Památce Bedřicha Václavka
   
   Poněvadž Bedřich Václavek prošel všemi fázemi meziválečné avantgardy, od proletářské literatury let dvacátých přes poetismus až k probojování literatury socialistického realismu v letech třicátých, a poněvadž poznal její přednosti i dílčí nedostatky svým téměř dvacetiletým směřováním, mohl své názory syntetizovat v knize Tvorbou k realitě (1937). Koncepci socialistického realismu chápe Václavek dosti široce, zahrnuje do ní diferencované projevy současného umění, pokud je pojí společné stanovisko - perspektiva vývoje společnosti k socialismu. Zdůrazňuje tvorbu, nikoli opis skutečnosti. Za základní kritérium nové literatury považuje Václavek právě poměr ke skutečnosti; velký význam přisuzuje poznání smyslovému.
   Z nového poměru ke skutečnosti rodí se i nová, realistická forma, realistická nikoli tím, že se přidružuje skutečnosti časové a prostorové, nýbrž především tím, že je nabita zároveň skutečností subjektivní i objektivní. "Nová krása nevyrůstá ze subjektivních formových experimentů básníkových, nýbrž z revolučního poměru ke skutečnosti." (B. V., Tvorbou k realitě.)
   I když se čtvrtletník U (časopis literární skupiny Blok) soustředil především na literaturu českou, měl od počátku ráz časopisu internacionálního. To také bylo smyslem Václavkova směřování. Dokazují to nejen jména spolupracovníků, nýbrž samy literární a literárněhistorické příspěvky. Již v prvním čísle čtvrtletníku U (od slova umění) z r. 1936 jsou vedle sovětských autorů, jako Ilji Erenburga a autorů francouzských, kupř. Louise Aragona a André Malrauxe, uvedeni i přední němečtí spisovatelé z Československa: Egon Erwin Kisch, Franz Carl Weiskopf, Rudolf Fuchs i němečtí spisovatelé, kteří v Československu žili dočasně: protifašističtí emigranti Oscar Maria Graf, Wieland Herzfelde, Fritz Brügel a další. Jejich literární příspěvky, uveřejněné někdy v německém originále, svědčí o tom, že se socialistická literatura stala již koncem let třicátých hnutím mezinárodním, které přes jistou názorovou odlišnost jednotlivých národů mělo nejen společné kořeny, nýbrž i cíle.
   Přes všechny názorové diskuse a diference v tvůrčích postupech idea socialistického humanismu spojovala podstatnou část stoupenců umělecké avantgardy s těmi našimi spisovateli i spisovateli jiných národností, kteří se hlásili k socialistickému realismu.
   Tak tomu bylo také ve Francii, kde byly podmínky pro vznik a vývoj socialistického realismu určovány několikerou tradicí domácí:
   1. hugovská linie radikálního demokratismu, v níž dozníval pokrokový, aktivní evropský romantismus, pokračoval v ní zejména Romain Rolland;
   2. bérangerovská linie politicky angažované poezie, probíhající v lidovějších polohách, která vyvrcholila v době Pařížské komuny Eugénem Pottierem;
   3. linie literátů a umělců namnoze proletářského původu již socialisticky orientovaných nebo s vědeckým socialismem sympatizujících;
   4. anarchistická baudelairovsko-rimbaudovská linie, která chtěla "srovnat se zemí" svět kapitalistických peněžních vztahů, osvobodit člověka z morálních buržoazních konvencí, v umění rozbít staré formy výrazu a z bohatství imaginace tvořit samostatné básnické cesty, po nichž by se měl ubírat i vývoj politický.
   Bylo tu již na co navazovat; pokud však některá z těchto tradic byla brzdou vývoje ke kvalitativně novým formám socialistické kultury vůbec a umění zvlášť, bylo nutno ji překonat nebo i odvrhnout. Po té stránce i pro Francii měl značný význam jak charkovský, tak moskevský sjezd. Lidová fronta pak vývoj uspíšila.
   Představitelem socialistického realismu se stává zejména Romain Rolland; vychází z evropského romantismu, který zdroj nové životní energie nachází v díle Shakespearově, Spinozově, Goethově a Tolstého. Jako Viktor Hugo chtěl také Romain Rolland překlenout na demokratické základně nacionalismus, zejména v Evropě. Rolland začíná studovat historický a dialektický materialismus a dochází k poznání, že ke svržení kapitalismu je třeba síly daleko větší, lépe organizované a v revoluční strategii a taktice dokonale vyškolené. Toto poznání urychluje Rollandovo přátelství s Maximem Gorkým. Rolland se tak rozchází se svou buržoazně individualistickou minulostí. Jeho díla z období hledání, stejně jako díla jiných francouzských humanistů, kteří se zařadili dříve nebo později ke stoupencům revoluce, stala se pokrokovým kulturním dědictvím nejen francouzským, nýbrž i světovým. Mám na mysli celý cyklus Rollandových revolučních dramat i jeho knihu o dramaturgii lidového výchovného divadla, kryštofovskou hudebně komponovanou románovou epopej o politickém, společenském a kulturním vývoji Evropy na konci 19. a začátku 20. století a její pokračování - Okouzlenou duši.
   Romain Rolland měl mobilizující vliv na intelektuály celého světa a okruh francouzských spisovatelů, kteří od něho přijímali cenné podněty. Zůstali s ním i v okamžiku, když byl vylučován z národa. Důležitý je vztah mladého J. R. Blocha k R. Rollandovi: Jean Richard Bloch, který byl až do této doby znám spíše jako romanopisec balzakovského ražení, stává se pod vlivem Rollandovým jedním z průkopníků revoluční estetiky socialistické. Za ruské revoluce roku 1905 dochází ve francouzské socialistické inteligenci k tříbení duchů; řada spisovatelů vstupuje do Komitétu pro pomoc ruským revolucionářům.
   Literárním mezníkem v přerůstání kritického realismu v realismus socialistický je pak vydání Barbussova Ohně (knižně 1917). Henri Barbusse od dekadentní, impresionisticky laděné prózy spěje v románu Oheň ke stylu realistickému. Dalším závažným dílem Barbussovým je román Clarté; podle tohoto románu je později nazváno mezinárodní hnutí organizované Barbussem na široké základně a mající i u nás ohlas v Neumannově Socialistické radě osvětových dělníků.
   Vývoj francouzské moderny, která má své počátky ve sblížení Maxe Jacoba a Pabla Picassa s Guillaumem Apollinairem v r. 1905, moderny, jejíž duší se stal skladatel Erik Satie a k níž o něco později přistoupil mladší Jean Cocteau a řada výtvarníků i hudebníků, proniká prostřednictvím kubismu a futurismu také za první světové války; v Paříži pak tyto avantgardní směry získaly vítězství v květnu 1917.
   Brzy poté se začíná rýsovat průbojný směr, který zastínil i Tzarův dadaismus a jenž zvýznamnil slovo ražené Apollinairem: surrealismus. Představitelem surrealismu se ve Francii stává André Breton, jeho stoupenci jsou mj. Louis Aragon a Paul Éluard. André Breton byl z celé surrealistické skupiny politicky nejvyhraněnější, v odporu proti válce v Maroku se však sblížil s Barbussovou skupinou Clarté. Roku 1927 byl on, Aragon, Éluard, Péret a další přijati za členy Komunistické strany Francie.
   U Aragona lze pozorovat soustavnější zájem o vědecký socialismus od roku 1925: závažnou sbírkou La Grande Gaité opouští Aragon surrealistickou metodu. Jeho seznámení s Majakovským a Elsou Trioletovou v r. 1928 orientovalo Aragona, který se krátce předtím pokoušel o sebevraždu, ke skutečnému světu a k navazování na pokrokové literární dědictví minulosti. Tak se stalo, že nejnadanější básník surrealistické skupiny pochopil smysl charkovského sjezdu a nastoupil po návratu nový kurs, zatímco André Breton vydává nové surrealistické manifesty.
   Na charkovský sjezd, v jehož předsednictvu byl i Barbusse, byli pozváni také Aragon a Sadoul, kteří právě dleli v SSSR. Aragon svými dvěma projevy na sjezdu dosáhl toho, že z proletářské literatury zásadně nebyla vyloučena avantgarda a v rezoluci byly vzneseny závažné kritické připomínky k Barbussovi pro jeho údajně názorovou neujasněnost, dokonce objektivismus a oportunismus, ačkoliv šlo přece o vynikajícího spisovatele a organizátora boje za světový mír. Jeho román Oheň měl za první světové války obrovský ohlas.
   Moskevský sjezd sovětských spisovatelů r. 1934 byl velkým poučením pro individualistické francouzské spisovatele, zejména též pro J. R. Blocha, zástupce rollandovské skupiny. V Moskvě si Bloch uvědomil, co znamená tvořit ne pouze pro úzký okruh tzv. elity národa, nýbrž pro miliony prostých občanů.
   V roce Gorkého úmrtí 1936 se v Sovětech sešli Louis Aragon, André Malraux, Eugéne Dabit a André Gide, který tehdy stál na platformě pokrokových spisovatelů.
   Otázku boje proti fašismu a za pomoc demokratickému Španělsku pochopil plně R. Rolland; se skupinou humanistů se přimyká k Aragonovi a spolu s nejlepšími členy proletářské skupiny i avantgardy burcuje k okamžitému semknutí všech pokrokových sil.
   Socialistický realismus ve Francii je výslednicí dlouholetého úsilí několika generací spisovatelů, angažovaných v boji za spravedlivější svět. Projevuje se především v próze, méně v dramatu a v poezii. (R. 1937 došlo k důležitému vydání Pottierových Revolučních zpěvů.) Byl sledován s velkým zájmem v celém světovém pokrokovém táboře, především v Sovětském svazu a u nás.
   V časopisu Index otiskl B. Václavek v r. 1936 projev Louise Aragona, který měl v Paříži na I. mezinárodním sjezdu spisovatelů na obranu kultury. V r. 1937 vyšel ve čtvrtletníku U Taufrův překlad Aragonova projevu Nezapomeňte na Španělsko a část Aragonova projevu Socialistický realismus a národní kultura, předneseného na závěr II. mezinárodního sjezdu na obranu kultury. V U, č. II, 1937 vyšla stať R. Rollanda Lenin - umění a čin, hodnotící recenze Ludvíka Svobody na Friedmanovu knihu Krize pokroku a Taufrův referát o Bernanosových Velkých měsíčních hřbitovech i ukázky jeho překladů z nich.
   V témže čtvrtletníku U hodnotil kladně Kurt Konrad díla Rogera Martina du Gard, díla Aragonova, Blochova, Malrauxova, Cassouova a dalších. Jiří Taufer píše o českém vydání Aragonova Karnevalu života a František Nechvátal o Cassouově Pařížském masakru, Bedřich Václavek o Malrauxově Naději. V téže době se vyjádřil k dílu Aragona a Malrauxe český novinář, marxistický publicista, prozaik i básník Josef Rybák.
   I méně náročná francouzská díla začínajícího socialistického realismu sehrála ve třicátých letech důležitou úlohu jako umění uvědomující, mobilizující a výchovné. Zde je pak možno hledat nejednu paralelu ve vývoji socialistického realismu ve Francii a v Československu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]