Medy, jedy, práskání bičem, skřípění zubů a globalizace

   Ne, nechci a nebudu dnes mluvit konkrétně. Konkrétně ke jménům, názvům příběhů, dění okolo mne. Budu vše stylizovat tak, abych pojala a obsáhla veškeré pocity z doby, která se mi zadírá ostře za nehty, dloube v duši, sedí mi v zátylku, štípá do tváří, podráží nohy a vtíravě (aniž by se čehokoliv štítila) mi namlouvá, že vše okolo mne je naprosto v pořádku, úchvatné, vznosné, ba honosné. Rozhlas vtipkuje, raduje se, směje se, pěje, ústy reportérů dělá nevkusné narážky na příslušníky nám odlišných civilizací, aniž by chápali mentalitu národů (viz Čína, Japonsko, Korea, Vietnam). Stále stejně a už dost dlouho a přímo servilně je poklonkováno všemu, co jen prošlo okolo Ameriky. Už mi doslova lezou na nervy i písně (které za svůj původ nemůžou) a které vyplňují hudebně zábavné pořady skladbami s jen a jen tvrdě znějící „americkou dikcí“. Vypínám rádio už v mnoha případech. Občas mi přímo lahodně zazní měkká slovenština či trylek, evokující východní směr. Taková nostalgie zkrátka dělá své. Nechtěla jsem být konkrétní, nejde to. Před časem jsem si předsevzala, že omezím sledování televizních pořadů. V zápětí jsem si uvědomila, že bez tohoto spojení se světem, byť zkreslujícím, bych nebyla „v obraze“. Nemohla bych reagovat. Tak zde je další z mých konkrétních reakcí.
   Televizní reklamy. Jedna stíhá druhou, netaktně přerušují děj filmu, diskusního pořadu, koncertu. Prostě reklama leze všude, jako ta pověstná veš. Často vypínám televizor, aniž bych se dočkala rozuzlení a dokončení příběhu filmu nebo hry. Nevydržím díky reklamám a uchýlím se raději ke knize. V případě svého mírně flegmatického naladění někdy vydržím. Jako například u úžasného španělského snímku Carmen, se skvělými výkony tanečníků flamenga.
   Nejšťastnější jsem, když jsou vysílány pořady, o které mám eminentní zájem, na ČT I a II, kde nejsou filmy přerušovány reklamou. To je pro mne přímo svátek. Tak tomu bylo v poslední době u pocty k životnímu jubileu Miloše Formana a jeho filmů Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus či jeho starších filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky. To je přímo balzám, sledovat film bez trapných vstupů.
   Při pouhém vyslovení pojmu reklama se mi dělá mdlo. Poslední dobou se jmenovitě jedná o reklamu na přípravky proti kašli a nachlazení, chřipce a rýmě, kde figuruje - slovy reklamy – hustý, odporný, zelený hlen, dávivý a suchý kašel, vše doprovázeno patřičnými obrázky. Mírně zle je mi při snímcích záchodové mísy a nechutných figurek v roli bakterií a bacilů. „Úchvatně“ na mne také působí odborné koncilium, zkoumající dentální nit a její krvavou barvu po protažení mezi zuby, krvavý zákus do zeleného jablka jako memento proti zánětu dásní, a korunou všeho je krvavý plivanec do bělostného umyvadla, včetně cinkajícího vypadlého zubu. Pokud se tyto reklamy odehrávají v době okolo večeře, odcházím do vedlejší místnosti, nebo vypínám televizor. Jenomže potíž je v tom, že nikdy nevíte, kdy reklamní blok skončí a kdy bude pokračovat vámi sledovaný pořad.
   A to jsem nechtěla být tentokrát konkrétní. Dalo by se sice o výše uvedeném hovořit zasvěceně, s filosofickou úvahou, s nadhledem a v náznacích. Uznejte, že by to nebylo ono. Obraťme ten pomyslný list a zabývejme se protipólem ošklivosti. Načančanou nádherou, pastvou pro oči, nebývalou blyštivostí a pompou, nad kterou se sice mnohým z nás otevírá kudla v kapse, žel je to jev často viděný, doprovázený neskromnou a sebevědomou pózou. Stále nechápete, oč tu běží? Stručně řečeno: český člověk v lůně církve. Všichni dobře víme, že jsme vesměs národem z valné míry ateistickým. Že z nás horko těžko církev vykřeše své věrné a oddané ovečky. Že je většině z nás trnem v oku tzv. navracení majetku církvím. Že se nejedná o navracení, ale o získání něčeho, co církvi nikdy nepatřilo. Když slyším o té výši financí a majetku, které mají každoročně téct do té nenasytné tlamy, popadá mne hrozný vztek. Vždyť ty peníze by posloužily tolika jiným a potřebným věcem. Ani bychom nevěděli, kam s nimi dřív. Školství, kultura, zdravotnictví, sport, bydlení, sociální sféra, důchodci. Nepostačila by tato stránka na výčet všech možností.
   Církev přiznává, že oveček do stáda nepřibývá. A tak se jako plíseň roztahuje a rozrůstá všude tam, kde najde skulinku. Náboruje, agituje, argumentuje, přesvědčuje, oblbuje. Tlačí se do médií a prostor je jí bohatě poskytován. Je všude a při všem. Světí zvony a prapory, ale i sportovní akce, vítá účastníky všeho možného, kropí svěcenou vodou nejen malé občánky ale i základní kameny staveb, vodní prameny, vojenské bojové jednotky pro zahraniční mise, sjízdnost řek při zahájení sezóny atd.
   Ale hlavně poslední dobou zabojovala o to své podstatné. O tučné prebendy na hezkou řádku let, a byla vyslyšena. Odměna vrchního pantátu českého kléru za tuto snahu neminula. Vysloužil si u papeže slušivou rudou čapku s kardinálským kloboukem a hodnost nejvyšší. Dmula se jeho mohutná hruď, nadouvaly se ovary pod tučnou bradou. Dominantně si jeho postava vykračovala při té slávě v nově ušitém oblečku italskými krejčíky, plném krajek a výšivek.
   Nemohu si pomoct, masopustní rej masek je namístě. Je to krásný lidový zvyk. Církevní oděv je neopodstatněnou maškarádou. Kde by měla vévodit síla ducha, skromnost, bez světské okázalosti, je pozlátko, pompa, nadutost, honba za mamonem a majetkem. Jaký propastný rozdíl mezi Ježíšem Kristem oděným v hrubé suknici a topánkách, s houfem stejně nuzně oblečených apoštolů, a těmi, kdo je vzývají dnes. A o tom, co se mnohdy děje za uzavřenými zdmi kostelů a klášterů, o tom jsem již několikrát psala.
   Vraťme se do našeho pozemského ráje. Ano, uvažuje se, že u nás bude daňový ráj a my všichni tím tuze získáme. Samozřejmě na úkor lidiček ze zemí, odkud potečou zase ty jejich daně k nám. To by byla solidarita v rámci krize, co? To jsou nápady hodné hlav skopových. Potrefená husa se vždycky ozve. To i v případě, že se některým podnikatelům už začíná šlapat na kuří oka. Ne z pozice státních institucí. Ale z pozic mafiánských, korupčních, podvodných. A tak se skupina honosných podnikatelů začíná sdružovat v organizaci, která chce proti těmto nešvarům bojovat. Spolek je přísně protilevicový. Jde jim o zisky, o jejich zisky, ne o řešení nějakých trapných sociálních problémů. Přestože tomu říkají: boj o právo lidí. Bojují, ale až když se problémy začínají dotýkat jejich preferované skupiny. Co na to říct?
   A nyní něco z našeho úporného šetření ve zdravotnictví, opět na nesprávném místě. Když se změří novorozenci sluch speciálním přístrojem, zjistí se rychle, zda slyší, nebo zda jde o poruchu sluchu. Speciální přístroj vlastní nemocnice jen ojediněle. Prohlídky nejsou povinné, tudíž je neprovádí. Vyšetření trvá jen pár minut, cca deset. Co je nejdůležitější? V důsledku vyšetření je možno provést zákrok u novorozence, kdy se hluchotě zcela zabrání. Přístroj stojí 200 000 Kč. Co to je za mizivou sumu v době, kdy nám okolo učí sviští miliony a biliony korun? Nebylo by lepší provádět tyto kontroly plošně u všech novorozenců a zabránit tak postižení člověka pro celý život? Vždyť sluchový hendikep vyřazuje mnohdy člověka z plnohodnotného života a musí se hledat cesty, které přijdou společnost na mnohem víc, nežli bylo v dětství jedno jednoduché vyšetření.
   Dobře víte, že podobných otázek je v naší době tisíce. Někdy se společnost chová jako ten pštros strkající hlavu do písku. Peníze by se našly. Co třeba neudělovat odměny sekretářkám (které, slovy pana předsedy vlády, dřou jako koně) a dalším dříčům u úřednických stolků, a darovat tyto finance na zakoupení přístrojů do všech nemocnic? Cena přístroje je přece přímo minimum z toho, co se na pofiderních odměnách vyhazuje.
   Tak co, jak je vám? Po těle, po duši, doma, venku a vůbec mezi lidmi? Pokud ještě lidmi jsme. Pokud nás nepřeválcuje - díky naší lhostejnosti a nevšímavosti – zoufalý a krutý, drsný, nabubřelý a řezavý trend doby.
   Téměř vždycky, když si někdo narve kapsy medovými plástvemi a začne mazat trošíčku medu okolo vyhládlých úst, vždycky se po čase zvrtne čas slibů (jako vyvrknutý kotník) a na hlavy se nám sesypou štěpiny nepoživatelností. V podobě, jakou bychom nikdy a zásadně předtím nepřipustili.
   Globalizace, globální, globalizování, globalbagatelizování, globalpodvody, globalnesouměrnosti, globalzlořádství, globalbestializace, globalbanalizace, globalzlotřilosti, globalservilnosti, globalzbrojenosti, globalkorupce, globalterorismus povedou ke globalvzpurnosti, globalprotestnosti, globalzlosti, globalvzpouře. Nebude lépe použít části slova globalizace k zapění popěvku nad jiskřivou sklenicí našeho českého a moravského vína? Glo, glo, glo, glória, jak se to vínečko pívá? Ve víně je prý pravda. Tedy v našem vínku musí být ta naše a ryze česká. A proto – věřme si. To je přece silná devíza.

   Z Vysočiny skoro jarní vás srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]