Laureátem Nobelovy ceny za literaturu roku 2001 se stal Vidiadhar Surajprasad Naipaul. Narodil se v roce 1932 na Trinidadu, v 18 letech odjel do Anglie. Jako "volný střelec" rádia BBC cestoval po Asii, Africe i Americe. Jeho literární tvorba začínala ironickými pověstmi na adresu britské koloniální nadvlády Trinidadu, pozdější psaní mělo dokonce politický charakter, byť Naipaul o sobě tvrdil, že neovládá žádný literární styl a nemá žádnou vůdčí politickou myšlenku. Tu ovšem lze lehce najít v jeho sžíravé kritice kolonialismu. Publikujeme výňatek z Naipaulova projevu, který pronesl 7. prosince 2001 ve Stockholmu při převzetí Nobelovy ceny.

   Moje kulturní dědictví je současně výjimečně jednoduché i výjimečně složité. Narodil jsem se na Trinidadu. To je maličký ostrov při ústí velké venezuelské řeky Orinoko. Trinidad tedy, přísně vzato, nepatří ani do Jižní Ameriky, ani do Karibiku. Vznikl a rozvíjel se jako plantážní kolonie Nového Světa. Když jsem se v roce 1932 narodil, na ostrově žilo 400 tisíc lidí. Z toho bylo 150 tisíc Indů. Takřka všichni hinduisté i muslimové pocházeli z rolnických rodin a téměř všichni se narodili v nížině Gangy.
   To bylo moje maličké společenství. Rozhodující většina indických imigrantů sem přijela po roce 1880. Smlouva s nimi byla následující - budou pět let pracovat na zdejších plantážích, na závěr pětiletého závazku si mohou vybrat, buďto malý kousíček země, přibližně pět akrů, nebo lodní lístek na zpáteční cestu do Indie. V roce 1917 byl, mimo jiné zásluhou politické aktivity Gándího, kontraktační systém práce zrušen. A možná právě z tohoto důvodu řada pozdějších přistěhovalců z Indie na Trinidad nezískala ani vlastnické právo na půdu, ani právo na repatriaci. Tito lidé byli zbaveni jakýchkoli prostředků k životu. Spali na ulicích v Port of Spain, hlavním městě ostrova. Jako dítě jsem je vídával, ale nedošlo mi tehdy, že jsou nuzáky, pochopil jsem to až později. V jejich osudu se zračila neobyčejná krutost koloniálního plantážnictví.
   Navštěvoval jsem Britské muzeum, kde jsem četl španělské dokumenty týkající se tohoto regionu. Byly vydobyty ze španělských archívů a zkopírovány pro britskou vládu v devadesátých letech 19. století, v čase neslavného hraničního konfliktu s Venezuelou. První stránky měly letopočet 1530 a poslední uzavíraly konec španělského impéria.
   Četl jsem o šíleném hledání Eldoráda a smrtelně nebezpečných výpravách anglického hrdiny sira Waltera Raleigha. V roce 1595 se vylodil na Trinidadu, vyvraždil všechny Španěly, kteří mu padli do rukou, a plul proti proudu Orinoka, aby našel Eldorádo. Nic nenašel, ale po návratu do Anglie řekl, že všechno bylo jinak. Ukázal hrudku zlata a hrst písku. Tvrdil, že zlatý úlomek odloupl ze skály na břehu Orinoka. Královská pokladna prohlásila, že písek, který ji Raleigh předal k ocenění, nemá vůbec žádnou cenu, a jiní přispěchali s udáním, že Raleigh zlato koupil ještě před expedicí od někoho ze severní Afriky. Cestovatel vydal knihu, v níž se pokusil doložit svoji verzi. Čtyři další století lidé věřili, že Raleigh skutečně něco odkryl. Magie jeho knihy, napsané výjimečně obtížnou formou, takže ji stěží někdo dočte, spočívá v jejím dlouhém názvu: Objev velkého, bohatého a nádherného císařství Guayana, včetně relace o velkém a zlatém místě Manoa, které Španělé nazývají Eldorádo, o provinciích Emeria, Aromaia, Amapaia a jiných krajinách, včetně popisu jejich řek. Zní to věrohodně, ale ve skutečnosti Raleigh sotva splavil kousek Orinoka.
   A tehdy, jak se to někdy stává, padl do osidel vlastního podvodu. O jednadvacet let později ho starého a těžce nemocného propustili z londýnského vězení. Ovšem pod podmínkou, že zorganizuje výpravu do Guayany s cílem dostat se do zlatonosného dolu, který - jak nepřestával tvrdit- objevil. V mystifikaci, jakou skutečná expedice do Eldoráda byla, zahynul jeho syn. Otec v obraně své reputace a svých falešných prohlášení tedy poslal na smrt vlastního syna. V beznadějném zoufalství, nemaje už pro co žít, se vrátil do Londýna. Protože zlato nepřinesl, usekli mu hlavu.
   Pověst by měla v tomto místě skončit. Ale španělské historie byly dlouhé - není se co divit, když se imperiální korespondence vedla hlemýždím tempem. Od poslání dopisu z Trinidadu do jeho přečtení ve Španělsku mohly uplynout i dva roky. O osm let později Španělé z Trinidadu a Guayany si pořád ještě vyrovnávali účty s indiány ze Zátoky. Jistého dne jsem v Britském muzeu přečetl dopis krále Španělska adresovaný gubernátoru Trinidadu. Datován byl dnem 12. října 1625.
   "Žádal jsem vás - psal král, abyste mně poslali zprávu o jistém indiánském kmeni zvaným Chaguanes, který podle vašich slov čítá více než tisíc lidí a natolik nás nenávidí, že pomáhal Angličanům v útoku na naše město. Za tyto zločiny nebyl nikdo potrestán, neboť jsme na to neměli dostatek sil, a také proto, že indiáni neuznávají žádnou vládu, kromě vlastní vůle. Rozhodl jsem se je ztrestat. Vyvražděte je v souladu s mými instrukcemi. A informujte mne o tom, jak se to daří".
   Nevím, co učinil gubernátor. Nenašel jsem jiné dokumenty o Chuaguanes v archívu Britského muzea. Možná zůstaly nějaké další dokumenty na toto téma ve stozích papíru přechovávaných ve španělských archívech v Seville, které britští historikové neobjevili, nebo je nepovažovali za tak cenné, aby je okopírovali. Pravda je, že toto malé plémě čítající tisíc lidí, které mohlo žít na obou březích zátoky Paria, zaniklo beze stop, a nikdo v městečku Chaguanas - nebo Chauhan - o indiánech nic nevěděl. Napadlo mne, že jsem prvním člověkem od roku 1625, pro něhož tento dopis španělského monarchy měl nějaký význam. A dopis byl v archívech nalezen teprve v roce 1896 nebo 1897. Ztratil se, aby déle než století bylo ticho.
   Svět je neustále v pohybu, všude jsou lidé vyhánění... Cestoval jsem po Karibiku a pochopil jsem, čím byl systém koloniální epochy, jehož jsem byl součástí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]