Prozaická i básnická tvorba Barbary Y. Flamandové, belgické marxistické spisovatelky píšící francouzsky, je čtenářům Obrysu-Kmene dostatečně známa. Autorka publikuje od roku 1968, do češtiny jsou její knihy překládány, popř. přebásňovány od devadesátých let péčí Jany Černé, Vlasty Misařové, Karla Sýse, Markéty Vinické, Dragy Zlatníkové, Jiřího Žáčka ad. Všechny vycházejí v nakladatelství Onyx v Praze, pouze Jinou svátost z roku 1993 přineslo nakladatelství Orego. Z jejích knih bych zvláště připomněl skladbu Zpověď planetárního obra (rozuměj - imperiálního "Molocha", systém personifikovaný cynickým diktátorem, strůjcem minulých i současných genocid a genocidií, a jeho "prostoduchého šaška") nebo již zmiňovanou Jinou svátost, esejistický, až mrazivě analytický protějšek rétorické a dramatické Zpovědi. Přednedávnem se - opět v nakladatelství Onyx - objevila nová kniha, tvořená tentokráte dvěma relativně samostatnými prózami, a to ONY NEBUDOU SPÁT POD KŘÍDLY ANDĚLA a INKOVA CHÝŠE (s předmluvou Jany Černé a v překladu Markéty Vinické).
   Autorka předmluvy zdůrazňuje u prvního titulu umění "všedního realismu" a pohledu, "který se života ptá a pokouší se ho zachytit v co nejširším úhlu", u druhého pak "naprosto nonkonformní postavu" a vyprávění, v němž "něha, humor a fantazie nakonec vyústily do jakéhosi magického realismu". Na těch slovech je mnoho pravdy, současně však žádají doplnění...
   První část je vlastně pěticí povídek (škoda, že knize chybí Obsah; ten by zjednodušil orientaci), jejichž společným jmenovatelem je portrét ženy středního věku, uvědomující si ve svém životě cosi substanciálně nového - nejednou jde o "prozření", byť nemá ráz epifanie a plyne ze sociální zkušenosti v nejširším smyslu slova. V Dopise je to přítomnost umírajícího otce a smrti, otevírající poznání, že "žijeme špatně, kdys si myslíme, že žijeme dobře. Milujeme špatně, když si myslíme, že milujeme dobře. A zemřeme špatně, aniž bychom o tom věděli". Povídka Anja portrétuje mladou ženu, Němku, zoufale hledající lásku a porozumění. Až její sebevražda přinutí vypravěčku uvědomit si svůj konvenční optimismus, korektní odstup a citovou okoralost, neschopnost udělat to, co je v dané chvíli nutné, co jí napovídá cit a intuice ("Jaká hloupá odměřenost nebo jaký hloupý důvod mě paralyzoval?"). Vlčí máky jsou naopak obrazem úsilí obětavé Armandy, pečující o duševně nemocného manžela, patrně schizofrenika, vracejícího se myšlenkami i sny do dětství, muže odkázaného právě na její lásku a péči, projevenou i kyticí planých vlčích máků ("Svými nachovými ústy mu řeknou o její veliké lásce"). Jde o povídku s nejvíce lyrickou a poetickou invencí; ukazuje, že lyrično a sentiment nejsou v próze cizorodým ani povrchně ideologickým prvkem - zdánlivá reklamní banalita nabývá podobnou estetickou cenu, jakou má užitnou cenu krajíc chleba pro vyhladovělého... Germaine se v Několika hodinách všedního života zhroutí pohodlný svět iluzí, sobeckého individualismu a politického indiferentismu - faktem propuštění ze zaměstnání, a její oči konečně vidí ("Právě teď je viděla, ty, které ekonomické a politické zřízení svrhlo na dno"; v textu čteme místo "zřízení" slovo "řízení", ale jde patrně o korektorské opomenutí). Pochopí rovněž, že je nejvyšší čas "vytasit zbraně a vychutnat si tu sílu, kterou konečně pocítila". Pouze Gadouova nájemnice, pronajímající si "sociální" byt za 215 euro měsíčně, neztratila nic ze středostavovského individualismu, podezíravosti a latentního pohrdání lidmi z periferie, jakkoli je nucena (z ekonomických důvodů) sdílet s nimi společný nájemní dům. Pro "padlou princeznu" je člověk stále jen "rolí" na jevišti, a její předsudečná maska možná horší než alkoholismus ostatních nájemníků.
   Druhá část, novela Inkova chýše, přináší příběh Miroslava Pucherny, Čecha s francouzskými (a nejen těmi) kořeny, jenž se naučil francouzsky a vypravil na dovolenou do Francie, aby si odpočinul od rodiny i málo prosperující firmy. Vybaven proviantem, stany a mapami vydává se sám postarším vozem na cestu, která má pro něj podobně očistný význam jako "momenty prozření" pro hrdinky z cyklu Ony.... Setkání s lidmi z Mlýna, s Italem Primem a domnělým bláznem, nezaměstnaným Jeanem Seuretem (zvaným Inka), v něm probudí cosi ušlechtilého, lidského, naivně přirozeného a krásného. "Vyskočí z postele a otevře náruč. Mlčky se obejmou. Miroslav cítí, jak se mu v hrudi zvedá vlna a stoupá k hrdlu. Slyší, jak mu bije srdce, a odpovídá mu srdce Primovo." Sentiment je i v této, částečně cestopisné próze esteticky povznášející, očistný. Autorka tak osobitě navazuje na prózy takových francouzských autorů jako Hervé Bazin, Jean Giono nebo Romain Gary-Ajar.
   Ocenění zaslouží i grafické listy M. M. Šechtlové, zvláště tajnosnubné kompozice "čitelné" ze všech čtyř stran.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]