150. let od narození Josefa Svatopluka Machara

   Macharovo dílo znám od studentských let a nyní jsem se k němu vrátil poté, když jsem přemýšlel nad publikací Karla Sýse Apokalypsa podle Joba, jíž by měli věnovat pozornost nejen literární vědci, ale právě také politologové, což je profese, v které se pokouším něco vytvářet už více než 60 let. Machar se pokoušel několikrát stanovit své místo v české literatuře i politice a stavěl se do řady za Čelakovského, Havlíčka a Nerudu. Najdou se odborníci, kteří dnes prohlásí, že svoji roli vedle těchto velikánů poněkud přeceňuje. Ve své době by možná v této roli obstál. V letech 1901–1938 byli z Československa postupně navrženi na Nobelovu cenu za literaturu Vrchlický, Machar, Březina, Jirásek a Karel Čapek. Objasnit, proč neprošel např. světoznámý Čapek, by vyžadovalo samostatný článek. Návrhy se tehdy podávaly v angličtině a francouzštině, a pokuste se přeložit češtinu s jeho gramatikou předponami, koncovkami, apod. do těchto jazyků. Ono to platí i opačně. Paul Verlaine napsal slavnou báseň Píseň podzimu (Chanson d´Automne). O její překlad se pokusili Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín, Hanuš Jelínek. Podle mne tyto překlady jsou díky češtině působivější a jazykově bohatší než originál.
   Význam Machara spočívá především v otázkách, které do české literatury vnesl a které právě souvisí mj. s politologií. Macharův verš není nijak výbojný. V řadě beletrických prací, které jsou v rámci jeho díla významnější, je ke svému okolí silně kritický, bohužel však nedokázal být stejně kritický i k sobě. Svým básnickým dílem, ale především svými postoji, se snažil za pomoci politicky zaměřené české literární kritiky, k níž se tehdy připojil i F. X. Šalda, eliminovat vliv toho, čemu se tehdy říkalo český parnasismus. Je to směr ve francouzské poezii, zvláště v 60. letech XIX. století, který žádá básnictví popisné, nezaujaté, apolitické, usilující o akademickou dokonalost formy. Splývá se směrem l´art pour l´art. Hlavním představitelem byl Leconte de Lisle. Machar z parnasismu obviňoval především Vítězslava Hálka a zmíněného Vrchlického. Machar od roku 1901 pracoval ve Vídni jako úředník, kde žil až do roku 1918. Stýkal se jak s vídeňskými Čechy, tak s českými politiky, jako byl Karel Kramář, pravicový politik a šovinista, a také s jinak politicky orientovaným T. G. Masarykem. Pobyt ve Vídni měl zásadní vliv na Macharovy politické názory, které byly velmi kritické právě vůči Kramářovi. Již v roce 1893 publikoval sbírku Tristium Vindobona, ze které budu citovat některé jeho verše a komentáře k nim, dále Boží bojovníci a Rozhledy, vydané roku 1896. Tato jeho publicistika ho prezentovala coby obávaného kritika mladočeské politiky. Přimkl se k časopisu Čas, kde byl pokládán za předního mluvčího českých realistů. Kolem roku 1900 na něj zapůsobilo studium klasického starověku. Vtělilo se do sbírek V záři helénského slunce a Jed z Judey (1906). Zde se formovaly jeho protikatolické postoje, v nichž pokračoval v knihách Řím, (1907) a Pod sluncem italským (1918). Macharův velký básnický vliv neměl dlouhé trvání a byl brzy nahrazen poezií Antonína Sovy a Otokara Březiny, která ovlivnila přímo i nepřímo následující básnické generace nejrůznějšího politického a filozofického zaměření, počínaje S. K. Neumannem, který byl již v 18 letech vězněn za účast v Omladině; později se přimyká k individualistickému anarchismu, aby se nakonec dostal pod vliv Leninovy knihy z roku 1917 Stát a revoluce, aniž plně pochopil změny Leninových názorů v souvislosti s tzv. NEPem. V této etapě se Neumann pochopitelně radikálně rozchází s ideologií Machara, který se stal po 1. světové válce díky Masarykovi inspektorem čs. armády, což ho brzy omrzelo nebo znechutilo, či byl z armády prostě odstraněn. V roce 1928 svoji zkušenost vepsal do knihy Pět roku v kasárnách.
   Machar se zajímal o problematiku postavení žen ve společnosti, což se projevilo už v roce 1894 v básnických publikacích jako Zde by měly kvést růže. Odhaluje v nich pokrytectví tehdejší společnosti.
   Několik Macharových prací zůstalo v rukopise, mezi jinými sbírka Ocúny, kterou zakázala nacistická cenzura.
   Machar umírá v březnu 1942. Narodil se 29. února 1864 v Kolíně, kde prožil mládí. Byl přijat na Akademické gymnázium v Praze, kde byl jeho spolužákem F. X. Šalda. Po konfliktu s katechetou přešel na gymnázium v Jindřišské ulici, kde roku 1886 maturoval. Je třeba zdůraznit, že kromě básnických sbírek je autorem beletrie. Jedná se o opublikované fejetony, ale i o popis osobních vztahů, jako např. Konfese literáta (1901) nebo Vídeňské profily (1919) a Oni a já (1927).
   Na Nobelovu cenu byl navrhován v letech 1914 a 1915. Posudek vypracoval A. Jensen. V něm je napsáno: »Machar od začátku tvorby se v cílevědomém a rozhodném boji potýkal s romantismem a ten boj vyhrál. Stal se zástupcem toho směru, který v české literatuře znamenal nové vývojové období a velký pokrok. Od romantických a bláznivých snů své doby a dnů minulých se přiklání k bezprostřední skutečnosti, kterou ve svých básnických dílech vyjádřil plněji a lépe, než kdokoliv jiný.« Krátce nato dochází k soukromé korespondenci mezi A. Jensenem a A. Novákem, v níž Jensen píše: »Machar je originální, silně vyhraněná básnická osobnost, avšak slabý nevyrovnaný umělec. A tato slabina vyplývá méně z nedostatku poetického nadání než z toho, že ve svém neohroženém usilování o pravdu, o realistický postoj a o mravní ideály, které si stanovil, záměrně pohrdal uměleckým zpracováním, anebo je zanedbával.« Vyjádřil se také nobelovský komitét: »Machar neprojevuje žádnou tak mohutnou originalitu, či tak hluboký a bohatý život, že by mohl být počítán k velkým, významným básníkům současnosti. Spíše je třeba ho zařadit mezi disharmonické talenty, v nichž se zrcadlí jisté náhodné, ne vždy zdravé dobové směry. A pokud by se mohly jevit dosti zajímavými v rámci poměrně nové a omezené literární oblasti, zdaleka nedosahují měřítka Nobelovy ceny.« U tohoto posudku by bylo třeba rozebrat, co byly ty zmíněné »ne vždy zdravé dobové směry«. Svoji z politologického hlediska nejvýznamnější knihu Tristium Vindobona ne náhodou věnoval Jiráskovi. V dopise mu píše: »Drahý příteli, kdyby mi nebyl ten otřepaný výrok starého Goetha o politické písni tak protivný, citoval bych jej jako důkaz, že vím, jak je to málo, co dnes poutám dedikací této knihy k Vašemu jménu. Ale což naplat, poezii komandovat nedovedu, kniha je tu a připisuji Vám ji… Vám, příteli, umělci, vlastenci a člověku. Jeden z nich mi vždy porozumí. A víc tato kniha nežádá. Není psána dle programu, není v ní žádného patriotického systému… Program a systémy nejsou v naší povaze, jest to vždy sediment našich důkladných sousedů Němců… Jsem nepřítelem positivismu v politické poezii, kde vychází vždy v didaktiku, a já aspoň z tě strany chtěl knihu svou (retovat) zajistit, ponechávaje pozitivní závěry logice a fantazii čtenářů.« Není v tomto vzorem i Karlu Sýsovi? Ke Goethovi, kterého Machar spojuje s Jiráskem, napsal Engels: »Neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, resp. s výmarským tajným radou, která se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký.« Machar měl pochopitelně na mysli velikána, za kterého pokládal i Jiráska. Znal Goethův široký rozhled a zájem o kulturní hodnoty všech věků a národů. Velký Němec studoval zvlášť pozorně lidovou tvorbu. To jej činilo odolným proti soudobému buržoaznímu nacionalismu. Se sympatiemi sledoval i kulturní život v obrozených Čechách. V Mariánských Lázních se platonicky zamiloval do mladé ženy a vláda NDR mu tam později nechala postavit pomník, kde stojí s tou svojí láskou, jež se prý nikdy neprovdala. Goethovo dílo dalo světové hudbě neobyčejně podnětů. Jeho básně zhudebnili Beethoven, Schubert, Brahms, Čajkovskij. Machar sám hudbu velmi miloval. Vzrušovala ho ovšem politika. U jedné básně uvedl výrok Hegela o Velké francouzské revoluci: »Všechny dřívější revoluce měly jen lokální drobný účel. Teprve tato chtěla přetvořit lidstvo.« Báseň ovšem nazval V soumraku. Z netištěné knihy neznámého filosofa (znal jeho jméno, nebo ho nechtěl sdělit?), si vypsal: »Soumrak, předchozí fáze, jest kletbou generace, která v ní žije. To není onen starý pesimismus, či onen světobol romantiky, jež v ní lidstvo sžírají. Je to ona tajemná nemoc nejisté, nevyzpytatelné doby.« Podobně učinil s neznámým filosofem (nebyl to on sám?) u básně Dějiny lidstva, kde píše: »Lidstvo miluje pohádky o štěstí: vytvořilo si jednu za sebou, jednu před sebou, aby mělo co oplakávat a na co se těšit. V tu poslední se vžilo tak, že v ni pevně věří. Kdo ví, není-li touto vírou podmíněno celé jeho živobytí?« V samotné básni píše: »Ta lepší budoucnost. Jen dál a dále k ní. Je to cíl lidstva, kdes v jakési nivě, báječná idyla a meta poslední. A že ji dostihneme, to pevně věříme. A že pro ni zde bojujeme, trpíme. Ach, cesta k ní je hrozná zoufanlivě. Ta pohádka je před námi.« V básni Evropa zachytil situaci před 1. světovou válkou: »Evropo, tys nikdy nebyla tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá, jako jsi nyní v tom hrozném lesku smrtících zbraní. Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu, tak nikdy prokleta a odsouzena… Co bude dále? Hladová Indie a stamiliony těch žlutých lidí s šikmýma očima… provalí hráze… a špinavou nohu svou vloží ti na šíji… chladný Yankee z Kolumba země koupí si tě za haléř, najme tě za děvku služebnici… malátnou utluče měšci plných peněz.«
   Propagátoři třídní nenávisti dělníků vůči boháčům si přijdou na své v Macharově básni Prvního května. Nejdříve přetiskl informaci o 1. máji, kterou přinesl jeden významný rakouský deník: »Jak loni, tak i letos, po obou stranách tzv. šlechtické aleje (Nobelallee), kam si vznešený svět vídeňský v nádherných toaletách a lesklých kočárech dává dostaveníčko, valily se proudy dělníků s ženami a dětmi.« Pak dostal slovo výše zmíněný neznámý filosof, což je asi samotný Machar: »Jako každý velký převrat v lidstvu, tak zrodí se i emancipace čtvrtého stavu v krvi.« Poté je otištěna samotná dlouhá báseň, z níž zde přináším jen výtah: »Alejí dlouhou… teď proudí život. Kočárů hřmí řada… Lokaj premovaný z kozlíku hrdě hledí. Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě skvící, alejí druhou… Po stranách aleje široké cesty vedou, prach zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou, stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi. A po nich proudí teď s ženami a dětmi svět dělníků. A v něm se pestří šátky, kloboučky dětí, šaty z levné látky a tváře zapadlé a zaschlé, žluté a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté… Jdou všichni krokem pevným, odměřeným a jenom chvilkou hledem zamračeným zří v aleji, však bez zášti a vzteku. To mračno v oku je už řadu věků a dědí se. Zří na ty zlaté trety, lokaje, erby, lehké toalety jak na nicotnou hloupost. Klidně věří, že nad jich věcí se již jitro šeří, že vyjde slunce a to bude jejich. Tohle zde zajde… to všecko zmizí. Pak snad vším tím tretem ples udělají ženám svým i dětem. A vyčkávají jen s klidem, jak ty červánky už vzplají a slunce jak? Je věcí světa právě, zda v moři krve nebo nekrvavě. V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu, zří s čistým svědomím a plni jasu… vymřelým městem proud dál se šine, překážky nezná, hučí, hřmí a plyne. A marně zříš, zda nejeví se v oku už dnes ta dívka elastických boků před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem, s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem, bosá na rtech s divokými hesly, ta Marseillaisa, tak jak ji Doré kreslí, nejde-li dnes už s proudem rozkypělým účtovat zase s lidstvem zbankrotělým.«
   Za samostatnou studii by stálo téma, co Machar napsal o Říjnu 1917 a Leninovi, později i o Stalinovi a Hitlerovi, o zániku Československa, o KSČ. Nechejme něco ke zpracování pro Miroslava Grebeníčka či jiného levicového historika.
   Macharovy spisy vyšly v 52 svazcích, celou edici sám redigoval. Škoda, že se nemůže vyjádřit k současnosti, k zániku kapitalismu a možná i lidstva.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]