Co v Díle Vítězslava Nezvala mělo vyjít a nevyšlo
   (Z Esejů a projevů po osvobození, Dílo VN XXVI, 1976, před tiskem vyřazeno)

   Malíř básníkem
   Není to po prvé, kdy malíř je básníkem a básník malířem. Tím méně nás má udivit, že moderní malíř je moderním básníkem, a naopak. Vždyť moderní umění, ať je to poezie, malířství, sochařství či hudba, nezávisí už jen výhradně na technických stránkách svých výrazových prostředků, když je jim společný svět, který kreslí nebo za který mluví, když vnitřní náplní svých děl často navzájem splývají nebo alespoň hraničí.
   Bude tomu již málem dvacet let, kdy mne navštívil jednoho večera v Brně mladý malíř Vlastimil Fiala. Znal nejen důvěrně moje básnické dílo, nýbrž naší i světovou poezií a byl v ní doma jako ve světě svých malířských tub. Jeho obrazy vzbudily mou pozornost a rád jsem s ním mluvil o básnické i řemeslné stránce malířství i poezie. V dobách, kdy za rozléháni střelných ran v Kaunicových kolejích, kde se denně popravovalo, visely životy lidí na vlásku (a my jsme přece sdíleli jejich osud), dal jsem si za úkol naučit se do jisté míry kreslit a malovat. Tato má tendence ještě prohloubila mé přátelství s Vlastimilem Fialou.
   Poněvadž znám dosti dobře běh života svého přítele, vím, jak bezmezně bolestivý otřes probudil v něm síly, které vedly jeho ruku, když psal Procházky se synem. Původnost jeho veršů, které nezatížily své kotníky starým technickým haraburdím, o něž si rozbíjejí hlavu debutanti, ale i básníci, kteří už vydali květ, spočívá v tom, že se těmto veršům podařilo zaznamenat bezprostředně myšlenku, která je inspirovala, ve vší její jemností a složitosti. Jsem přesvědčen, že v období, kdy se část naší mladé poezie stávala často jen řešením technických a ideologických úkolů, volnost veršů Vlastimila Fialy je volnost osvobozující a přichází do naší poezie právě včas.
   (O knihách a autorech, květen-červen 1957, s. 3)

   Pasáž o Adolfu Hoffmeisterovi
   (Z mého života, v Díle VN sv. XXXVIII, 1978, z rozhodnutí nakladatelství vypuštěno)
   (...) Byl jsem s ním v Paříži u Joyce, který ho přijímal s velikou pozorností, a všude, kam jsme přišli, viděl jsem, jak je Hoffmeister oblíben. Řekl bych, že je skoro trestán za svou mnohostrannost. Člověk nedovede pochopit, že spisovatel, jako je Adolf Hoffmeister, nedostal dosud státní cenu za své zásluhy literární, stejně jako je nepochopitelné, že ji nedostal za své podivuhodné dílo výtvarné. Necení se v Čechách trochu příliš lenost? Nezdá se být snížená umělecká výkonnost něčím, co je u nás odměňováno jako domnělý projev hlubokomyslné geniality, která si dává na čas? Je třeba zúčtovat s takovou pseudomystikou a hodnotit lidi podle jejich zásluh. Jsem si jist, že znovuzhodnocení Adolfa Hoffmeistera je věcí dohledné doby a že by bylo aktem spravedlivým.
   (Původní konec odstavce Jak už jsem se zmínil... v 59. kapitole; otiskujeme podle znění v týdeníku Kultura 1958, č. 10, 8. 3., s. 5; v prvních třech knižních vydání Z mého života - 1959, 1961, 1965 - pasáž vypuštěna nebyla)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]