"Co to bylo, ten Lenin?" nadepsal pan Steigerwald, absolvent vysoké školy studované za totality a pak za normalizace, během normalizace napřed scenárista na Barrandově, pak dramatik "ve svobodném povolání", jak se čte ve Slovníku českých spisovatelů po roce 1945, roku 1984 krátce dramaturg v Krátkém filmu a hlavně plodný autor her především rozhlasových, po roce 1989 ambiciózní novinář, jemuž se v křižáckém zápalu proti komunismu může málokdo rovnat; patrně by rád odčinil, zpochybnil, zastřel, jak dobře se mu za zlé normalizace vedlo.
   Kdyby se mu nedostalo humanitního vzdělání a kdyby nebyl český autor, byť zaběhlý na výnosné pole skandalizující kampaňovité žurnalistiky, snad by se mohl ptát, kdo - nikoli co - byl "ten Lenin", jehož činy prý podle něho "dávno zavál prach", protože "žádným filozofem nebyl", jen vytvořil učení, "které se hodí i dnešním teroristům"; politický styl, který Lenin stvořil, nazývá "leninským banditismem".
   Nu, s takovou kresbou žlučí může pan Steigerwald nejvýš na besídku v pomocné mateřské škole nebo v domově zasloužilých zabijáků, kteří se ze země, kde si on studoval a čile uplatňoval ve státním, "režimním" rozhlase, museli chudáci prostřílet ke svobodě. Sotva však pořídí někde na gymnáziu, kde ještě neutajili studentům, že jistý František Halas napsal hned tři básně přímo nazvané Lenin, že jistý Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, zdravil v městě na Něvě, "městě Leninově", "metropol básníků" a ve verších si představoval, jak Lenin na sklonku svých dní "v chaise longue" za slunného dne, "obrácen tváří tam, kde žhnou / zrcadla Montblanku, / spatřil tvář světa, vidí Evropu / a zápas tříd..."
   Ne, tenhle verš teď v čítankách není a jistě se nerecituje, vždyť je nadekretováno, že přece žádný zápas tříd nebyl a není. Také se sotva nějaký kantor Halfar dnes odváží přečíst sloku z Horovy básně:
   Že klidně dnes buržua usíná
   a Mstitel že mrtev je, se diví?
   Bojte se, bojte Lenina,
   je strašnější mrtev než živý.
   Ale pokud polistopadové čistky knihoven nepovyhazovaly do sběru vše, kde se jen mihlo slovo obdivu českých básníků pro Lenina, a to se nestalo, protože zběsilí čističi věděli houby o tom, co v knihách je, budou si časem zvídavější studenti s úžasem objevovat, co Lenin znamenal pro české básníky - prostoduché to naivky panem Steigerwaldem ještě řádně a rázně nepoučené.
   Podle pana Steigerwalda byl Lenin tvůrce "revizionistických kompilátů a agresivních statí, v nichž si vždy vyhrazoval pro sebe místo držitele pravdy." Konstantinu Bieblovi se jevil jinak: "Lenin jenž takovým vzděláním vlád vdechnuv vůni přicházejícího jara / řekl že nesmíme krásu odmítat jen proto že je stará." Řekněme, že autor Zloděje z Bagdadu, Nového Ikara i veršů o Karlu Marxovi v Karlových Varech byl "obalamucený chudák". Jenže už jistý F. X. Šalda soudil, že "v Leninových spisech najde se výborná stať o dětské nemoci levičáctví," ve které se Lenin posmívá tomu revolucionářství, "které chce stát stále a stále a pořád a jen a jen na nejkrajnějším levém křídle", a dodal: "Lenin se směje tam témuž, čemu se u nás smál Havlíček." A Šalda šel ještě dál, ukázal, jak "i Havlíček i Lenin" pronásledovali po celý život papírové radikály: "Byli jim, opravdovým aktivistům, mužům činu, odporní ti frazéři a pozéři, ti panáci vycpaní cucky a koudelí."
   Papírový radikál na pravici pan Steigerwald se před časem dovolával Šaldova štítivého odporu ke "kdekterému novinářskému žblabunilovi" a jeho "mravnostnictví", aniž mu došlo, že Šaldova slova padnou jako ušitá přímo na něho a jeho novinářské výkony. Jestliže kdekterý novinářský žblabunil, "kdekterý novinářský šmok sedá si na soudnou stolici, laje" podezřelému, "štve na něho ulici i soud" a volá po trestu "trojnásob zostřeném, aby byl, jak se v podobných případech říká, dán odstrašující příklad...", vystihují ta Šaldova slova beze zbytku snažení pana Steigerwalda, jen s tím rozdílem, že on nejde po jistém jednom podezřelém, ale podezřívá (a soustavně štve na)statisíce lidí, kteří si dovolují smýšlet jinak než on a ti, co ho za takové smýšlení a hlavně štvaní docela slušně platí.
   "Zlato zlatníka najde / Lenina chudí, / Lenina spravedliví," věděl Halas roku 1946; pan Steigerwald s tím nic nenadělá, dokud budou chudí, a chudí budou, dokud se po zuby ozbrojený kapitalismus udrží u moci, a jestli snad i Halas je panu Steigerwaldovi podezřelý a prašivý, snad by mohl někdy popřát sluchu (pokud vůbec dokáže naslouchat něčemu, čeho se bojí), jistému Karlu Tomanovi, rozhodně žádnému "komunistickému propagandistovi"; Toman o Leninovi předpověděl:
   a do věčnosti bude svítit sloupem ohnivým
   všem chudým světa
   i pokorným i mstivým.
   Básníci vidívají dál než žblabunilové v novinách, zvlášť těch oddaně sloužících režimu. A člověk se maně už dnes ptá: co to je, ten Steigerwald? Máme snad - pokud jde o Lenina - věřit jemu, a ne Šaldovi, ne Sovovi, ne Horovi, ne Tomanovi, ne Nezvalovi, ne Seifertovi, ne Bieblovi nebo třeba Miroslavu Holubovi? Co on ve srovnání s nimi vlastně je?
   Co on - nebo řečeno jeho slovem - co to vůbec je?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]