Kterak likvidovat knihy? Na to má každá doba vlastní mustr aneb optimální metodu či technologické postupy, a slova vysvětlení a zdůvodnění. Nejjednodušší se jevilo knížky pálit, třeba okázale na hranicích za zpěvu zbožných písní, protože každá spálená ďábelská kniha zachraňuje lidskou dušičku a očišťuje od hříchů. Bohulibé, a navíc užitečné - plamínek zahřeje na těle i duši. Trochu komplikovanější bylo knihy stáhnout z knihoven, archivů a škol a použít je jako sběrné suroviny. Také užitečné, tedy ekonomicky přínosné, a "šetří naše lesy". Už na počátku tzv. normalizace se však nevhodné knihy jen stahovaly z knihoven a deponovaly, koncentrovaly na určitých místech, přičemž jen omezený počet byl přístupný k prezenčnímu studiu, a to na povolení. Zde byly knihy deponovány zcela bez užitku.
   Doba restaurace, a nejen její počátek, představila zbrusu nový způsob nakládání s knihami: byly prostě vyhazovány do kontejnerů, popelnic, na korby nákladních vozů, a to s jiným komunálním odpadem, tedy použitými vložkami, prázdnými plechovkami od konzerv, nebo - inu odpad, nepotřebný a neužitečný, že? Hanťové se stali nezaměstnanými a jejich místo zaujal buldozer či spalovna. Klidné místo posledního spočinutí. Závadné, zločinecké svazky uvolnily místo knihám lepším, hodnotnějším, užitečným. Třeba na téma "jak zbohatnout", "jak jsme trpěli" nebo "jaké je to chrochtat v žitě". Kdepak všechny ty Marxe, Engelsy, Leniny, Gramscie, galvanizované komanče Olbrachty, Majerové, Gorké, Šolochovy, Neumanny, Nezvaly a jiný póvl a hlupáky, ach, drzý komunální odpad! Tisíce, desetitisíce, statisíce knih a časopisů tlí na skládkách, zaryté buldozery do několikametrové hloubky. Miliony shořely, jiné ještě plesnivějí pod vrstvou sutě a zeminy, slova a věty v nich vytištěné vybuchují chemickými procesy a umírají udušeny pod pásy bagrů a parních válců. I když se zcela rozpadnou v nic, nebudou žalovat? Zdalipak slyšíte křik zavražděných knih?
   Máme masové vraždy i malé, pranepatrné vraždy, které se snad ani nesluší připomínat. Píchnutí komáří proti rakovině, tak pranepatrné jsou. Ale přece. Ne "vyhozeny", ale "VYŘAZENY" z knihovního fondu, a dokonce zdarma nabídnuty zájemcům! Onehdy se mi dostala do rukou jedna taková, s bumážkou "VYŘAZENO" na přebalu, sbírka Vladimíra Janovice nazvaná hrubínovsky Plást hlíny, vydaná v roce 1975, tedy v době "třeskuté normalizace", kdy se nic nemohlo, a vše se udělalo.
   Čímpak se sbírečka provinila? Svoji pastorelou, svítáníčkem, vyznáním, pohádkou, zaříkáním, Sukovými vigiliemi? Co se znelíbilo Pánům cenzorům? "Rispetti pro St. K. Neumanna" ze str. 46, v němž básník (při vší úctě k Neumannově poezii) přiznává, že "se vydal k zemi opačného kvítí" a že "pražce v tu krajinu jsou ve mně vytrhané"? Báseň Leningrad s refrénem "Sinavá noci nad Něvou/čím je tvůj dávný ikonostas" (s. 47)? Dedikace ústřední básně, věnování Alexeji Pludkovi? Pohoršili se nad Janovicovou sebestylizací jako "zbrojíře chudáků" a "věrné hlízy země"? Co je tak závadného na básní Vocal chorus - "Svět kára šílená/zas naklání se k zmaru/Zběsilý podzimek/prásk do kočáru" (s. 52-3)?
   Tolik otázek, a žádná odpověď. Ale mlčení je přece také odpověď. Možná vám to vysvětlí paní Kantůrková, že když nepřitakáte nové době, vlastně neexistujete. "Tržní osado s převrženým stolem/kupci ti utekli" (s. 27).
   "Nad naším ložem visí káně", píše ve vyhozené, ale přesto ještě zájemcům zdarma nabídnuté, velmi "prekérní" sbírce básník Vladimír Janovic. To nad ložem české poezie visí meč, který stíná hlavy knihám a vraždí umělecké slovo, jemuž nerozumí a rozumět nechce. Neblamujme se, není to anonymní trh, režim nebo systém, kdo svazek vyhodil, ale kdosi se jménem a příjmením, s mocí VYŘAZOVAT knihy. I ty vaše.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]