PAVEL SÝKORA

Sex, lži a náruč pro Punťu
(Zimní reflexe pro Axela Muntheho)

Ten pes byl starý. Starý a ošklivý.
Tak ošklivý, až se člověku málem dělalo šoufl už jen z toho,
když se na něj chvilku pozorně a soustředěně díval.
A taky pořádně tlustý byl.
Tak tlustý, že nebobtnat mu u zadnice
dvě v sádle napůl utopené blyštivé kulky -
- mohla by to být docela klidně i březí fena.
Ale nebyla to březí fena.
Byl to starý, ošklivý a tlustý pes.
Střídavě usedal na špinavou a chladnou zem
a zase se z ní hned zvedal.
Tam na tom udusaném plácku kousek od stánku s novinami,
co si do něj my
(prezidenty & jejich paničkami & dalšími mocipány)
pohrdaní lidští králíci ze sídlištních kotců
ráno co ráno chodíme pro svoji porci
lží & slibů & iluzí & proroctví
& bezkontaktního dálkového sexu
& dalších žurnalistických opiátů
& jedů s ručením omezeným.
Střídavě usedal a zvedal se
(Na dostřel dětské špuntovky od stánku s novinami,
připomínajícího svou sytě růžovou barvou cucavý bonbon.)
Zvedal se, usedal
a závistivě hleděl na ušlechtilého bílého pudlíka,
kterého jeho štíhlá & ušlechtilá panička
opatrně & zároveň třeskutě elegantně
přenášela v náruči přes rozblácenou ulici.
Ách jo, jsem stará měkota -
a tak jsem se k němu už už málem sklonil,
abych mu i já dokořán otevřel svou náruč
a dopřál mu v ní téhož kýženého blaha
jako ta štíhlá & ušlechtilá & třeskutě elegantní panička
svému bílému & ušlechtilému pudlovi.
Myslel jsem si totiž, že je tam sám
Úplně sám.
Tak sám, že je třeba zapomenout
na jeho stáří, ošklivost i váhu
a poskytnout mu alespoň jednou v životě
to závistivě obzírané pudlovské potěšení.
Dal to však najevo dost zřetelně a jasně.
Že nechce.
Alespoň ode mne že docela určitě nechce
být odkudkoli kamkoli přenášen a vláčen.
Ten pes tam totiž nebyl sám.
Ten pes patřil jednomu chlápkovi,
stojícímu ve frontě u stejného stánku jako já.
Ve frontě u stánku s novinami,
co si do něj my
(prezidenty & jejich paničkami & dalšími mocipány)
pohrdaní lidští králíci ze sídlištních kotců
ráno co ráno chodíme pro svoji porci
lží & slibů & iluzí & proroctví
& bezkontaktního dálkového sexu
& dalších žurnalistických opiátů
& jedů s ručením omezeným.
Přesně tak. Patřili k sobě.
Ten starý, ošklivý a tlustý pes.
A ten starý, ošklivý a tlustý chlápek.
Tak starý, až se člověku málem ani nechtělo věřit,
že mu ještě vůbec stojí za to chodit po světě.
Tak ošklivý, až se člověku málem dělalo šoufl už jen z toho,
když se na něho chvilku pozorně a soustředěně díval.
A taky pořádně tlustý byl.
Tak tlustý, až se zdálo být s podivem,
že ho jsou nohy ještě vůbec schopné unést.
Dával však dost zřetelně a jasně najevo, že jo.
Že ho ještě pořád nosí.
Zamířil na nich totiž k tomu svému psovi.
Hned po tom, co zacvakal pár drobáků za noviny,
si to na nich k němu štrádoval.
A pak už nebylo vůbec těžké poznat, že ti dva patří k sobě.
Ten starý, ošklivý a tlustý pes,
který by docela klidně mohl být i březí fenou,
nebobtnat mu u zadnice
dvě v sádle napůl utopené blyštivé kulky.
A ten chlápek.
Ten starý, ošklivý a tlustý chlápek s nohama jak konve
a oblýskanými zrcadly loktů na zvetšelém hubertusu.
Chvilku na něj zíral. Na toho svého čokla.
Zíral na něj a kapíroval, jak ten jeho čokl
pořád ještě závistivě pošilhává
po tom bílém & ušlechtilém pudlovi,
kterého jeho ušlechtilá & třeskutě elegantní panička
mezitím už přenesla na druhou stranu rozblácené ulice.
Zíral. Zíral.
A pak najednou řekl:
Věřit, že tě unesu, přenes bych tě taky.
Jenže nevěřil. A tak nepřenesl.
Nepřenesl, protože nevěřil - leč dodal:
Jedno ti ale můžu, Punťo, slíbit.
Že ti doma pořádně umeju packy.
Teplou vodou ti je umeju.
A tím nejměkčím hadrem, co najdu.
A bylo vymalováno.
Přesně tak. Bylo. Alespoň pro ně dva určitě jo.
Ten pes se totiž zvedl. Zvedl se a šel.
Šel přes to samé bláto, jako ten chlápek,
co nevěřil, že by ho byl schopen unést,
protože bylo fakt s podivem už jen to,
že jsou ty nohy jako konve štont nosit aspoň jeho.
Šli a šli.
Opačným směrem, než byl ten,
kterým už před hodnou chvílí definitivně odplula
ta štíhlá & třeskutě elegantní panička
s bílým & ušlechtilým pudlem v náručí.
Oni ne.
Oni nebyli štíhlí, elegantní ani ušlechtilí.
A už vůbec ne mladí.
Ale byli!
Přesně tak. Byli. Alespoň prozatím. Bez záruky.
Byli a šli. Šli blátem domů.
Umejvat pacičky teplou vodou a měkkým hadrem.
Pes a jeho pán. Pán a jeho pes.
Starý, tlustý a ošklivý pes.
A jeho starý, tlustý a ošklivý pán.
Najednou navzdory tomu tomu všemu oba krásní.
Mnohonásobně krásnější
nežli mladý & štíhlý & elegantní & ušlechtilý bůh Apollón.
Tam na tom udusaném plácku kousek od stánku s novinami,
co si do něj my
(prezidenty & jejich paničkami & dalšími mocipány)
pohrdaní lidští králíci ze sídlištních kotců
ráno co ráno chodíme pro svoji porci
lží & slibů & iluzí & proroctví
& bezkontaktního dálkového sexu
& dalších žurnalistických opiátů
& jedů s ručením omezeným.
Na dostřel dětské špuntovky od stánku s novinami,
připomínajícího svou sytě růžovou barvou cucavý bonbon.



Trialog pro dva o nejmenovaném
(vigilie)

Být není lehké... Lehká jsou jen hovna
VLADIMÍR HOLAN

Ta noc se jako coura courovatá
musela nejspíš zapomenout s aprílem.
Přestože totiž májová už zpola -
rzí čpěla zduřelou a olysalou:
namísto vonným dechem poupat
hnilobou leproidních mandragor.

Tolik vím,
že posměvačný vítr
roztáčel káču malověrných sazí
v ementálu vyšehradské skály -
ne však již,
který rok to tehdy
bořil svůj perořízek
do okoralého pecnu
mrtvě zplozeného jara.

Čerta starého ostatně záleželo
na Jeho Magnificenci Letopočtu,
když onen vzrůstem větší z obou zbloudilých
"Raděj už nikdy ani čárku!"
hlesl -
a kolena ho podlomila
do trpasličí pózy
odvahy potrativších poutníků,
jimž další klopýtání
bědnější kosti v hrdle zadrhnuté zdá se.

"Nepřeje doba veršům!"
dodal pak v domnění,
že dořečeno tím již vše,
čeho třeba k obhajobě
dobrovolného pádu
do destilované vody mlčení.

"A kdy že se to vlastně nerodily navzdory?!"
vzkřikl mu však do zad Druhý,
nutkavě si přitom vybavuje v mysli
burcující blízkost nesvatých ostatků Třetího,
kterého Prvním z Prvních nikdy nenazýval
toliko díky nechuti podobat se
ukoptěné smečce epigonských docentů:
od generace po degeneraci odmocňujících
kosmickou asymptotu básnického gesta
suchoprdným koeficientem míry přežvýkanosti.

Ten Třetí
Nejmenovaný.

Jako by ho
s hlavou vyzývavě vztyčenou
nad červánkově rudým plyšem límce
viděl kráčet
šosácky šedivou matičkou měst,
jež korunu dávno zašlé slávy
nucena byla vyhandlovat
za měďáky víry v mírný pokrok
mezemi zákona seškrcený
do podoby krasoumného zajíkání.

Jako by slyšel
kterak je tento revoltující Magnus Parens
veškeré české poezie,
hodné toho jména,
peskován a okřikován,
co nezbedný klučina,
jenž duchem slova svého
právě tam rozhodl se bořit,
kde litera duchů prostředních
do dun písečných přičinlivě ryla
základy stavby větrného zámku.

"Je domem o tisíci vchodech.
sestřička naše poezie -
a plebejské duši její
namnoze bližším poutník bloudící,
jehož s hlavou zkrvavenou
od marného prorážení
oken do Evropy
(dříve než schodištěm pro služky
ve chrám její protáhl se)
do tmy hrobu
škodolibý osud průjmem skosil,
nežli ten,
kdo do ní
(v bráně hlavní
za zvuků fanfár
na rytíře pasován)
toliko s průjmem vstupuje!"
dodal pak -
a slova ta
jako by ho rázem učinila
větším jeho druha
z rodu rezignovavších:
Ariadninu nit
v labyrintu krasoumného zajíkání
nalézajících
toliko v harakiri dobrovolného pádu
do destilované vody mlčení.

Onen však
za hodna neuznal ho odpovědi -
s hlavou odvrácenou
hamletovsky řka:
"Slova, slova, slova jen!
Kde naděje dna nahmátnout?
A víry
v právoplatnost držení dědictví jejího?"

Hluboké ticho
rozhostilo se pak
po slovech těchto bez ozvěny.

Hluboké ticho.
Hluboké.

Mlčel První.
Mlčel Druhý.
Mlčeli.

Mlčela noc.
Mlčela.

I Třetí mlčel.
Nejmenovaný.

Ti dva
Ti tři.
Ta noc,

jež se jak coura courovatá
musela nejspíš zapomenout s aprílem.
Přestože totiž májová už zpola -
rzí čpěla zduřelou a olysalou:
namísto vonným dechem poupat
hnilobou leproidních mandragor.

Tolik vím,
že posměvačný vítr
roztáčel káču malověrných sazí
v ementálu vyšehradské skály -

ne však již
který rok to tehdy
bořil svůj perořízek
do okoralého
mrtvě zplozeného jara.

Čerta starého ostatně záleželo
na Jeho Magnificenci Letopočtu.

Čerta starého...!



Černý vzadu
(romance)

Při vánoci dlouhé noci,
dlouho můžem spát,
není slyšet vlaštoviček,
jen vítr foukat.

Ta slova voní po dětství a po vanilce.
Venku však zatím
neúprosně padá hořký sníh.
Ta slova voní
po naškrobené čistotě venkovských duchen.
Přes víčka však namísto blaženého spánku
padá jen pichlavý a posměvačný stín.

Sněží. Sněží. Sněží.

Sněží
a napravený rebel vítr
zametá hned přičinlivě všechny stopy
jako by jich ani nikdy nebylo.
Sněží
a jenom ta dávná stopa ve mně
je mi pro dnešní den střelkou kompasu,
jež neúchylně ukazuje do míst,
zasypaných před lety solí zapomnění
hustěji a pečlivěji nežli punské Kartágo.
Sněží
a žaluzií vloček roztančených nad Pískovem
jako by namísto hvězdy zvěstování
prosvítá jen ucouraný podolek
nikdy nepromlčených,
špinavě
a po hokynářsku ututlaných vin.

Marie se pak už tenkrát neozvala ani slovem.
A já, blázen,
jí byl ještě vděčný za to,
že se sama od sebe rozhodla stát němou.
Jako by mlčet
znamenalo jednou provždy zapomenout.
Jako by mlčet
znamenalo do puntíku odpustit.
Jako by mlčet znamenalo nebýt.

Nebýt!
Kdo z nás dvou
po celá ta léta vlastně nebyl?
Ona,
která se sklopenou hlavou
pokorně klopýtala křížovou cestou
mezi jednotřídkou pod Studeným vrchem
a kavalkádou každodenních starostí
o našeho věčně churavého syna?
Či já
na své krkolomné pouti
k vrcholkům, kde nefouká,
a kde i každé nevyřčené přání
honosí se vahou nepsaného zákona?

Být? Nebýt?

Kolika takovými Pískovy
jsem už od té doby jenom projel.
Kolik ochotných rukou
ze mne pomáhalo vytřásat vzpomínku na to,
že i já chtěl být kdysi básníkem,
že ho ve mně
bezvýznamná venkovská učitelka Marie
svou důvěřivou něhou probudila
a já se jím pak vedle ní
také skutečně cítil.
Kolik dveří se už přede mnou od té doby
podlézavě přelomilo v pantech.
Jenom ty jedny už víckrát ne.

Ty,
na jejichž práh
dnes padá, padá hořký sníh.
Ty,
za nimiž naškrobená čistota duchen
nejspíš ještě pořád voní po vanilce.
Ty,
za nimiž má dávná
důvěřivě něžná láska Marie
spolu s naším nikdy neuzdraveným synem
nahnilou dužinou panenských renet
prodírá se k jaderníku hvězd.

Asi bych na ně býval nikdy nezaklepal,
vědět,
že za nimi už po léta sedává i on.
Ten ukoptěný strejda
se strništěm rozježených vousů
pod našišato naraženou rádiovkou s anténou
a humpoláckýma rukama
do krve rozedranýma od tesařských trámů,
jež v tomhle drsném horském kraji
jako by i skrze krovy nízkých domků
podpíraly samu oblohu.
Asi bych je býval jako vždycky obloukem minul,
nevmést mi Eva
náhle tak cize a bez obalu do očí,
že nebýt jí a jejího drahého papá,
zůstal bych navždy bezejmenně pohřben
v tom bezvýznamném plátku bez chuti a vůně,
co mě z něho tenkrát vytáhli
jak králíka z kouzelnického cylindru
a ještě se slámou v botách
vystřelili na oběžnou dráhu úspěchu.
Asi bych se k nim býval nikdy nebrodil
závějemi pichlavých a posměvačných stínů,
nevzpříčit se i mně samotnému
tak nečekaně v hrdle
rybí kůstka pochybností o tom,
cože jsou to vlastně vrcholky
a co propasti,
co skryté jaderníky hvězd
a co jen nahnilá dužina krkolomných poutí
po danajských orbitách
s ručením omezeným.

"Pamatuj si, že bez nás nebudeš zas nic!"
rozmáchla se po mně Eva
nakonec tím nejsilnějším trumfem.
A já
jako bych si teprve v té chvíli
konečně s hrůzou uvědomil,
že právě proto
jsem se možná nikdy nestal básníkem.
Ze strachu z téhle vteřiny zavržení
(jako by právě ona
nemohla být odpalovací rampou
k opravdové cestě ke hvězdám).
Ze strachu z možného návratu
na křížovou cestu
mezi redakcí okresního plátku
a kavalkádou bezmocí a ústrků,
stíhajících outsidery
se slámou čouhající z bot
(jako by právě vědomí bezejmennosti
nebylo už mnohokrát
tím nejlepším odrazovým můstkem
pro ty,
kdo životem i poezií
zatoužili kráčet vlastní cestou).

"A co je ze mne s vámi?"
sáhl jsem proto dobrovolně
rovnou pro Černého Petra,
jenž se měl stát mojí mapou
na pouti ode dveří ke dveřím.
Od hlasitě přibouchnutých
k těm druhým:
na závoru zavřeným.

Stromečku, vstávej,
ovoce dávej,
umej se, ustroj se,
je Štědrý den.

Ta slova voní po dětství a po vanilce.
Otevřít mi však přišel on.
Ten přízračně ukoptěný strejda
s ústy od strouhanky
a křivýma nohama,
navlečenýma do modráků,
které chlapi v tomhle drsném horském kraji
nosívají svátek nesvátek.
Ta slova voní
po naškrobené čistotě venkovských duchen.
Přes práh však na mne hledí
šestero cizích nechápavých očí.
Jeho.
Její.
Třetí pár bolestně mžiká v obličeji
mého věčně churavého syna.

Mlčí oni.
Mlčím já.

Jako by mlčet
znamenalo v téhle chvíli
říci beze zbytku všechno.
Jako by mlčet
znamenalo prosit za odpuštění.
Klečet na kolenou
a s důvěřivou něhou
věřit na zázraky.

Na práh však neúprosně padá,
padá hořký sníh.
Sněží
a napravený rebel vítr
zametá hned přičinlivě všechny stopy
jako by jich ani nikdy nebylo.
Sněží
a jenom ta dávná stopa ve mně
je mi pro dnešní den střelkou kompasu,
jež neúchylně ukazuje do míst,
zasypaných před lety solí zapomnění
hustěji a pečlivěji nežli punské Kartágo.
Sněží
a žaluzií vloček roztančených nad Pískovem
jako by namísto hvězdy zvěstování
prosvítal jen ucouraný podolek
nikdy nepromlčených,
špinavě
a po hokynářsku ututlaných vin.

Mlčí oni.
Mlčím já.

Mlčet ale
jako by v téhle chvíli náhle znamenalo,
že opravdu už není žádných stop.
Že solí zasypané Kartágo dávné lásky
nemůže už nikdy povstat z trosek.
Že nepromluvit,
je chtít zůstat němý navždycky.

Kolika Pískovy
jsem to jenom projel.
Kolik ochotných rukou
ze mne pomáhalo vytřást vzpomínku na to,
čím že jsem to chtěl vlastně kdysi být.
Kolik dveří
se přede mnou
podlézavě přelomilo v pantech.
Jenom ty jedny už víckrát ne.

Ty,
na jejichž práh
dnes padá, padá hořký sníh.
Ty,
za nimiž naškrobená čistota duchen
nejspíš ještě pořád voní po vanilce.
Ty,
přes jejichž práh na mne hledí
šestero cizích nechápavých očí.

Ano,
už chápu.
Takhle jsem asi vážně neměl nikdy přijet.
Po hlavní silnici.
V nablýskaném voze,
na kterém mohou kluci ze vsi oči nechat.
Ověšený dary jako nějaký král.

Takhle se přece nechodívá na odpustky.
Takhle se neprosí.
Nevrací.

Po svých
a pěkně bosky měl jsem přijít.
Po zaváté pěšince přes humna.
Na prahu se uklonit a říci:
"Marie, odpusť. Bloudím. Marie!"

Namísto toho
mlčíme však všichni jako vyřezaní.
A je to
jako by pichlavý a posměvačný stín
vyháněl mne zpátky do bezedné prázdnoty
mých bláhových snů
o vrcholcích, kde nefouká,
a kde i každé nevyřčené přání
honosí se vahou nepsaného zákona.

Sněží. Sněží. Sněží.

A já
jako bych si teprve v té chvíli
konečně s hrůzou uvědomil,
že nebude už nikdy žádných návratů.
Že Černý Petr
bude teď jedinou mojí mapou
na bludné pouti souostrovím života.
Od jedněch dveří přibouchnutých
k druhým:
navždycky už zavřeným.

Při vánoci dlouhé noci,
dlouho můžem spát,
není slyšet vlaštovičku,
jen vítr foukat.

Ta slova voní po dětství a po vanilce.
Já tu však
i se svými královskými dary
postávám jak černý vzadu:
prokřehlý a sám.
Ta slova voní
po naškrobené čistotě venkovských duchen.
Zatím mě však
někde v dálce Eva na smrt proklíná
a ti tři uvnitř
se pokorně jak bezejmenní básníci
nahnilou dužinou panenských renet
prodírají k jaderníku hvězd.

Stromečku, vstávej,
ovoce dávej,
umej se, ustroj se.
je Štědrý den.

Sněží. Sněží. Sněží.

Padá hořký sníh.



Stručná variace na téma, nakousnuté už kdysi dávno Ivanem Divišem

Cokoli triumfuje, zaniká.
D. H. LAWRENCE

Jsem už sytý:
všech Lednů
Únorů
Březnů
Květnů
Srpnů
Říjnů
i Listopadů

Proto raději
namísto zdánlivě prvorozených opojných kvasů
v tichém ústraní bezdomovců
popíjím odvar vratičový.

Neb toliko skrzevá
blití a blití a blití
jediná cesta
k čistému mozku, srdci i rukám
dnes vede.

Skrzevá krve chrlení,
jež komu padnout má nechť padne:
žádných pánů, kněží
ni spasitelů či vůdců vyvolených
neznaje!




ALOIS TYBRYCH

Dirigent

Přikvačil
zvlnil housle i violy
nesl na pódium své bílé ruce
sepjaté k bezhlasně odříkané modlitbě

strnulý prst
vypíchl krátkou taktovkou
z Patetické zprvu radost a něhu
úsměv decentně splynul s naznačeným valčíkem

paže pak
burcovaly všecky nástroje
a ty ruce ty ruce se začaly tříštit
o pulty i pódium do dojemných a bujarých trylků

závratně
se zcelovaly v sordině
bubnů zobců a kvílících basů
a všecko utonulo v přívalu lamentací a tísně

až ruce ztěžkly
bezvládně podél těla
Petře Iljiči neopouštěj rozechvělé duše
bezvýchodnost a lidí zášť ukuly tvou vraždu


(P. I. Čajkovskij, op.74 PATETICKÁ, 17. XI. 2004)





ZDENĚK NEJEDLÝ

Jarní

Už slunce zase zhlíží se
V kalužinách
Z posledního sněhu

... a naše stopy
Pečetí měkkou zemi
Dávných předků

... a nad námi
Nebe náruč otevírá
K naší radosti



Obrazárna

Uzamčen v pampeliškách
Rád hladívám oblohu
Bloudím v krajinách
A závidím malířům předlohu
Ani vy nenechte si ujít
Tuto výstavu
Slunce je v ceně
Stačí jen mít
vzhůru hlavu
Otevřeno je denně



Poslíček
Má prý hlavu
Plnou nápadů
v ruce práce
Pro slávu
Chodí i pozadu
Okysličuje si plíce

Ze hřbitovních květů
Slova hněte
Z trylků ptačích
Kreslí smích
Když se splete
Plodí hřích

Svoje ústa nezamyká
na klíček
Občas vzlyká
Zkrátka poslíček



Prší

Prší
Svět mrzutě krčí nos
Svět plný ohrnutých límců
Čekám na tebe
Čas se nekonečně vleče
Prší
Čekám na tebe
Prší
Nám to nevadí
Déšť je závěs korálků
Který visí z nebe
Strhni ten závěs
A pozvi mne do pokoje
Rozhrň ten závěs
A vstup do nebe



Duben

Vonný je les
Skřivani visící zdvihají
Nebe výš a výš
Ve větvích je vidět den
Který je jako prázdnota
Otvírá jen
Slunce zápasí
S okny jež bázlivě bijí
Do průčelí starých domů
Tu vše ztichne
A déšť se hroutí
Za lesknoucími se kameny
A pupeny se třpytí
V zakletí keřů

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]