"Máme hosta," špitla paní, když mi odebírala igelitku s nákupem. Do trepek jsem vklouzl už téměř bez trémy. Pár kroků mezi stěny obestavěné selskou kuchyní. Zatím dobře.
   Ze stylové sedačky se zvedl předseda vlády.
   "Řeším samé výzvy," začal po srdečném přivítání. "Co s tou krizí. Jak pomoct bankám..."
   Slova plynula a nějak s sebou odnášela premiérův počáteční úsměv. Bože. Co dělám špatně?
   Odmlka.
   Zřejmě mám něco říct. Jenže co?!
   Premiérův zuřivý pohled mě nečekaně minul a rozpleskl se na někom za mnou.
   "Chlape!" zařval státník. "Zaplatil jsem za profesionální práci!"
   Tázavé ticho.
   "Proč se ten blbec," pokračoval premiér v rozhovoru, "tváří tak vyjeveně?!!"
   S hanbou jsem mu dal za pravdu. Skutečně jsem zíral. Jako by nebylo normální, že premiér navštěvuje naše domácnosti a zjišťuje naši vůli, aby ji mohl bezodkladně plnit!
   "Je to jen komparsista," ozval se chudák režisér. "Potřebovali jsme neokoukanou tvář."
   "Tak ho vyhoď! Mezi profíky jsou také neokoukané ksichty! Nebudu přece půl dne točit jeden pětiminutový volební klip!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]