Velice podnětné a přínosné bylo nedávné obrys-kmenové uvažování Jaroslava Váni nazvané Chvála epigonů. Ve starověku tak byli ještě označováni následovníci a pokračovatelé v dílech předků. Teprve později bylo označení epigona přisouzeno napodobitelům významných kumštýřů, což by zajisté mělo platit i pro vědátory. Nakonec ve vědních oborech si vývoj společnosti o další bádání a pokračování výzkumů přímo žádá. Tvůrce účinného medikamentu však epigonem nazýván nebývá, naopak nemocnými je přímo vzýván. Jeho bohulibý počin by Milan Knížák také označil za nízké či žádné umění?
   Před stovkami let byla produkce cukrářských mistrů považována za umělecké řemeslo, zatímco okování kobyly bylo prací obyčejnou a běžnou. Nyní je kovářství činností uměleckou a dortíky naopak pro pulty supermarketů chrlí zase velkopekárny, což se za umění už dávno nepovažuje...
   Snaživí studenti uměleckých oborů byli někdy svými pedagogy během výuky k epigonství vyzváni, aby leccos vysochali, namalovali či nafotografovali stejně, jako to již kdysi učinil klasik. Učitelé však upozorňovali studenty, že takto provedená dílka zůstanou jen v útrobách škol...
   Kolik jen malířských a fotografických epigonů ztvárnilo kouli plynojemu v Praze - Libni? Jedním z prvních byl Pavel Altschul, který své snímky otiskl v magazínu Žijeme 1932. Jeho život vyhasl v roce 1944 v Terezíně. Následovala celá plejáda dalších epigonů a já je všechny chválím. Všichni totiž tvořili v různých časech a zanechali tak neskutečná podobenství a neopakovatelná svědectví doby. V prvních letech 21. století blahořečím těmto epigonům o to více, protože současná Praha nabízí víc ošklivosti uprostřed éry betonových magistrál, ukrajujících také svahy v okolí této úžasné technické památky. Ztrácí se i notný kus vrchu Vítkova... Kdepak, pokora a uznání nemá dnes šanci! Diktát velí bourat a ničit, ale pokud možno ten kus města, o které se zasloužil Karel IV. a další jeho následovníci, by bylo dobré zachovat, i když byznys je byznys.Třeba i uprostřed betonové džungle. Pražáci, nějak už v té Praze překážíte!
   Ale abych neodbíhal od kumštovních epigonů. Mladý fotografický elév Josef Sudek v čase svého pobytu na Invalidovně v Karlíně fotografoval českým malířům jejich obrazy. Seznámil se tak s Františkem Tichým a Emilem Fillou. Grafik a malíř Filla navíc redaktoroval ve Volných směrech, které malířská díla otiskovaly. Takové neviditelné epigonství a trhání fotografických švestek z malířských stromů to bylo. Zátiší fotografická se našla v zátiších malířských. Světla a stíny se propletly s šerosvitem... Nějak nám ta dílka dobrých epigonů stoupla v ceně, není-liž pravda? Každý slušný kumštýř chodí ve svých počátcích někam na švestky. Chodil třeba i do galerií okouknout plátna druhých, než si zasadil svou vlastní švestku. Epigon není plagiátor, kopista, neřku-li rovnou ubohý zloděj. Pamatuji si na jednoho fotografujícího redaktora ze zaniklého týdeníku, vycházejícího kdysi v dnes prodané budově Melantrichu, který přelepil mé razítko na rubu fotografií a otiskl je jako svoje snímky. Hrdina románu Alexandra Dumase Hrabě Monte Christo, když ještě nosil jméno Edmond Dantes, uprchl po dvaceti letech z pevnosti na ostrově If a vyrovnal si účty s těmi, kteří ho podfoukli. Jeho současný následovník - nepoctivec - uteče policii v Mostě přímo z ředitelství a ještě k tomu v pantoflích. Není zkrátka epigon jako epigon. Dílo kumštýře posoudí nejspravedlivěji teprve čas. Někdy se sice pokryje zelenou plísní už v zárodku, jako jedovaté houby Dášenky z hlavy Milana Knížáka, ale tak to na světě chodí.
   Klasikové naší fotografie byli svým způsobem také epigoni, avšak ouha! Jejich snímky, třeba skal v Hlubočepích, se vždy čímsi liší. Dar vidění bývá totiž rozdílný. Do Prokopského údolí se dostavil k fotografování mj. profesor Josef Ehm, Jiří Jeníček, přemýšlivý Eugen Wiškovský a mnozí další. Epigoni jedni!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]