Nedávno proběhla v ruském týdeníku Litěraturnaja gazeta diskuse o postavě a díle Alexandra Isajeviče Solženicyna. Přinášíme příspěvek ALEXANDRA KAZINA, doktora filozofických věd.

   V čem měl Solženicyn pravdu ve svém předvídání budoucnosti Ruska v r. 1990 a v čem se mýlil?
   V mnohém byl na správné cestě, především ve svých obavách. Upozorňoval na nebezpečí rozdělení slovanských národů - Ruský svaz, který navrhl, neexistuje. Poukázal na sekundárnost politiky a práva ve srovnání s reálnými mravy: „Není-li v samotných lidech spravedlnost a čest, projeví se to v každém společenském zřízení“ – právě k tomu u nás nyní dochází. Zdůraznil, že v demokracii je nezbytná koncentrace moci u lidí s velkými penězi. Kolik je teď v Rusku milionářů ve vládě a v Dumě? A co do počtu miliardářů jsme na druhém místě na světě, a to za rok „krize“! Vyzval k osobní i společenské askezi. „Stabilní společnosti lze dosáhnout nikoli rovností odporu, nýbrž uvědomělým sebeomezováním.“
   V Rusku rostou ceny pohanky a národ nadále vymírá rychlostí cca milion ročně. Zachování národa je rovněž Solženicynův výraz, pravda, s odkazem na Petra Šuvalova, který podal takovýto návrh carevně Jelizavetě Petrovně již v r. 1754…
   Autor Souostroví Gulag měl na počátku 90. let oprávněné obavy. A podivuhodně přesně se všechno splnilo – dokonce v té nejhorší variantě. Nepřehlédl však přece jen něco?
   Já vím, před čím nás nevaroval: ve svém programu nepočítal s reálnou ochranou proti „aristokracii peněz“, proti níž jsou podle jeho vlastních slov bezmocné jakékoli demokracie a zákony. Jak by bylo možno při této příležitosti opomenout, že Rusko-SSSR v jeho tvorbě vyvstává jako jeden velký tábor, odkud není záchrany kromě nebytí!
   Ale v tom je právě zakopaný pes. V ruském komunismu – přes marxistický materialismus – byl svého času učiněn pokus vybudovat život nikoli na moci peněz, nýbrž na vládě všelidové ideje, kterou během doby stále výrazněji prostupovaly pravoslavné rysy.
   Ruský komunismus nebyl dovezen Leninem v dubnu 1917 v zaplombovaném vagonu, nýbrž vznikl v kolektivním povědomí Ruska jako ztělesnění lidové touhy po životě v pravdě. Připomínám, že ve volbách r. 1917 do Ústavodárného shromáždění získaly více než 80 procent socialistické strany, přičemž ve velkých městech nezvítězili eseři, nýbrž bolševici. Solženicyn tento hřích lidu neodpustil. Jeho Souostroví udeřilo silou atomové bomby do systému se sovětem dělnických, vojenských a rolnických zástupců, spolu s ním však podlomilo i Rusko…
   Veškeré tajemství sovětského Ruska (Ruska v podobě SSSR) spočívá právě v tom, že pravoslavný kříž v něm prorůstal skrze marxistický materialistický mýtus i skrze mříže Souostroví. Zatímco v sovětské velmoci bylo pouze několik pancéřovaných automobilů pro členy ÚV, jsou jich nyní pouze v bankéřské Moskvě tisíce. Na úsvitu přestavby šíleli liberálové ohledně státních chat stranických špiček, ale nyní je celé Rusko rozděleno na chráněné elitní území s vlastní ekonomikou a služebnictvem a na ostatní lid, jemuž bylo poskytnuto pivo, pop a fotbal. V Sovětském svazu žil lid a strana, ať se říkalo cokoli, v jednom sociokulturním prostoru – v Rusku vybudovaném „demokraty“ obývá lid a vládnoucí vrstva různé planety.
   V Solženicynově programu nacházím podporu, avšak s dvěma výhradami: je nutno odhodit jak totální antisovětismus, tak i liberálně demokratickou utopii. Sovětská moc byla převrácenou formou ruské ideje (Nežij tak, jak se chce tobě, ale jak přikazuje Bůh), která v podstatě oddělila ruský lid od sféry protikřesťanské kapitálokracie. Současná Ruská federace představuje její úplné a cynické vítězství.
   Nejvýznamnější část Solženicynova programu svou silou vděčí náboženskému jádru naší civilizace, z jehož pozic vystupuje právě jako ruský pravoslavný myslitel. Pozemské Rusko (a tím spíše Svatá Rus) však nejde dohromady se spekulativním kapitálem v čele s buržoazním parlamentem - vzniká z toho vláda peněz, přičemž těch cizích, „zelených“.
   Lidé s takovým působením na osud země a světa, jako je Solženicyn, se rodí jednou za sto let. Podobně jako mnozí jiní, kteří rozbili Sovětský svaz, však vůbec nebyl nadšen tím, co z toho vzešlo (odmítl Jelcinův řád).
   Nelze zapomínat, že alternativou ideologie, nad níž Solženicyn zvítězil, může být ještě horší teror – diktatura světového zlata. Tehdy dojde k prudkému pádu dolů – mířili jsme ke komunismu, a dostali jsme se do Ruska.
   Připravila STANISLAVA SAVICKÁ



   ALEXEJ CAPIK
   Světský život

   Přece jen je v Rusku mezi lidmi ještě velká nerovnost. Jedni mají všechnu slávu a o jiných nepadne ani slovo.
   Vzpomínáte? V loňském roce jeden chlapík dal své ženě zpěvačce po kebuli. To je toho! Ale celá země o tom mluvila půl roku. Člověk se ukládá k spánku a z televizoru slyší: „Významná vládní zpráva! Modřina jí slezla z nosu ke kolenu! Premiér panikaří!“
   Taková událost!
   U nás Lenka Stěpanovová mlátila muže Gríšu po kebuli tak, že plynovod Tambov – Kodaň vibroval po celé délce dobrý měsíc. Potom v Kodani nemohli měsíc usnout – pokoušeli se zjistit, co vysílají z Kremlu morseovkou.
   A vidíte, o takové události byly napsány jenom dva řádky. V protokolu okresního oddělení milice.
   Nebo jiný příklad. Nedávno jsem si v časopise přečetl o ruském zázraku. Jeden kluk z provincie se prostě sebral, odjel do Anglie a vstoupil na univerzitu v Cambridgi. Beze zkoušek. Protože dvě stě procent akcií Cambridge patří jeho otci.
   Nikdo ale nenapsal o skutečném zázraku. Žeňka Bublikov je úplný sirotek. Sestoupil jako hlupák na nástupiště metra Novokuzněckaja a za půl hodiny odtud odešel s diplomem z toho samého Cambridge. Za pouhých sto dolarů. To je pane zázrak!
   I o našich vynálezcích se málo píše. Vovka Tapočkin smontoval v pravém smyslu slova na koleni přístroj. Z jednoho pytle cukru se vyrobí cisterna nápoje. A to ještě když se nespustí uranové tyče. Vidíte, mohli by to napsat aspoň v okresních novinách?!
   V televizi hlásili: „V New Yorku vznikla panika. Odněkud to něčím začalo smrdět.“
   U nás ve městě je to ale obráceně. Panika začala, když to smrdět přestalo. V r. 1975 praskla kanalizace. Dvě generace v tom zápachu vyrostly a myslely si, že rodný kraj ani jinak vonět nemůže. A teď opilí stavaři tu díru zadělali a všichni mají pocit, jako by osiřeli.
   Aspoň řádeček kdyby o tom napsali.
   Nebo tohle – o showbyznysu. Hlasatel se raduje: „Populární rokový zpěvák přestal pít. Ministr mu poslal gratulaci.“
   O tom se ví všude. Ale že Nikolaj Petrovič Dugin, náš strýček Kolja, už dvacet let pracuje jako strojvůdce, aniž kdy vystřízlivěl, o tom se nedozvíte ani slovo.
   A vždyť Nikolaj Petrovič má své cestující rád. Koleje jsou pro něj to hlavní, co má. Kdybyste viděli, jak jeho vlak přeskakuje mosty! Kde ještě můžete vidět looping v provedení motorové lokomotivy s vagony? Tři sta kilometrů od nejbližší železnice. Dva americké špionážní satelity se zbláznily, když to fotografovaly.
   Kdyby tak aspoň napsali krátkou reportáž. O někom se píše hodně a o jiných ticho po pěšině.
   To v kriminálních zprávách mi udělali radost: „Ve vsi Psí Život zvláštní jednotka milice zadržela narkobarona. Občan Ugrjumov pěstoval konopí v nočníku svého syna.“
   A u nás ve městě je toho konopí kolem oddělení milice celý les. Kmeny obejmou nejmíň tři lidé. A pod každým sedí milicionér a křičí: „Lidičky! Zadarmo nešňupejte, nebo vás přetáhnu obuškem!“
   Když vítr od toho lesa fouká směrem k městské správě, přijímají tam nesmyslná usnesení typu: „V Den ochrany živočichů pustit místo studené vody do potrubí šváby a křečky.“
   A nakonec tohle: Nedávno jsem si přečetl: „Známý rokový zpěvák si v loňském roce vydělal 800 milionů dolarů, a stejně je po uši v dluzích.“
   No a co? K tomu, aby si člověk s takovými penězi nadělal dluhy, nepotřebuje žádnou velkou moudrost. Ale u nás? Lidé berou ročně 800 dolarů a hlavní je, aby vydrželi do příští výplaty.
   Přece jen je mezi lidmi ještě velká nerovnost. Jedni mají všechno, a druzí jen to, co po těch prvních zbylo.
   Z týdeníku Litěraturnaja gazeta přeložila STANISLAVA SAVICKÁ


   Báseň pokrizová
   ANTON MAKUNIN

   Až skončí krize,
    naše srdce znovu okřejí,
   z našich prsou sleze
    těžká finanční chobotnice
   a naše vlast nás zase začne krmit koláči.
   Jako dřív nás přivítají
    čekající děvčata -
   znovu se jitra pro všechny rozzáří
    svými paprsky
   a opět se rozsvítí veselá nitka lampičky.
   Už nebudeme ničit vitríny cihlami
   a už nepůjdeme hladovým pochodem.
   Zase si vzpomeneme,
    co je to šašlik a rizoto,
   zapomeneme na chuť polévky,
    kde hlavní ingrediencí jsou lopuchy,
   a znovu budou lidé chodit
    ráno do práce,
   a zase ve vsích zrána
   začnou kokrhat kohouti.
   Vlastně k čemu je nám rizoto?!
    Stačí nám černý chléb,
   jen aby ho byl skrojek, a víc nic,
    čert to vem.
   A dolar složíme na obrovskou hromadu!
    Až do nebe!!!
   Spálíme jej a jeho popel ať vítr roznese!
   Sedneme si všichni
    v paprscích vycházejícího slunce,
   upravíme si své hadry
    a setřeseme naše vychrtlé vši.
   Všichni si sedneme –
    Francouzi, Tádžikové i Japonci –
   a pálené vodky
    se napijeme z otlučeného hrnku.
   A jak se patří opilí
    všichni se vrhneme do skládání veršů,
   staří, mladí –
    Hans, Achmed i Fedul.
   A budeme šťastni stírat rukama slzy
   z neoholených a špinavých,
    hladem vpadlých tváří…

   Z týdeníku Litěraturnaja gazeta přeložila STANISLAVA SAVICKÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]