Ve víru událostí, do nichž jsme se dostali, jsem si ani nevšiml, že by někdo obrátil pozornost na malou událost, jakou bylo odebrání cestovních a a osobních dokumentů rodině Radovana Karadžiče. Pokud jde o naši část národa z této strany řeky Driny, on je, jak se zdá, již v Evropě. Především má evropského guvernéra, který jmenuje a odvolává funkcionáře, jak se mu zachce. A tak nedávno nařídil, aby se rodině Radovana Karadžiče odebraly všechny osobní dokumenty, aby nemohli nikam cestovat kromě po nešťastné Bosně, k čemuž obdrží speciální doprovod. Tím pádem Radovanova manželka Liljana Zelenová, jeho dcera a její manžel i jejich syn a zvláště jejich děti, Radovanovi vnuci, kteří jsou uvedeni na pasech svých rodičů, budou zajatci někdejší kolébky bratrství a jednoty, dnešního zázračného experimentu multietnického společenství.
   V celém tomto případu pro pana Lajčaka, guvernéra, jsou vnuci, jak se zdá, nejnebezpečnější. Zvláště oni jednou ve svobodě, které se dožijí, budou o opatřeních tohoto nejvyššího úředníka, jenž držením rodiny Karadžiče v zajetí překonal epochu turecké nadvlády nad Bosnou a značně také překonal správu jednoho ze svých předchůdců, někdejšího rakousko-uherského místodržícího generála Oskara Potiorka.
   Především je známo, že rakousko-uherské úřady nikdy nepronásledovaly rodiny atentátníků z Mladé Bosny a ani Turci nevěznili jako zajatce rodinu Starce Vujadina a ostatních hajduků. Místodržící Lajčak to učinil v 21. století a to v Evropě, jejíž zákony výslovně stanovují, že nejbližší příbuzenstvo obviněných je zbaveno jakékoliv odpovědnosti za činy jejich člena.
   Představte si jen onu statečnost, zakázat vnukům obviněného tribunálem v Haagu, aby se vydali lyžovat do hor nebo, ach, nedej bože, na prázdniny k moři, kde by mohli náhodou potkat svého dědu, kterého někteří z nich ani neznají, neboť jej také nikdy neviděli!
   Kromě toho členové Karadžičovy rodiny mají blokovány své účty a mají zakázáno zabývat se čímkoli a dělat cokoli, co by jim sloužilo k vlastní obživě. Zdá se, že nový rakousko-uherský guvernér pan Lajčak to s těmi opatřeními poněkud přehnal. Je přece známo, že rodina Bin Ládina, světového nepřítele číslo 1, má firmy leckde po světě, že jeho syn vlastní stavební firmu v Egyptě a také obchody s luxusním zbožím ve Švýcarsku. Jeden z jeho synů se také nedávno za velké pozornosti médií oženil s Angličankou a získal občanství Velké Británie.
   Pan Lajčak si očividně přeje rodinu Radovana Karadžiče přivést na mizinu, aby z jejích členů byli žebráci nebo aby zemřeli hlady, čímž demonstruje nejčistší humanismus evropského ražení.
   Na tomto případu Evropa zvláště demonstruje svoji neodolatelnou přitažlivost a vyzývá nás, abychom se stali jejími členy.
   Druhý případ: Evropa nám jedním tahem sebere celou jednu oblast a podmiňuje náš vstup do Evropy polapením jednoho jediného člověka. Připomíná mi to pohádku o Popelce, které zlá macecha dovolí, aby šla na bál, kde může poznat prince, ale podmínkou toho je, aby nejprve přebrala hromadu prosa, jež rozsypala po podlaze. Evropa nám očividně klade nesplnitelné podmínky. Neboť, co když bude zadržen Mladič? Poté mohou požadovat vydání ještě Kraljeviče Marka, kvůli poničení evropských dálničních magistrál, nebo Gavrila Principa za terorismus, na jehož soudním přelíčení by mohli být hlavními svědky mudžáhedíni z teroristických jednotek »zelených baretů«... Ani by mě nepřekvapilo, kdyby od nás, dříve než nám dovolí do Evropy vstoupit, požadovali, abychom se všichni naučili hrát golf, přešli od tabáku na kokain a abychom také všichni měli modré oči.
   Doba je těžká, ale moderní. Zatýkají se členové různých mafiánských skupin, zabíjejí vlivní lidé, pronásledují bývalí ministři, do zahraničí utíkají pověstní ředitelé, které se nedaří zatknout, a tak jedna žena praví svému manželovi: »Jaké mám štěstí, že ty nic neznamenáš!«
   Ale vraťme se do naší nešťastné Bosny. Kdo všechno v ní již nevládl a kdo přes ni musel projít? Vystřídali se zde Turci, rakousko-uherští vládci, doktor Ante Pavelič, pověstný ustašovec, až po usměvavého Evropana pana Lajčaka, který všechno koná delikátně a v rukavičkách a navíc naším jazykem, abychom mu všichni rozuměli.
   Připomínám si jednu povídku Ivo Andriče z časů okupace. Na břehu Sávy stála krčma U šesti topolů a před ní tabule s nápisem: VŠECHNO JEDNOU POMINE. Nějaký zvědavý kupec se krčmáře zeptal, co ten nápis znamená a ten mu odpověděl, že každý rozumný člověk ví, co to znamená, ale je to tam napsáno pro hlupáky, kteří to nevědí.

   Autor je předním srbským spisovatelem
   Přeložil JAN HROBAŘ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]