Před dvěma sty roky, 1. dubna 1809 dle našeho kalendáře, se v ukrajinských Velkých Soročincích narodil slavný ruský a světový spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol. Pocházel ze statkářské rodiny, jeho otec Vasyl byl autorem několika ukrajinských komedií, matka udržovala ukrajinské zvyky, zejména znalostí lidových písní. Pro malého Nikolaje, který studoval na gymnáziu v Poltavě a poté v Něžině, rodičovský vklad ovlivnil jeho počáteční literární tvorbu vyplývající z národní folklorní tradice (soubor povídek Večery na dědince poblíž Dikaňky a sborník Mirhorod). Už v těchto textech propojujících romantické a realistické prvky se sklonem k fantastičnosti a s vyjádřením určitých prvků absurdity projevil značný literární talent, který nabyl v třicátých letech 19. století znaků geniality. To už žil v sídelním ruském městě Petrohradě, kam odešel v devatenácti letech po otcově smrti.
   Petrohradský pobyt, kdy studoval malířství na akademii, byl úředníkem v několika institucích, působil jako učitel (načas dokonce vyučoval dějepis na univerzitě), především však tíhl k literatuře, což si předsevzal už na gymnáziu, byl pro jeho literární dráhu významný. Seznámil se s řadou umělců, největší vliv na něho však měl Alexandr Sergejevič Puškin. "Nic jsem nepodnikl, nic jsem nenapsal bez jeho rady. Za všechno, co mám dobrého, jsem zavázán jemu... Nenapsal jsem ani řádek, aniž by ho neměl před očima," píše jistě s nadsázkou v jednom z dopisů (N. V. Gogol, O literatuře, str. 108). Puškin mu poradil náměty k jeho nejslavnějším dílům, k Revizorovi a Mrtvým duším. Básníkova smrt v důsledku souboje v r. 1837 na Gogola zapůsobila tak, že se s ní nemohl vyrovnat. V jeho nitru se projevuje hluboká krize, které se nezbavuje ani dlouhými cestami a pobytem v zahraničí. Roste v něm sklon k mystice a k náboženským kontemplacím, kdy vlivem chorobných stavů odsuzuje své vlastní dílo a pálí rukopis II. a III. dílu Mrtvých duší.
   Zralé dílo, vzniklé v rozmezí deseti let, které patří k základním pilířům ruské národní literatury, je ve své většině i mimořádnou světovou literární hodnotou, o čemž se více než půldruhého století přesvědčují vnímatelé všech kontinentů. Tážeme-li se na příčinu tohoto zájmu, zjišťujeme několik základních nezvratných skutečností.
   Gogol byl synem své doby a vyrůstal z národních tradic. Jeho povídky, dramata a román-poéma jsou bytostně spjaty s domovinou, ukrajinským venkovem, jeho historickou tradicí, s velkoměstským prostředím Petrohradu, s řadou neurozených postav i s provinčním životem ruských gubernií. "Ani řádek jsem nemohl zasvětit cizině. Jsem spjat nezrušitelným poutem s vlastí, a našemu ubohému šedivému světu, našim začouzeným chalupám, holým rovinám jsem dal přednost před krásnějším, přívětivěji na mne shlížejícím nebem. Jak bych mohl po tom všem nemilovat svou otčinu?", uvádí ve výše citovaném dopise. S něhou, nostalgií a soucitem píše o drobných lidičkách v Petrohradských povídkách, s patosem vypovídá o hrdinech ukrajinské historie (Taras Bulba), s humorem se vypořádává s vesnickými hrdiny Večerů na dědince poblíž Dikaňky, jedinečně karikuje postavy v dramatech Hráči a Revizor, takřka rentgenologicky charakterizuje postavy ruských statkářů v románu Mrtvé duše.
   Gogol podobně jako Puškin odvíjel své dílo od romantických začátků ke klasické dějovosti a povahokresbě realistického vypravěče a dramatika. A přitom je tak osobitý, že právem můžeme hovořit o gogolovském humoru, chlestakovštině a čičikovštině, jako určujících pojmech srovnatelných s hamletovskou otázkou, donkichotstvím a faustovským problémem v díle Shakespearově, Cervantesově a Goethově. Zakotven v evropské literární tradici svými příběhy a postavami směřuje o desetiletí dopředu k Dostojevskému, Kafkovi a absurdní literatuře 20. století. (Plášť, Nos, Bláznovy zápisky). Neulpívá na povrchním ornamentu, který ovšem zálibně rozvíjí, ale pomocí vnitřní psychologické kresby a s využitím fantastiky a mystifikace vystihuje hlubinnou podstatu lidské osobnosti.
   Na konkrétnosti dobové ruské reality a s využitím přesvědčivých postav vytvořil obraz dějů a charakterů nadčasové a kontinentální platnosti. Úvodní motto Revizora: "Nevrč, brachu, na zrcadlo, máš-li hubu křivou" i závěrečná replika: "Čemu se smějete? Sami sobě se smějete", má platnost historicky neomezenou.
   I nám na začátku 21. století z duše znějí závěrečná slova povídky Vyprávění o tom, jak se Ivan Ivanovič rozkmotřil s Ivanem Nikiforovičem: "Smutně je na tom světě, pánové". Jako současníky vnímáme postavy falešných hráčů, kteří dnes ovšem hrají o daleko větší a nenahraditelné hodnoty (Hráči) i demoralizované postavy společenských představitelů, které nerozhodují jen o komunálních záležitostech, nýbrž o stěžejních otázkách globalizovaného světa (Revizor).
   Gogolovi životopisci uvádějí, že spisovatelovo umělecké vidění bylo hlubší než intelektuální poznání. I to není v literárních dějinách ojedinělým jevem a jsme toho svědky i v naší současnosti. Nicméně Nikolaj Vasiljevič v převážné části svého života se s udivující pregnantností vyjadřoval i v oblasti literární kritiky. V řadě recenzí jako jeden z prvních ocenil díla Alexandra Sergejeviče Puškina, který současně rozpoznal Gogolův talent už v jeho raných povídkových dílech. Gogol viděl svůj velký vzor jako pokračovatele jeho předchůdců Fonvizina a Gribojedova. V mladistvé gymnaziální úvaze Co chceme od kritiky vyslovil trvale platné postuláty nezaujatosti a slušnosti kritické činnosti, jejíž zásadou je "touha po dobru a prospěchu věci" (Gogol, O literatuře, str. 27). V pozdějších kritických výkonech uvažoval o podstatě národnosti v umění, již viděl ve vyjádření ducha národa, nikoli jen jejích vnějších znaků. Zdůrazňoval dennodenní soustavnost literární práce, což dokazoval odpovědností a solidností vlastní tvorby. Úlohu spisovatele spatřoval i v péči o jazyk, který je dle něho nekonečný a může být jako život v každém okamžiku obohacován. Tvrdil, že se nelze zříci toho, co člověk vytvořil, což v závěru života porušil odmítnutím Revizora a Mrtvých duší.
   Gogolův význam pro ruskou literaturu spočívá také v tom, že je iniciátorem a svorníkem cesty realistických prozaiků, která vedla přes Turgeněva a Tolstého k Dostojevskému a odtud např. k Buninovi, Šukšinovi a Solženicynovi, což lze dokázat na tvorbě těchto spisovatelů, kterou věnovali zejména prostým lidem a venkovskému prostředí.
   Českou literaturu ovlivnil již během svého života. Prvním překladatelem spisovatelova díla byl Karel Vladislav Zap v r. 1839, několik povídek a Mrtvé duše přeložil Karel Havlíček Borovský, který Gogola ocenil ve svých Obrazech z Rus. Nerudovy Povídky malostranské a jejich figurkářství mají leccos společného s Gogolovými Petrohradskými povídkami. Také žánr arabesky jako krátkého prozaického útvaru jednoduché stavby a nekomplikovaného děje s ironizujícím pohledem na svérázné postavičky všedního prostředí byl oběma autorům vlastní. Neruda si Gogola velice vážil a ve stati o Revizorovi jej ocenil jako malíře, který maluje bičem.
   Mistrovství Gogolových textů podněcuje řady překladatelů k co nejadekvátnějšímu soudobému tlumočení. Z jejich množství připomeňme v 19. století ještě Ignáce Hoška a v následujícím období vedoucím k současnosti zejména Stanislava Minaříka, Františka Pátu, Petra Křičku, Bohumila Mathesia, Jarmilu Prokopovou, Naděždu Slabihoudkovou, Annu Novákovou, Ladislava Zadražila a Zdeňka Mahlera.
   Pro divadlo byly Gogolovy komedie vždy pobídkou k mimořádné interpretaci pro režiséry i herce. Nejinak je tomu i v současnosti, kdy jsou tyto hry trvalou součástí repertoáru mnoha našich scén. Jsou velkou hereckou příležitostí pro většinu představitelů, a díky stále platícímu obsahovému poselství a jazykové břitkosti diváka nejen baví, ale iniciují jej i k zamyšlení nad soudobým světem a sebou samými. Mnoha filmových zpracování v Rusku i v zahraničí se dočkal Revizor (včetně s Vlastou Burianem u nás).
   Při svých zahraničních cestách navštívil Gogol několikrát naší zemi. Pobýval v Mariánských Lázních, Karlových Varech, Jeseníku i v Praze a většinou tam i tvořil.
   Věrohodnost a sugestivnost Gogolova díla je mj. v analytičnosti a pointovanosti jeho prózy i dramat, díky čemuž stále oslovuje čtenáře i diváky. Spisovatelova tvorba tak nestárne a přes dobovou a teritoriální odlehlost je světově proslulá a koneckonců i soudobá. N. V. Gogola, oceňovaného už za jeho krátkého života (umírá v r. 1852), si vážily všechny další generace. I dnes je neméně přitažlivý a aktuální. Pokud bude na této planetě zítra, v což věříme, má jeho dílo zaručen vstup do budoucnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]