O životě s básníkem Ivo Odehnalem
Mohl byste se popsat a charakterizovat?
To není vůbec jednoduché. Chci-li seriózně odpovědět na položenou otázku, mohl bych se uchýlit k introspekci, sebereflexi a autopsii, jejichž prostřednictvím se však vidím nekriticky kladně, pozitivně, ba objevuji v sobě často geniální sklony. V protikladu s tím pak poněkud skromněji vyznívá můj popis z vnějšku, což dokazují např. lékařská vyšetření: výška střední, váha nadbytečná, sklon k diabetes, přemíra cholesterolu, hypertonik, prostatik, impotent.
O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
Na jedné straně rozvažuji o růstu nákladů na bydlení sub speciae položky svého důchodu, na druhé straně se intenzivně zabývám transcendentální poezií s ohledem na rozvoj duchové duše.
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Především řadu lidí, jejichž seznam je dost rozsáhlý.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Obdržel jsem v životě i "boží lekci", to když zemřela moje třináctiletá sestra a kněz nás nad hrobem utěšoval slovy "Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal". Největší lekce společenskopolitické jsem zažil čtyři, všechny ale na jeden způsob převlékání kabátů. Ta první byla po roce 1945, kdy za tatínkem, zaměstnaným na soudě, chodili lidé žádat o potvrzení, že pomáhali partyzánům. Druhá byla po roce 1948, kdy došlo k houfnému přebíhání například od lidovců ke komunistům, lekce z roku 1969 a z roku 1989 mám dosud v živé paměti. V roce 1969 jsem byl vyhozen z místa, neměl jsem byt a měl jsem nemocnou ženu, v roce 1989 jsem raději opustil místo sám, ale bydlet kde mám. Ohromil mne však vyšší stupeň havárie charakterů.
Bez čeho se neobejdete?
Bez lásky (ženy) a přátelství opravdových přátel. Je zřejmé, že se neobejdu především bez zdraví a svého psacího stroje nebo počítače.
Co vám dalo dětství?
Do první třídy obecné školy jsem začal chodit v roce atentátu na Heydricha. Válka mé dětství poznamenala úzkostmi, strachem o život blízkých i svůj, poskytla mi zároveň řadu námětů k pozdější tvorbě. Ve zdánlivém rozporu s tímto konstatováním je pocit, že jsem prožil normální dětství v harmonických rodinných vztazích, společně s matčinými rodiči, takže jsem si ani neuvědomoval, a nikdo mi to nikdy nepřipomínal, že bydlím v cizím, že dům není náš. Já jsem jej za svůj považoval. Jisté dětské naivity jsem se nezbavil ani později a stala se vlastně součástí mého charakterového vybavení, souvisejícího i s tvůrčími ambicemi. Každopádně z dětství čerpám celý život.
Čemu vás naučil život?
Například jak je naivní se domnívat, že neexistuje přetvářka, prospěchářství, chamtivost, nečestnost, případně že hlavní hybnou silou člověka je nezištnost a dobro jiných.
Co vás nejvíce v životě zklamalo?
Z hlediska sobeckého "básnického očekávání" se to odehrálo někdy v polovině 60. let, kdy jsem po získání ceny v anonymní literární soutěži na VII. Bezručově Opavě zaslal dva rukopisy do Mladé fronty Ivanu Divišovi (v Opavě oceněný Rosný bod a další rukopis Prázdniny za duhou). Po upozornění známým knihkupcem, že tyto tituly jsou uvedeny v průzkumovém bulletinu Co nového vyjde, těšil jsem se, že v edici Nové cesty alespoň jeden z nich spatří světlo světa. Když jsem pak obdržel z nakladatelství MF objemný balík, byl jsem jist, že to jsou korektury, a v tu chvíli jsem pocítil obrovské štěstí. O to větší zklamání mne čekalo po otevření zásilky. Ivan Diviš mi rukopisy vracel s osmistránkovým utěšujícím dopisem a se zdůvodněním, že edice Mladé cesty končí svou existenci. Z hlediska společenskopolitického jsem očekával od převratu v roce 1989 vytvoření spravedlivého systému, jehož základem bude poctivá práce. Zatím mne o tom nic nepřesvědčuje.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Vedle zdraví je to charakter.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Nenechat se postrkovat halasnými mluvčími, nebýt smetím ve větru dějin. Nejde o to, mít za každou cenu svou pravdu, ale je třeba mít svou vlastní, pitomostmi nezatíženou bystrou hlavu.
V co věříte?
V dobrou vůli. To je to, co se nedá vynutit, co má zároveň nejvyšší, nezastupitelnou hodnotu. Věřím konečně v to, že člověk bude jednou beze zbytku chápán jako nejvyšší účel, nikoli prostředek.
Jste někomu za něco vděčný?
Jistě. Především svým rodičům za život.
Co je zbytečné?
Připouštět si starosti, které nemohu ovlivnit.
O čem nejčastěji sníte?
Sním o vydání rukopisů svých veršů, ale nejen o jejich vydání, ale především aby byly "kýmsi čteny a pochváleny". Sním o cestování, o společné dovolené se svou ženou, často sním o vytěsnění každodenních starostí v intencích má dáti - dal.
Jak prosazujete svůj názor?
Pokud jej vůbec někdy prosazuji, uchyluji se raději k diskusi, přesvědčování, snášení argumentů. Nepochodím-li, rezignuji, myslím si své, odcházím z bojiště. Poté svůj neprosazený názor podrobuji sebekritické analýze a do dalšího prosazování vstupuji s korigovaným míněním.
Z čeho v životě neslevíte?
Neslevím z toho, že jsem se v životě pokoušel poctivě pracovat i v totalitních podmínkách. V žádném případě však neslevím z přesvědčení, že si člověk nesmí budovat své osobní štěstí na neštěstí někoho jiného.
Kdy říkáte - na tohle nepřistoupím?
Kdyby mne někdo nutil poplivat to, co jsem v životě vykonal podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Myslel jsem si to vždycky a myslím si to i nadále, o to více právě v této době, kdy se za umění leccos vydává. Jinak bych se už o nic nepokoušel.
Doba se změnila a s ní i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Ze všech stran se na nás nyní valí ono "vidíme byznys za vším". Peníze jsou hever světa. Kdo je nemá, spadá do nižší kategorie lidstva. Poctivá práce a poctivý člověk, to jsou však podle mne hodnoty s trvalou platností i v době "Umwertung aller Werte", tedy přehodnocování všech hodnot.
O čem jste si dělal iluze?
Když jsem byl mladší, v době hormonových olympiád, dělal jsem si iluze o svých sexuálních výkonech. Ve věku kmetském jsem pak skočil na špek iluzi o popřevratové spravedlnosti a publikačních možnostech.
Jaké máte ideály?
Jsou tak nesplnitelné, že jsou vynulovány.
Na co jste zvědavý, co byste se rád dověděl?
Kdy, kolik a s kým bude mít Monika Lewinská dětí.
Na jaké chyby má člověk právo?
Obecně řečeno má každý člověk právo na omyl, pokud vinou omylu nepřijde o život. Člověk má právo na chyby, které jdou lehce napravit. Účastí ve volbách a volbou určité strany, která nás zklamala, děláme chybu, na kterou máme však právo.
Litujete něčeho?
Samozřejmě. Byl by to opět dost dlouhý výčet, který si však nechám raději pro sebe, abych nebyl obviněn ze šíření pomluv a poplašných zpráv.
Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Cestovat jako spermie, vykatapultovaná orgasmem, tunelem dělohy. Toto tunelování má smysl.
Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
Málokdy. Těžkosti mi dělá už i to rozeznat pravdu od lži.
Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
Že budou koláče bez práce, že milionové bankovky čekají právě na ně, že lze zbohatnout švindlem, že každý nosí v tornistře bankovní konto. Lidé popletení reklamou tak klamou sami sebe.
Co dnes považujete za statečnost?
Obecně považuji za statečné všechny, kteří se živí poctivou prací.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Za vším si musím stát, nic ode mne nikdo neodpáře, jako neodpáře Lenina od Františka Halase, Razliv od Antonína Brouska, panychidu na Gottwalda od Milana Uhdeho, Fučíka od Milana Kundery, Communis od Iva Odehnala atd.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Uznávám pokoru jedině před "majestátem smrti", který je na rozdíl od nafoukaných veličin nejdemokratičtějším principem světa. A měří všem stejně.
Co vás ponižuje?
Že v rámci peněžních taktik, šustotu bankovek jsou devalvovány zásadní, nekomerční hodnoty. Podvodníci různých kalibrů parazitují na hodnotách tvrdě vydřených jinými.
S čím se nikdy nesmíříte?
Aby byly peníze hlavním měřítkem hodnoty člověka.
Co dělá člověka skutečným člověkem?
Jeho duchovní dimenze, jeho přesah z živočišnosti, která je spojena s nezřízenou touhou po penězích, po moci, po sexu bez lásky, do oblasti humanity, zduchovnění.
Děsí vás něco?
Nejvíc mne děsí to, že lumpové mají stále ještě zelenou.
Z čeho se dovedete radovat?
Dovedu se radovat z uveřejněné básně. A to i teď, po tolika letech od otištění prvních veršů. Hodně radosti si však v dnešní době neužiju.
Jaká je vaše největší životní zkušenost?
Nevěřit gaunerům, kteří se vydávají za přátele.
Čemu jste porozuměl až teď?
Že jsem zavčas nepochopil princip velmocenských hrátek.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Že idealistický materialismus byl vystřídán materialistickým idealismem, vyzdvihujícím konzum, honbu za materiálními požitky. Egoismus narušil vztahy, rozhlodal tradiční přátelské vazby. Vážím si svobody nade vše, jenomže se jí nenajím.
Z čeho nechcete slevit?
S nadsázkou a pod heslem "vidím byznys za vším" nechci slevit z nájemného. Pronajímám totiž garáž, poněvadž nemám auto. Za pronájem beru tisícovku měsíčně a z toho skutečně nehodlám slevit. Ano, chápu, že otázka mířila jinam. V tomto smyslu nechci slevit z přesvědčení, že peníze mají být i v kapitalistickém systému prostředkem, nikoli cílem. Kapitál má být akumulován investicemi, a neměl by být předmětem totální hrabivosti, ziskuchtivosti.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Stačí mi dvě místnosti - jedna na práci (s knihovnou a počítačem), druhá na spaní.
Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
Bez své ženy a knih.
Jak chápete pocit štěstí?
Spojuji jej především s prožitkem seberealizace.
Na co se těšíte?
Až zdravý rozum začne převálcovávat blbost.
Přejete si něco pošetilého?
Aby miliardáři Koženému zbyla po zbankrotování zase jen ta tisícovka dolarů, s níž přijel obrozovat československou ekonomiku. Poněvadž vím, že je to přání nereálné, přál bych si vydání svých rukopisných sbírek veršů a přitom být čten.
Ivo Odehnal (1936), básník žijící v Brně, autor patnácti sbírek veršů. V letech 1962 - 1969 vyučoval filozofii na vysoké škole. Od roku 1970 učil na učňovské škole a v roce 1979 se stal ředitelem brněnského nakladatelství Blok. V této funkci působil do konce roku 1989, poté jako nakladatelský redaktor do roku 1994. V letech 1995 - 1999 vedl brněnskou pobočku vydavatelství Fortuna Print Praha. Od roku 2000 je v důchodu, ale externě učí na vysoké škole a věnuje se tvorbě.
V 90. letech vydal jedinou knížku veršů Bolehlav pro Sokrata (1997), ačkoli má připraveny rukopisy pěti sbírek. V roce 1997 se zúčastnil anonymní autorské soutěže Seifertovy Kralupy a získal jednu z cen.
V roce 2000 obeslal anonymní soutěž o Literární cenu Friedricha Nietzscheho (s motem: Evropa touží být jednotná) vyhlášenou Českou společností pro duševní zdraví a v kategorii poezie se rukopisem Přesnídávky z filozofů umístil na 1. místě.
Autor: Michal Černík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)