PAOLA LUCARINI POGGI

DEVĚT LUN ZRCADLÍCÍCH SE

v hlubokém oku studně -
devět čoček s řasami šílenství
šíří vizemi plodových blan
kruhy nočních můr
v červy hemživém lůně

Z hrdla tunelu
šlehá oslepený
křik zrození

Ze solárních kamenů
vystavěla jsem věž
plísněnou větry
Božímu mlčení naslouchám
a jitřním kohoutům
jak zmlkají a začínají znova


MŮJ KROK NABÍRÁ BLANKYT MĚNÍ SMĚR

a ve stínech kamenných hradeb se mění v záblesk,
vzdouvá se dlažba v temnu zákrutů,
v řezech nároží zasažených stříbrem jak bleskem
dokud ještě dokáže tnout čepel světla
ve věčné konfrontaci, prudce a těžce.
Propadli bychom se do osamění večera
stejného jako příliš mnoho stejných,

kdyby tu nebyla hvězda
jez neztrácí odvahu a setrvává na svém místě
u čáry tašek na střeše a dívá se na mne
upřeně jako já na ni, a noc je konečně milá.
Tepem mezitím rozechvělo se dno,
nepoznatelná láska - k tomuto bytí byli jsme
přivoláni z věčnosti do historie světa.


ŠÍLENSTVÍ JE ROZPROSTŘENÍ GÉNIA

bušili hliníkovými lžičkami
do smaltovaných šálků - tloukli
do bubnů kdesi za koncem času
za zdí ozvěnou proroctví
šílenci a básníci

Světlo z uhelné sloje stínu
dcera z matky
Vrchovatě naplním tvé oči
pohledem jímž jsi mě podaroval
a z ruky zároveň načerpám
mušli hlubokého polaskání
sejmu otisk jamek tváře
plných tmy mé vody jasné
až pláč nás v jedno spojí


KDYBY TU BYLO JMÉNO CO SE TI PODOBÁ

jas čekání na každý z dnů přinášejících zklamání
ochotný zrodit se s úsvitem znova
tvář vody jakou je touha

usebraná v profilu hlíny

nejvrchovatější nepřítomnost
duziny dozrálé v mé slupce

ticho které nikdy neumlčíš

Kdyby tu bylo jméno co se ti podobá
věř mi já bych tě zavolala!


OPŘELA JSEM SE VĚTRU

a k hrudi tisknu modlitbu i květ
Klid spočíval kolem nás
kdyz spolu jsme vnikli do zásvětí

Dnes v hodině netečné
dokonce i včela vzlétla
k vonnému lesu tvého mramoru
kam já nedosáhnu
Jak by ne zivot
- říkáš mi - by mohl být
i tato pokory plná něha
bolestiplná v tom kde se dává darem


VYDAL SES NA CESTU ZVÁBEN

silou jazyka
rozžhaveného mlčením
a ani ses naposledy za mnou
zivou mezi zivými neohlédl
Já vím mnohem lákavějším třpytem i tvary
se určitě skvěla vábení a přítomnosti
jež měl jsi na očích jinak by se dialog
mé a tvé krve náhle neproměnil v kámen

Zvysoka
od nevyzpytatelných drah
bděla nade mnou
hvězda zrození

(Ze sbírky Od pozáru ke granátovému jablku)

Přeložil CORRADO BIGNANI

(Věnuji tento překlad mé drahé přítelkyni Haně, která mne provázela nekonečnými obzory lásky a české poezie)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]