Odporně podbízivý název mnoha pustě komerčních knih, To nejlepší z..., vpisuji do záhlaví této recenze, protože navzdory své značné otřelosti a reklamnímu zneužívání velice přesně vystihuje, co čtenář najde, když sáhne po knížce čtvercového formátu NA BŘEHU DOMOVA (z nakladatelství Agentura FAJMA, 2006, kresby Miroslava Houry). Mám za to, že čtyřiadvacet básní sbírky autorovi zjedná respekt, i když se k básnícím kritikům vůbec přistupuje s nedůvěrou a Oldřich Rafaj je (dnešní režimní kritikou) navíc cejchován a býval i dříve vnímán jako (někdejší) režimní autor. Danielu Strožovi a Karlu Sýsovi, kteří knihu edičně připravili, budiž vzdán dík, ať už navrhli vystavět celek právě z těchto stejnorodých básní-životopisů oni, ať "jen" autorovu koncepci díla uvítali (jak se mi zdá pravděpodobnější) a pomohli vybrousit její konečnou podobu. Vážím si jeho lyriky milostné, krajinné i občanské, myslím však, že básnicky se Oldřich Rafaj našel, rozvinul a dospěl k maximu přesvědčivosti v básních-portrétech prostých dělných a statečných lidí hlavně svého kraje.
Psal je vlastně už v době, kdy po desítiletích své práce kritické a literárněhistorické dával dohromady opožděný básnický debut To nejbližší (1980). Tvar básně-životopisu vykrystalizoval však až v polovině 80. let, kdy se v jeho třetí knize veršů Báseň o zemi (1985) jako - jistě ne náhodou - ústřední oddíl objevilo osm Životopisů. Dalších sedm pak utvořilo - zase centrální - oddíl Nočního přesunu (1986). Čtrnáct z těch patnácti básní se nyní čte jako prvních čtrnáct básní knihy Na břehu domova. Patnáctá (kterou začínal oddíl Životopisů v Nočním přesunu, do nového celku nepřešla; právem: vymykala se; jako jediná portrétuje osobnost obecně známou, byť s důrazem na její prostotu ("byl jste vždy prostý, jeden z nás"), totiž generála Ludvíka Svobodu. Všechny ostatní básně jsou poctou poctivým lidem jmen známých jen v rodině, sousedství, práci, v nejbližším okolí; lidem nejobyčejnějším.
Posledních deset básní Na břehu domova, knižně snad zatím vesměs ještě netištěných, je také z 80. let; vyšly jen v Literárním měsíčníku 1988 (v č. 5, 9 a 10), jediná byla uveřejněna až v roce 1989, v dubnu, v tom posledním čísle, která Rafaj redigoval. Ačkoli během roků, kdy básně vznikaly, jejich podoba mířila do stále nápadnější blízkosti prózy, aniž ztrácela čehokoli ze své básnické intenzity, a třebaže pro definitivní znění knižní Rafaj na text místy tu a tam sáhl (poslední verš sbírky nový!), celek je vzácně kompaktní a hlavně vyniká v rovině poezie tím, čím ti zedníci, tesaři, šoféři, havíři, valcíři, řidiči autobusů života básníkova, ty švadleny a krejčí, zranění z válek, z partyzánských bojů, z koncentráků, z míru vešli do básníkova srdce, rukou, paměti.
V době, kdy se vše hraje, každý stylizuje a vše je jen jako, vše jen "o", působí Rafajovy básně, zcela prosté okázalosti, efektů a teatrálnosti, přímo osvobodivě. A silněji, než mohly působit kdykoli dřív. Kéž najdou co nejvíc čtenářů. Potěší je.
Knihu je možno si koupit nebo objednat v Obrysu-Kmeni za 100 Kč
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)