VLADIMÍR STIBOR
   Romanu Polákovi
   Obejdi třikrát horu
   a náhle bude tvá.
   Navzdory smrti
   z ocúnů vstávají ptáci;
   obloha se s nimi zastavuje
   kdesi vysoko
   a v tanci.




   EVA FRANTINOVÁ
   Díky Romanu Polákovi
   Je to několik let, co jsem hledala nakladatele pro sbírku básní Mobily derou peří. Už nevím, na čí radu ocitla jsem se ve Staropramenné ulici na Smíchově v nakladatelství Protis, přesně tam, kde dříve sídlilo Státní nakladatelství dětské knihy, kde sedávat take František Hrubín a kam nosil ilustrace k básničkám Oldřicha Syrovátky Vladimír Fuka – ti byli kompasem mého dětství. Zde take vidím Romana Poláka, jak se jednou rukou opírá o stařičké pianino – hle mladý nadšenec do poezie! Knížku mi vydal. A pak ještě jednu – Kapesní déšť. To když se Protis přestěhovalo do Nuslí do ulice Svatoslavovy. Asi před dvěma týdny mne to „táhlo“ do Nuslí: podívej se, jestli tam u starého tiskařského stroje stojí Roman Polák, ten člověk v manžestrácích a košili, ten, který měl tak málo času: „Jednou, až budu v důchodu, chtěl bych napsat román z vesnice.“ Náhle, několikrát a naléhavě, po dlouhé době dvou let, objevil se mi před očima obraz mého nakladatele. U pianina. V medových manžestrácích. A stanice tramvaje číslo 11 Horky. Obraz Svatoslavovy ulice překryla jako pohlednice Staropramenná ulice. Napadlo mne, že se nakladatelství mohlo opět přestěhovat.
   Nemám snad do Protisu zanést další knížku? Měla bych po dlouhé odmlce zavolat… A pak jen cinkla zpráva v mobilu, kterou mi poslala recitátorka poezie Renata Bulvová. Zemřel Roman Polák.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]