Nad horou Javořinou pobledlo nebe.
   Svítá...
   Tam někde, vysoko v kopcích, na zasněžených stráních, ještě včera spouštěla obloha hustý závoj mlhy a mračen, hora Javořina byla skryta v té nepropustné šedi a smutné tmáni. Po horských loukách se proháněl ledový vítr, ostré jehličky zmrzlého jíní metal do očí, bodal do tváří, uměl najít kdejaké nekryté místo, štípal, kousal, pálil řezal kůži, až celá hořela.
   To vše se najednou přes noc změnilo. Jako by někdo mávnul kouzelným proutkem.
   Těžká olověná záclona sněhových mračen se potrhala. Náhle je pryč. Sluneční paprsky bez jakýchkoli překážek se dotýkají udivené země. Střechýly visí ze střech a v přívalu slunečního světla se rozsvítily jako veliké lampy. Jen hoří. Třpytí se a lesknou, každý z nich má kapičku u nosu. A za chvíli to cvrnká, zvoní a cinká, ze střech se hrnou proudy vody, ševelí a vesele si povídají. Ve větvích šípkového keře a zlatých dešťů vykřikli kosi a pak se rozezpívali z plných hrdel:
   "Jde jaro," křičí na každého. "Jde jaro. Jde jaro!"
   Oslnivě modrá obloha se rozestřela nad krajinou jak stará babiččina zástěra. Vidíš, jak obloha běží seshora z kopců až dolů k vesnici širokými lány polí a horských strání, z nichž se rychle vytrácí sníh. Tu a tam už začaly probleskovat černé hroudy, jenom pod mezi a na některých proláklinách a zmolách zůstávají ještě bílé šmouhy sněhu. Po rozmáčených cestách spěchají vzhůru k lesu děvčata i kluci a vracejí se pak s blátem až někde za ušima, ale spokojeni a usměvaví, neboť každý z nich svírá v ruce malou kytičku neodolatelně svěžích sněženek, které navzdory studeným nocím stejně jako loni spěchají pozdravit první jarní dny.
   Lidé pomalu kráčejí tou rozvoněnou zemí, zvedají hlavy vzhůru proti větru a vdechují jej plnými ústy, až se jim prsa dmou a oči se lesknou vzrušením. Protože celý svět otevřel své brány jarnímu větru, vlahému, radostnému, vítěznému, životodárnému, rozjizvenému a bujně klukovskému. I když v něm občas ještě ucítíme závan zledovatělého zbytku zimy a zledovatělého sněhu, který zůstal ležet v proláklinách nahoře v kopcích. To je však už jenom poslední varování, abychom příliš nespěchali a neskončili potom s angínou v posteli. V těchto dnech je to skutečně škoda.
   Jarní vítr přináší nejen oblevu a první květy. Přináší také naději na lepší a štědřejší dny. Přináší zvěst o krásných zemích skrytých v dálce za obzorem a my tu zvěst slyšíme jako sladké volání dálek, nečekaných objevů a radostných svítání, které na nás čekají v hlubinách času a volají nás na cestu.
   Jarní vítr je neúnavný optimista a zkušený svůdník.
   Láká a vábí, opájí naše smysly, okouzluje naše srdce a my mu ochotně podléháme. Neboť je to náš každodenní sen o větší kráse života, sen o tom, že všechny zlé síly budou odděleny jako usychající větvičky keřů a stromů sestřihaných sadaři. Leží pak na smutné hromádce u plotu a večer z nich stoupá k obloze páchnoucí proužek dýmu.
   Jarní vítr pročistí vzduch a svět ožije novými tvůrčími silami.
   Otevřete mu dveře i okna dokořán!
   Jen přijď!
   Jsi vítán, jarní větříčku, pastýříčku...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]