Pod názvem NÁBOŽENSTVÍ Z OPAČNÉHO BŘEHU vydala Společnost Prometheus v nakladatelství Eko-konzult v Bratislavě překlad knihy Eduarda Browsera (195 str., red. Daniela Pilařová). Předmluvu k ní napsal český historik a výrazná osobnost českého volnomyšlenkářského hnutí Josef Haubelt. Knihu uvádějí dvě příznačná motta. První tvoří krédo J. F. Kennedyho, "prvního katolíka zvoleného do prezidentské funkce", jenž ovšem jako senátor v roce 1960 vyjadřuje víru v Ameriku, která uskutečnila absolutní odluku církve a státu, a tedy "žádný veřejný činitel nežádá ani nepřijímá instrukce od papeže, od národní rady pro církev ani od žádného jiného církevního útvaru". Druhým je citace závěrečného dokument KBSE z let 1986-1989, výraz nutnosti přijímat opatření, aby "byla zajištěna skutečná rovnost mezi věřícími a nevěřícími".
   První kapitola nese název Zákony přírody a logiky v podání Bible a ukazuje neslučitelnost náboženského a vědeckého obrazu přírody, logiky a víry; dokazuje, že autoři Bible se "opírali o své představy", a ty byly přirozeně "poplatné úrovni poznání doby, v níž žili" (s. 20). V druhé kapitole nazvané Od mytologie k organizovanému náboženství popisuje, jak si lidé utvářejí pojem Boha a mytologický obraz reality "podle svých představ", proč lidé věří v nadpozemské bytosti a mají z nich strach, jaké jsou metody a techniky manipulace s lidskou myslí, jaké jsou "běžné" argumenty na obranu "víry v nadpozemské síly", a je zakončena zdánlivě parodickým dopisem, který píše Bůh teologovi; jeho autorem je Dan Barker. Bůh v něm žádá pomoc od lidí, neboť sám sobě nerozumí, resp. nerozumí obrazu, jenž o něm byl vytvořen. V třetí kapitole se dočítáme o pohledu humanistů (v tomto kontextu čti "ateistů") na vznik a historii křesťanství, např. na historicitu křesťanských proroků (autor soudí, že jméno Ježíš Kristus "není možné pokládat za označení konkrétní osoby", s. 90).
   Značný prostor zabírá kritika církevního totalitarismu a moci; autor s rozhořčením líčí morální kvality "náměstků Kristových" v Římě a Avignonu, dále hony na čarodějnice, křižácké války, pronásledování židů, genocidu původních obyvatel kolonizovaných zemí i "katolické" vyhlazovací tábory, např. chorvatských katolických ustašovců vedených Ante Paveličem (nacisté oběti nejdříve "humánně" zabili plynem a poté spálili v pecích, zatímco v Jasenovaci hořeli v pecích nejednou ještě živí lidé, většinou srbského a židovského původu. Bylo to příliš i pro příslušníky SS, srov. s. 121).
   Škoda, že pojem reformace spojuje autor knihy až s Martinem Lutherem, tedy přehlíží reformaci českou, husitskou, která vytvořila vlastní ideologii, církev i armádu a byla evropským fenoménem par excellence (v dobrém i špatném).
   Poslední kapitola Metody vládnutí organizovaného křesťanství vypočítává všechny prohřešky církve vůči Kristovu učení, její touhu po majetku a moci, falšování dokumentů, nemravnost mnohých papežů, řádění inkvizice atp. Oprávněně polemizuje s názory, že náboženství je zárukou mravnosti, a to mj. s odvoláním na statistické údaje z amerických věznic. Redakci by však neměla uniknout některá věcná opomenutí, např. že Galileo Galilei nebyl předchůdcem Giordana Bruna.
   Recenzovaná kniha je faktograficky i popularizačně cenná, jakkoli má především kompilační charakter: nezřídka obsáhle cituje nebo parafrázuje cizí prameny a ty potom komentuje. Měly by se o ni zajímat knihovny nejen univerzitní. Je ovšem nutné ji chápat jako polemiku s četnými propagačními a propagandistickými brožurami, kázáními, přednáškami a podobnými texty. V onom zaměření (být protiváhou ortodoxii a demagogii) tkví i její reálné omezení. Pochopitelná snaha vyvrátit "argumenty víry" i "lidové teologie" prezentuje náboženství, tedy především křesťanské katolické učení a církevní instituce, málem jako zdroj společenského napětí, zla a válek. Je to "genetická choroba", která "způsobila lidem mnoho utrpení a vyžádala si obrovský počet obětí" (s. 56). Jinde je připodobňováno k počítačovému nebo biologickému viru (v souladu s citovaným Richardem Dawkinsem), byť jinde uvádí, že rovněž nic "nedokazuje, že by náboženství a příslušnost k církvi byly příčinou kriminality" (s. 184).
   Autor v polemickém zápalu opomenul, že náboženství jako světový názor sehrálo i pozitivní roli ve společenském procesu, že vzniklo historicky nutně (!), že je projevem historicky chápané lidské podstaty (nezapomínejme na Feuerbacha), že se s ní mění, popř. zaniká, že pozitivně podmínilo a vtisklo ráz celým historickým obdobím a kontinentům, že nadále ovlivňuje - v dobrém i špatném - umělecké směry, proudy i styly, náš život. Nemám důvod plédovat pro náboženský obraz světa ani postmoderně ztotožňovat náboženství a vědu s uměním a literaturou jako různé "příběhy" a ekvivalentní diskursy, ovšem východiskem vědeckého poměru ke křesťanství, judaismu či k jakémukoli jinému náboženství či teologickému systému by mělo být uznání kulturně semiotické, úžeji symbolické hodnoty různých náboženství, včetně "pohanství", pochopení systému bohů, polobohů, příběhů, magie, rituálů, který historicky vytvořilo. S rozporným výsledkem se o to pokusil postmodernismus, jenž ztrivializoval v tezi, že vše je jenom hra, příběh a pseudodiskurs, že vše má stejnou hodnotu, i vědecký ateismus v rámci marxismu-leninismu, který přesvědčivěji než B. Russel kritizoval "temný středověk", "opium lidstva", absurdity a nelogičnost Bible, demagogickou argumentaci etc., ale měl značné problémy nahradit vytěsněného, zneváženého Boha něčím vyšším, a přitom stejně atraktivním.
   Religiozita má hluboké kořeny. V jejím jméně je možné páchat největší zvěrstva (od inkvizice až po imperialismus, od lidských obětí krutému Baalovi až po humanitární bombardování, od vyhlazování celých národů až po pronásledování jinověrců), ale také stavět pyramidy, zakládat města a katedrály, komponovat nesmrtelné hudební skladby nebo napsat Božskou komedii. Gott mit uns bylo heslo planetárních vrahů, SS-manů, ale přeneseně i soudobých žoldáků s bílými hvězdami a smrtihlavem na letadlech a pancířích tanků, i humanistů, jimž byl člověk a jeho ideál předobraz dokonalosti, neboť byl stvořen k obrazu dokonalého Stvořitele.
   Browserovu knihu chápejme jako důslednou, tedy nutně jednostrannou protiváhu adoračního nebo spíše apologetického pohledu na křesťanství a náboženství obecně. Myslím, že se nemusíme bát ani křesťanství ani judaismu, jako spíše lidí a zájmů mocných tříd a klik, tedy zneužívání náboženských citů i víry. Dnešních i budoucích.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]