V letošním roce se naplnilo půlkulaté jubileum slovenského spisovatele, kulturního činitele a politika Ladislava Balleka (nar. 2. 4. 1941). To je jistě důvod k bilancování životní dráhy osobnosti, která prošla složitým obdobím společenského vývoje oněch pětašedesáti let. Spisovatel má to štěstí, že se převážné části jeho literárního díla dostalo hodnocení v knize Igora Hochela Príbeh jako princíp. Ladislav Ballek (Literárne informačné centrum, Bratislava 2005), poprvé představené v loňském prosinci v pražském Slovenském institutu.
   Sličná publikace, jejíž těžiště je v analýze spisovatelovy umělecké prózy, dává zároveň v Kalendáriu života a díla L. B., zevrubném soupisu použité literatury a v obrazové části základní informace o "předmětu zkoumání".
   Ladislav Ballek je příkladem bytosti, která se dokázala v průběhu půlstoletí vypracovat od píky - byl učitelem, rozhlasovým redaktorem, nakladatelským pracovníkem, funkcionářem spisovatelských svazů - v přední postavu slovenské (a předtím i československé) literatury a významnou kulturní a politickou osobnost Slovenska. Svědčí o tom řada ocenění za uměleckou tvorbu vládou ČSSR (včetně Státní ceny KG) i SR v předlistopadovém a popřevratovém období i úspěšná činnost v kulturních a politických funkcích Slovenské republiky (zj. jako poslance slovenského parlamentu ve dvou funkčních obdobích a nyní již pět let v roli velvyslance SR v Praze). Připočteme-li i soudobá mezinárodní ocenění (např. letošní cenu Trebbia za tvůrčí činnost), jde o úctyhodnou bilanci. Zdůrazňuji na základě znalosti Ballekova díla a jeho veřejného působení, že jde vesměs o bilanci opřenou o pozitivní literární a charakterové kvality jubilanta.
   Hochelova studie je chronologickým rozborem devíti Ballekových knižních próz vydaných v letech 1967-1995. V tom spatřuji vzhledem k celkovému hodnocení kompoziční nedostatek, neboť pořadí jejich vzniku bylo zčásti odlišné a nevyjadřuje tak kontinuální křivku autorova díla. Rovněž tak nepřítomnost hodnocení dvou autorových publicistických knih (Letiace roky, 1998 a Zlatý stôl, 2000), v nichž se výrazně uplatňují estetické kvality, by jen podpořilo mnohé soudy v knize obsažené. Leč i tak jde o publikaci závažnou, opřenou o seriózní materiálovou analýzu, v jejímž podtextu tušíme i další dimenze nejen tvorby Ballekovy, ale i vývojové tendence slovenské literatury.
   Oceňuji kvalifikovaný výklad spisovatelových próz, neizolovaný od celkového slovenského literárního vývoje v šedesátých až osmdesátých letech minulého století, kdy tato díla vznikala. Dodávám jen, že spisovatelova tvorba (včetně publicistiky) je důležitou kontinuální součástí celkového vývoje lyrizované prózy, která je specifickým rysem dějin slovenské literatury od devatenáctého století.
   Hochel postihuje většinu rysů umělcovy tvorby obsažené v jeho prózách. Jde především o řeč symbolů, která se uplatňuje např. postupně v názvech jeho děl: Útek na zelenú lúku, Puť červená ako ľalia, Biely vrabec, Modré hodiny - což je původní název prózy Trinásty mesiac i poslední knihy Zlatý stôl. Symbolický význam má i protiklad severu a jihu, často se opakující nejen v geografickém významu odlišného dějového prostředí a autorova curriculum vitae, ale i jako charakterotvorný prvek. Symbol generačního vztahu rodičů a dětí ve smyslu rodovém i rodinném je důležitou složkou tematické výstavby, mnohdy i dějovým hybatelem, a je zřetelný i v autobiografickém slova smyslu. Též Ballekovo chápání dětství jako určujícího faktoru lidského života je jednou z dominant jeho tvorby. Častým významotvorným prvkem je i motiv hranice v původním i symbolickém významu. Hochel úspěšně postihl návaznost jednotlivých próz také v postavách, které se v nich opakovaně objevují.
   V stylotvorné analýze doložil spisovatelovu cestu od novely a povídky k románu a přesvědčivě charakterizoval tři nejvýznamnější díla: Južná pošta, Pomocník a Agáty. Poukázal zároveň, aniž to přímo pojmenoval, na Ballekovu výrazovou synestetičnost a po právu konstatoval, v čem je umělecká síla spisovatelových próz. Dodávám jen, že jde dle mého soudu o autorovu cestu od analytického pohledu, leckdy poplatného dobovým trendům, k syntetičnosti moderního realismu, obohaceného příměsí magičnosti, jež se projevuje v motivech přírodních, zvířecích i tajuplně fantazijních, zejména ve vrcholném románu Agáty.
   V struktuře pečlivého Hochelova rozboru dokládajícího kompoziční osobitost Ballekových próz postrádám větší pozornost věnovanou jazykovému rozboru, který by dozajista potvrdil řadu kladných hodnocení těchto artefaktů a obohatil tak umělcovu charakteristiku o další dimenzi.
   Proč českého čtenáře za zvláště podnětnou považuji první kapitolu knihy, skromně nazvanou Širšie kontexty a súvislosti Ballekovej prozaickej tvorby (str. 9-30). Jde o stručnou a výstižnou charakteristiku slovenské prózy v kontextu kulturního a zvlášť politického vývoje. O takovém nezkresleném výkladu podaném bez ideologické předpojatosti u nás můžeme zatím jenom snít. Vypovídá to ovšem něco o odlišnostech českého a slovenského národního charakteru.
   Věřme, že "příběh jako princip" Ballekovy vývojové literární i osobnostní dialektiky, zejména jako představitele nepřerušené literární kontinuity a reprezentanta česko-slovenského kulturního kontextu a humanistické literární tradice, zdaleka nekončí. Je v umělcových silách, aby literární syntézu, k níž směřoval, úspěšně dovršil.
   Lze si jen přát, aby i příběh české literatury navazoval na dočasně zamlčované a zkreslované hodnoty nedávné i vzdálenější minulosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]