Grossovy skandály (ocitnutí se Stanislava Grosse na kře, která se utrhla) působí jako výprava ledoborce. První ledovou hradbu ve studených dnech prolomil někdejší sametový "dělnický vůdce" z kovárny ČKD, který přivedl dělníky se zvonky na Václavské náměstí, aby později ztratili půdu pod nohama, včetně jeho samého - bývalý federální ministr práce a sociálních věcí, ředitel divize Lidských zdrojů Junkova Chemapolu a posléze i hostinský, Petr Miller.
   Nikdy se netajil svou břitkou kritikou Václava Havla. Stále víc jej nesnášel.
   V poznámce Havlův zvláštní metr v deníku Právo si Petr Miller vzal na paškál Havlovo zastání a ospravedlnění jednání nedospělého, nezkušeného mladíka Grosse. Miller si ironicky po šťouchl do "neformálního vzoru politické kultury a morálky" povšiml i Kalouska a poznamenal, že ani po Havlovi to není ten nejpřirozenější strážce politické morálky.
   A dodal, že kdyby se teď hledaly škraloupy na Václavu Havlovi, nestačila by nám na ně ani nůše.
   "Aféra Gross je trapná kauza pro všechny už ne tím, co je příčinou, jako spíše divadlem, které se kolem toho hraje. Pro Václava Havla je však ještě také vodou na jeho mlýn, jehož mlýnské kolo se už, bohužel, netočí. Zrezivělo a jen ten mlynář o tom stále ještě neví," soudí Petr Miller.
   Hned po něm se ozval v Lidových novinách v rubrice Poslední slovo spisovatel Ludvík Vaculík. Ten se staví na obranu existence Literárních novin, které se ocitly v existenční krizi. A klade si otázku, zda je nám takových novin vůbec zapotřebí? Zda nebudeme muset své myšlenky "rozstrkávat po novinách a časopisech, od Salonu v Právu přes Vesmír a Sedmou generaci až po Filozofický hlasatel, který ani neexistuje".
   Vaculík dodává, že Literární noviny pro svůj roční život potřebují devět milionů, pět si vydělají, šesti sty tisíci přispívá ministerstvo kultury a ostatní shánějí po malých částkách. A já k tomu všemu dodávám, Literární noviny, na jejichž obranu se ozývá jeden spisovatel, nejsou jedinými, které mají finanční potíže! Vaculík se nezmiňuje o tom, že existují ještě jedny literární noviny - Obrys-Kmen. Tisíckrát odmítnuté nejenom Obcí spisovatelů, ale i Ministerstvem kultury České republiky. Neboť tak daleko to u nás došlo, že jsou nejenom politické strany, ale i periodika - demokratická a nedemokratická. A tak například v každodenních přehledech českého tisku na vlnách veřejnoprávního rozhlasu ČR2 lze doporučovat pouze především ty německé, a dále určitě důležité Katolické noviny, Naší rodinu a pod. O ostatních je třeba ledově mlčet! Vaculík se dále o Literárních novinách rozepisuje: "Bohatí lidé, krom dvou, o nichž vím, takové noviny nepotřebují, žádný politik je nepostrádá. Naopak, vládnoucí kruhy nepotřebují obec, jež by se zajímala o něco, co je nad jejich dny, roky a majetky, a která by myslela i diskutovala stranou jejich dozoru. Když ty noviny padnou (Literární noviny - pozn. Z. H.), přibude to k seznamu toho, co nejhoršího se dá říci o tomto režimu: o režimu grossů, kalousků, zemanů a klausů až po havly,", píše nadmíru zřetelně Ludvík Vaculík.
   V jednom z posledních čísel čtrnáctideníku Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské v Národním osvobození (vznikl v roce 1924) zase píše Jaroslav Jankovský z Prahy, jemuž nacisté vyvraždili téměř celou rodinu, ministrovi zahraničí Cyrilu Svobodovi. Oznamuje mu, že ze svého jistě nízkého důchodu předplácí Jeho ministerské Výsosti na rok 2005 Národní osvobození za to, že 26. června 2004 prohlásil, že "nacismus nebyl tak hrozný".
   Pak autor dopisu a článku dodává: "Pane ministře, jste ochoten se za svůj tolerantní a smířlivý postoj k nacismu celému národu omluvit? Sděluji Vám, že jste ztratil mou důvěru a úctu, že by mne potěšila jen Vaše sebekritika a dobrovolná rezignace."
   Aby se tento svobodomyslný čtrnáctideník vůbec udržel na světě, připojuje každý z jeho autorů vždy ke svému jménu a příjmení dodatek: Honorář na Fond NO. Autorský výtisk si kupuje každý autor článku také ze svého.
   Prolomí se konečně ledy ve státě, o němž Bismarck a Karel Marx nectihodně (nesmělo se to v minulých letech u nás zařazovat ani do vybraných, ani do sebraných spisů) prohlásili, že je plodem nahodilostí, v němž Češi sami sobě pro svou genovou neschopnost, hašteřivost, nesnášenlivost, neprincipiálnost vůči sobě samým neumějí vládnout? Nenáviděný Heydrich nás dokonce nazýval českým ksindlem a jeho soukmenovci nás po celou dobu nacistického protektorátu tak oslovovali.
   Zůstaneme napořád asijským Absurdistánem, klonovaným na český Kocourkov, nebo požádáme co nejdříve opět o bratrskou internacionální pomoc ? Možná ten problém navždycky spláchne globalizace.
   Zkamenělý Špidla je přece naší velkou nadějí!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]