Jsou knížky, jejichž autorů je mně líto. Tak mi dnes připadají ti, kteří píší knížky vzpomínek na tzv. normalizaci. Patří k nim Vojtěch Jestřáb s memoárovým románem BRNO, MŮJ AMARCORD V ČASE ZATMĚNÍ (Doplněk, Brno 2005). Vyhověl jsem nabídce dílo recenzovat, i když jsem toho vzápětí litoval. Když mluvím o lítosti, pak i proto, že bych rád polemizoval s těmi, kdo v naší společnosti považují jiný názor na předlistopadový vývoj za krajně nevhodný, ba někdy i přímo nepřátelský. Jestřáb vykládá tento vývoj jako totalitářský a nepotřebuje o tom sebeméně pochybovat, ba dokonce je proti tomu zaměřen natolik, že s tím nemíní ani vést jakoukoli polemiku. Ze svého hlediska o tom prvoplánově nemíním polemizovat zase já, ale velice nerad bych splynul s těmi, kdo autora prostě odsoudí a pošlou do háje... To mě ani nenapadne, jenže vůbec ne proto, že bych měl chuť se ho zastávat, jak by věc asi hodnotili vyložení levičáci, s nimiž jsem skoro nikdy neměl společnou řeč a nikdy se tím ani netajil, i když jsem se jich dříve taky dosti bál, což nepopírám...
   Jestřáb nenechává na brněnské normalizační půdě kámen kameni, protože ho ze sebe vyloučila (což mimochodem řečeno ne vždy dobře objasní, ba ani se o to nesnaží) a jako epik to vždycky těsně spojuje (montuje) se svými obtížemi s ženami, v nichž se podle mého názoru vyzná stejně špatně jako v politice. Ani v jedné z těchto oblastí nepátrá hlouběji po příčinách svého nezdaru, je frajersky zbrklý a nepoučitelný. Vskutku je mi ho líto bez nejmenší zlomyslnosti, soucítím s ním jak ve sféře milostné, tak i občanské. V obou byl, zdá se, OKLAMÁN a PODVEDEN jako malý kluk.
   Čtenář si ovšem položí i otázku vlastního zavinění autora Vojtěcha Jestřába. Co a kolik mu za to asi vyměří? V politické sféře si není možné nepovšimnout, jak málo pozornosti věnuje autorův hrdina otázkám IDEJÍ, které působily jistě v pozadí těch drobných brněnských událostí a intrik, v nichž se hrdina příběhu utápí a z nichž se nevynoří. Obávám se, že o idejích věděli protagonista i autor románu právě tak málo jako ti, kteří jimi svého času manipulovali...
   Podobně je tomu i ve sféře vztahů se ženami. Nenacházím kromě fyzické lásky, která je tak ošidná - a v příběhu tolik doporučovaná, nenacházím jediný důvod, proč by náš hrdina měl být zvlášť silně, obětavě a věrně milován... Opravdu to jako čtenář nevím a nakonec soudím, že právě tak jako v politice se ti chlapci neprokázali idejemi, neprokázali se v lásce jakousi nejniternější POTENCÍ, bez níž lásky zřejmě není. Že to není potence fyzická, o tom bych raději nepochyboval.
   V závěru románu se něco děje. Snad přestavba hodnot, "vnitřní předěl. Byl to začátek, prozření, že jsou na světě větší věci než povětrné střevíčky duchaplných krasavic." (ss. 306-7). Byly to však krasavice vskutku "duchaplné"? Autor se dále pokouší to diagnostikovat a je to nadějné. I občansky je prohlédavý, když píše: "Jestliže o revoluci psali autoři s talentem, nebo dokonce s genialitou jako Babel, Majakovskij, Jesenin, Pasternak, pak se jejich dílo stalo součástí velikého všelidského a všedějinného fondu umění a na tom žádný pokřik krátkozrakých znechucenců a kádrováků nemůže nic změnit." (s. 322)
   S takovými myšlenkami se čtenář s knihou, autorem i hrdinou loučí. Autor žel už není mezi živými...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]