Kromě toho, že v týdeníku Týden řídí pan Peňás oddělení kultury, k čemuž patrně není zapotřebí ničeho než drzosti a servility ve vztahu k panující moci, občas se také pustí do kritiky. Podá si například (při záskoku za Vladimíra Justa v pořadu Českého rozhlasu 6 Člověk a kultura) film Sametoví vrazi. Totální odsudek korunuje podivením na tím, že se "tam používá slovo movitý ve smyslu bohatý, což prostě bysme měli vědět, že prostě to znamená, že to je pohyblivý a tak." Pana Peňáse ani nenapadlo, že by se mohl podívat do nějakého slovníku, když uslyšel slovo v jiném významu, než na jaký si zvykl. Kdyby sáhl po Vášovi-Trávníčkovi z roku 1937, dočetl by se tam, že movitý je především zámožný a až pak, přeneseně (asi pod vlivem latinského movere, mobilis) také pohyblivý, přenosný. Původní význam, který etymologicky ukazuje k slovesu míti, je v moderní české beletrii i publicistice běžný (a v jiném slovníku doložený), ale ani pana Rejžka, zřejmě příliš zaměstnaného záplavou dat o zaoceánských celebritách, výrok pana Peňáse nepřekvapil, a tak nezahrál lapsus kolegiálně do autu, "neupřesnil"; ani jeho jazyková vybavenost zřejmě není zrovna záviděníhodná.
   Ovšem redaktoři a kritikové nemusí znát všechny významy všech slov, dokonce se dá pochopit, že v honbě za senzacemi nemají čas nahlížet do slovníků, když je překvapí něco, co se jim nezdá. Nikdo nemůže vědět všecko, i když movitý ve významu majetný je cosi obecně dost známé (ověřil jsem si to u známých, neliterátů, trojího různého věku; všichni věděli).
   Co však udivuje, to je suverenita, s jakou pan Peňás, i jazykově ležérní, poučuje, co prý "bysme měli vědět", ačkoli vědět by měl on. Po takovémto výkonu by se měl (aspoň na dobu, než se trochu jazykově vzdělá, než se naučí lepším způsobům kritického řemesla a než se aspoň trochu zapomene, jak je dosud provozoval) vzdát nezdravé ctižádosti působit i nadále jako kritik a redaktor. Připravil se o důvěryhodnost.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]