Před fasádou Městského muzea hl. m. Prahy na Florenci a s odvětrávací věží metra v zádech postávají a polehávají mládenci a děvčata, kterým jako by život a vůbec všechno okolo bylo ještě svobodnější než zbytku světa. Nakonec vše je možno pozorovat od kávy skrz okna blízkého pohostinského podniku zpod magistrály a připomenout si tak třeba i básničku Jiřího Wolkra o kavárně Bellevue... Někdy se do lelkující družiny připlete i nějaký na svět kašlající vágus s celtou a pejskem, který přes to všechno stejně musí jíst a pít. Snad proto tu někdy na zemi nechybí ani klobouk či cosi jiného na drobné mince a někdy zazní i slovní žádost o jistý finanční obnos. Onehdy mne, jako člověka pobírajícího důchod, jeden z těch mládenců také přímo oslovil: "Šéfe, neměl byste nějaké drobáky?"
   Jako člověk bez kštice a s několika šedinami okolo uší, který ale pořád ještě kolem sebe se zájmem pokukuje, jsem opáčil: "To chcete na další flašku vodky, kterou támhle zrovna pijete? Tak na to já právě teď nemám!"
   Po krátkém váhání se mladíkův obličej prozářil úsměvem a zval mě ke společnému napití s ostatními. Opravdu, není u nás vždy všechno hned na první pohled špatné. Ani u těch polehávajících a nic nedělajících. Podle toho také život každému naděluje.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]