VLADIMÍR JANOVIC
Medové světlo
"Konce století jsou si rovny;
jsou vždy kalny a kolísavy."
Arnošt Procházka, 1896
Přijel jsem do vesnice K.
abych tu dohlížel na medování lip
Byla tma jako před stvořením světa
Vdovy si svítily
čerstvě nadojeným mlékem
V lokálu vázla řeč
Psi srdceryvně vyli
Vesnicí obcházel
nezvěstný
z první světové války
Vzal jsem z police mosazný hmoždíř
kterému se tu říká mortar
(prach jsi a v prach se obrátíš)
a paličkou do něj třikrát udeřil:
proti ohni
proti vodě
proti zlé osobě
Nahluchlý cvrček zašelestil
Jinak se neozvalo nic
Hledal jsem světlo
i kdyby mělo být z lampy
nalezené ve zříceném domě
Takový dům tu byl
a velice se mi podobal
Povytáhl jsem knot
až k prahu tisíciletí
a - nerozsvítil
Jaký svět by se mi ukázal?
V mandorle lípy náhle svitla luna
medově zlatá galvanizující
Hábity po předcích se zavlnily
Přejme jim klid
Přežít se neznamená žít
Ráno jsem spěchal pod bzučící lípu
Stodoly byly otevřené -
nezvěstný dávno odešel
Medové světlo s lunou nevybledlo
Nožky včel ho roznosily do květů
A zatímco lipová vůně sytila
staré bohy
kteří se vrátili z dlouhého vyhnanství
kaplan si leštil boty v sakristii
Daleko byla smrt
Pojedem? řeklo kolo
opřené o hřbitovní zeď
A mladé léto
vklouzlo mezi ňadra
paní nadlesní
Léto 1998
IVO ODEHNAL
Moravské nokturno
Noc nadýmá se jak slípka
co sezobala
všechna zrnka hvězd
I smrt spí -
má křídla svěšená
A z ticha těžkého
pozvolna roste dřevo na kolíbky
To naděje drobounká
se jednou sevře v pěst
Tichá hřmění
V dračích dnech nabíravých vánků
nezbývá než žasnout
nad úrodou vůní
pták k pádu
naťukává větev
pohyb je smutný
víka pukají
a napoliturované kaštany
kloužou z rakví
Stromy před popravou už začly krvácet
Ženou se stáda...
Štěstí
Jsi mou láskovou potravou
milostnou klecí
Do tebe pusami uzamčen
jsem jako v konikleci
Stesk
Pod mokrým nebem
smutky se kočkují
když leje
a hluché ryby visí
na tenkých klůccích
To rybí smích
se šíří v kruzích
v tíze vod?
Rosa
Léto v kolárně pelichá
jak beran
Kde já chtěl všude být
ale nevzlétám nikam
Úpalečky
Voděnko hořlavá
z horkého popela
Jablečným horám na dosah
ječmeny ze srdce vybírám
Topůrka vedra
v půli dne
pálí mne
Na žebřiňáku
snopy ryb
vzhůru bradou
Léto má uťatou hlavu
a pod špalkem
tančí víno
v sukénkách sudů
Churavý déšť se loudá do dvora
Šedým křídlem netopýra
závora noc nedovírá
Dary
Papír je potřísněn vínem
a Kristus básníků
chystá se proměňovat
listí v zázraky -
Podzim je podpírán deštěm
V záhybech příštích dnů
bláto trénuje
Kovárna
Ve mlýnici
z padlých lásek
setřásáme
zbylý pel
Tajné lety
ve strmosti
provází pád
do pekel
Stavba
I na tu dálku
neděle kvičí
řezaná cirkulárkou
V ohni se dusí
asfaltové kusy
Není to hračka
Kotel cumlá hašlerky
a mumlá
Olizuje se naběračka
Černá povidla
lejeme po podlaze
tiskneme do nich svoje stopy
(které jak vidno rychle stydnou)
a je nám blaze
Na celou ves
štěká dřevěný pes
V cizině
V co se jinde věří
vejde se
do moře z peří
Tváří v tvář
v uších mi skotačí cizí slovíčka
nové objevy ťukají na víčka
Oči napěchovány
Jdu
na zádech batůžek básní
Jdu
rozvalinami rozjásaný
s očima dravce
A krajina jde se mnou sama
zabalená do neznáma
Březnové vigilie
Říkávala: Mám strašně ráda
první rozpuklou zem
Cibulka se v ní natřásá a čaboří
kořínek hlínu nadzvedává...
To semínko slov se hlínou paměti
každé jaro proklubává -
Křoviny
Na počátku jara
jsou ještě holé a přehledné
tiché a nehybné
jako smrt
Ale až nastane jejich čas
vystrčí růžky lístků
začnou se přelévat přes plot
a hladina zeleně
bude stoupat a stoupat
zaplavujíce srdce
zvláštní milostí
A vše bude náhle složitější
a rozmanitější
neprůhlednější a tajemnější
jako život
Vábení
Jako kluci jsem se přeli
čí tatínek je nejlepší
co všechno umí
A každý z nás snesl
tolik důkazů moci a síly že by se otec divil
Mně tatínek umřel brzy
a tak jsem neměl možnost
rozvádět dál jeho schopnosti
Na jednu z nich -
jejíž hodnotu
jsem dřív nedokázal ocenit
vzpomněl jsem si teprve nedávno:
Můj tatínek
zdá se
rozumněl řeči zvěře i ptáků
Uměl je vábit
sepnutím rukou a foukáním mezi palce
Nářek malého zajíčka
dovedl vykouzlit z dlaně
Dnes
o hodně starší než můj mrtvý otec
leccos lépe chápu
Vypůjčuji si občas pomyslnou vábničku
a pokouším se
alespoň na chvilku
přivolat divokého holuba vzpomínky
z dávného lesa dětství
Večerní kosení
Tenkrát den dostal úpal
z žihadla slunce
Nemocná země
drala se vzhůru
rozhoupanými zvony
Lékař poručil klid
Voda znehybněla
zadřená v oku změ
Když pak magnet kopců
přitáhl slunce
a hřebeny střech ohořely
červená oblaka
prorostlá deštěm
za obzorem polykal vodník
U podťatých voňavých trav
z dědečkova kravího rohu
vyklouzl
šťavnatý měsíc
Znění polí
Večer vyvezen
na hromádky
Pár snědých vykasaných žen
v gumových botách
rozhazuje tmu
Po nebi sune se tiše Velký vůz
Na vidlích uvízl
vlásek měsíce
Noc plná cvrčků
Noc o zabijačce
Slivovicí
provoněly chalupy
i my
Praseti uzavřen životní kruh
Tučné střechy
vyšlehly k obloze
Houf štětin kartáčuje
sněžný pluh
Prší do troků
na paření krajiny
A kolem dokola
tvrdne vzduch
Lití olova
Na lodích vánoček připluly vánoce
Stožár je stromeček
Po zdi chlívku bloumá zlaté prasátko
Ztuhlý krocena se na nádivku netěší
Je slunovratný prasinec
Zima spokojeně dýmá
a my jako v pohanských dobách
věštíme z olova a vosku
Jako prskavky voňavě sálá dobrá nálada
Rybičko rybko těšíme se na polívku
Neříkej mi kanibale
V úlitbách úrodě v šerostvitu zvyků
půlky jablka se kutálejí mezi věštby
Střevíček končí v pomyslné závěji
Vdá nevdá se naše naděje
Tušení se ptá tajemství
Jezulátko má studená kolena
Liji roztavené olovo do misky s vodou
Z potrhaných mraků v odlesku hladiny
prosvítá wolframové slunce
Nezbedné koledy - kaprům ukolébavky
Bafky bafky po nichž nevinní navždy oněmí
Moje dušička se vznáší jako rybí měchýř
Na baňky lampiónky prší prasečí štětiny jehličí
Sýkorka zobe lůj halelůja
Vesmírem si tiše plujem halelůja
Planeta se otepluje halelůja
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)