhoupala plavidla v přístavu. Muž se na kolébající se lodě zadíval a pravil, My se kymácíme mnohem víc. Oba dva se tomu zasmáli, a pak se rozhodli, že to nejlepší, co nyní mohou udělat, je jít spát. Bude se mi zdát spousta snů, pravil jeden z nich, I mně, doplnil ho v zápětí ten druhý. Když se měsíc vyhoupl nejvýš, jak jen to bylo možné, žena řekla, Musíme spát na palubě, muž na to, Nebe bude naší přikrývkou, žena pokývala hlavou, Dobrou noc, lehnu si sem, A já sem, dobrou noc, odvětil muž. Neřekli, lehnu si na levobok nebo pravobok, protože ještě dobře námořnickou terminologii neovládali. Žena poodešla, ale pak se opět na okamžik k muži vrátila, Málem bych zapomněla, tohle jsem našla při úklidu. A vytáhla z kapsy dvě svíčky, v každé ruce držela jednu. Muž zapálil sirku. Poté, ochraňuje plamen dlaní, přiložil sirku ke stařičkým knotům, ty chytly a svíce se pomalu rozzářily, jako měsíc, a osvítily uklízeččinu tvář. Není třeba zdůrazňovat, co si muž zase pomyslel, Je krásná, říkal si, ale musíme také připomenout, co si se zármutkem pomyslela ona, Zdá se, že má oči jen pro neznámý ostrov. V jeho pohledu se spletla. Když mu předala jednu svíci, pravila, Ráno na shledanou, spi dobře, on odvětil to samé, jen trošku odlišně, Sladké sny. Při těchto slovech se mu ale do mysli vetřela slova jiná, která napadají muže, když je sám se ženou. Myslel i na to, co se jí bude asi zdát, a měl strach, že se mu na velké lodi ztratí. Sen je však dovedný kouzelník, mění spoustu věcí a spojuje lidi.
   Popřál jí sladké sny, ale byl to především on, kdo snil celou noc. Snil o tom, jak jeho karavela pluje hlubokými moři, jak jí plachty otevírají cestu mezi vlnami, jak stojí u kormidelního kola a jeho posádka odpočívá ve stínu. Nevěděl, jak se mu podařilo námořníky naverbovat, zda je naverboval v přístavu nebo ve městě, pravděpodobně zpytovali svědomí, že se mu prvně vysmáli. Viděl zvířata radostně poskakující po palubě, kačeny, králíky, slepice, obvyklou domácí zvířenu vyzobávající proso nebo ohryzávající zelí, které jim hodil jeden z námořníků, aniž by bylo vlastně jasné, proč je ta havěť na lodi. Možná, že neznámý ostrov je, jako už tolikrát v minulosti, pustý, a proto je jistější mít na palubě domácí zvířata, na ostrově pak jen otevřít dvířka klece, chytit králíka za uši a vytáhnout ho, místo toho, abychom po králících marně pátrali v údolích a na horách. Z podpalubí je slyšet koňské ržání, býčí bučení, oslí hýkání i hlasy dalších vznešených zvířat potřebných pro těžké práce, Jak se sem dostali? Jak se mohli vtěsnat do karavely, kam se původně měla vejít jen lidská posádka? Vítr náhle udělal kozelec, hlavní plachta se pohnula, zavlnila a poodhalila, co dříve nebylo vidět, skupinu žen na palubě, lze se domnívat, že žen byl stejný počet jako námořníků, ženy se zaobíraly svými ženskými věcmi, zatím ještě nenadešel čas, aby se věnovaly něčemu jinému. Je jasné, že tohle může být jen sen, ve skutečnosti by nic takového možné nebylo. Muž u kormidla očima hledal uklízečku, ale neviděl ji, snad stále ležela ve svém lehátku na levoboku či pravoboku, ale co když z lodi utekla? Neskočila na molo se slovy, Sbohem, sbohem, ty myslíš stejně jen a jen na neznámý ostrov? Nebe se zatáhlo a dalo se do deště, v dešti začaly klíčit semena rostlin, která byla v pytlíčcích ležících v řadách na palubě, semena byla na lodi proto, abychom na neznámý ostrov přenesli ovocné stromy, zaseli rostlinstvo, které roste jen u nás, a ozdobili ho našimi barevnými květy. Námořníky to najednou vyděsilo, začali volat, Už nechceme hledat neznámý ostrov a doufáme, že budeme moci vystoupit na prvním obydleném ostrově, v prvním přístavu, kde loď zakotví, tam, kde je nějaká hospoda a postel, v níž bychom se mohli povalovat. Co tedy s takovými námořníky. A co neznámý ostrov? zeptal se jich muž u kormidla, Neznámý ostrov neexistuje, Je jen ve tvé hlavně, Zeměpisci i náš král se dívali do map a žádný neznámý ostrov nenašli, Měli jste zůstat ve městě, místo toho, abyste mi teď komplikovali plavbu, Jsme námořníci, Nikdy jste jimi nebyli, Sám nikdy loď neuřídíš, měl jsi na to myslet dřív, než jsi přišel ke králi, moře tě navigovat nenaučí. Nyní muž u kormidla spatřil v dáli zemi, přitom však ještě víc zatoužil pokračovat v plavbě, uvědomil si, že to byl jen odraz jiné země, obraz, který prostorem a časem přišel až z druhého konce světa, jenže muži, kteří nikdy nebyli námořníky, protestovali a tvrdili, že to země je, země, která je zanesená v mapách a že zde chtějí vystoupit, vyhrožovali mu, a proto příď karavely namířila k pevnině a zakotvila k přístavu. Můžete jít, pravil jim muž u kormidla. Námořníci odešli a vzali s sebou ženy, kačeny, králíky a slepice, také býky, osly a koně, dokonce i racky, kteří se jeden za druhým vznášeli a odlétali z lodi, hrdinsky v zobáčcích držíce svá mláďata. Muž u kormidla tiše pozoroval tento úprk, neudělal nic, aby utíkající zadržel. Aspoň stromy, obilí, květiny, rostliny pnoucí se po stěžních a plazící se po napínacích lanech jako girlandy, mu tady nechali, paluba lodi zůstala jako obdělané a oseté pole, jen trošku více dešťových kapek by to chtělo, aby byl dobrý zemědělský rok. Od okamžiku, kdy cesta k neznámému ostrovu začala, nikdo neviděl muže u kormidla jíst, to je ale dost dobře možné, protože to byl sen, vlastně i kdyby ho někdo viděl, jak se mu zachtělo kousku chleba, byla by to fikce. Kořeny stromů prorůstaly trupem lodi, netrvalo dlouho a napnuté plachty už nebyly potřeba, stačilo, aby se vítr opřel se do listí větví a karavela by plula za svým osudem. U lesa, jenž se plaví a pohupuje na vlnách, u lesa, z něhož, nevím, jak je to možné, začali ke slunci vyletovat zpívající ptáci, nastal čas sklizně. Proto muž upevnil kormidelní kolo a sestoupil na pole paluby se srpem v ruce, když začal kosit první klasy, spatřil vedle svého stínu jiný stín.
   V tu chvíli se probudil objímaje uklízečku, ona a on, těla propletená, zamotané přikrývky, lehátka těsně u sebe, i když byla původně jedno na levoboku a druhé na pravoboku. Poté, hned jak se slunce začalo rodit nad obzorem, muž a žena zašli na lodní příď a zde každý z jedné strany napsali jméno, které dosud karavele chybělo. Když bylo poledne a nastal příliv, Neznámý ostrov se konečně vydal na moře hledat sám sebe.

   Přeložil MICHAEL DOUBEK


   José Saramago, portugalský spisovatel, dramatik, novinář, překladatel a v neposlední řadě komunista, dosud jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1998), zemřel 18. června 2010 ve věku 87 let. Česky zatím vyšly jen jeho romány Baltasar a Blimunda (2002) a Slepota (2010). Novela Pohádka o neznámém ostrovu byla poprvé vydána v roce 1997.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]