Jsou jen jedny dějiny? Tato otázka je v odborných, ale i jen v těch myslících kruzích směšná a ani v nižších třídách středních škol s odpovědí nemají studenti potíž. Jak jsme se však dozvěděli z našeho tisku, ve vládě Německé spolkové republiky se myslí jinak. Jejich ministryně školství, podporovaná kancléřkou, cítí jako svou povinnost vytvořit (no, snad to nebudou samy dvě psát) jedny dějiny, jeden dějepis, a to pro celou Evropskou unii. Tato zpráva ve mně probudila vzpomínku na velmi dávnou událost.
Před mnoha lety má nejstarší dcera přišla jednou ze školy poněkud rozčilená; podotýkám, že se to událo v Bratislavě. Chtěla po nás, rodičích, jasné vysvětlení, jak to bylo s tím Matyášem? Pro vysvětlení: Matyášem Korvínem, v letech 1440-1490 uherským a od roku 1469 i českým králem, zetěm Jiřího z Poděbrad, jeho dlouhodobým rivalem, s kterým se několikrát střetl na válečném poli. Korvín také úspěšně vymýtil na Slovensku pokračovatele husitů - bratříky, zasloužil se o průnik renesančních myšlenek do střední Evropy. Matyášův bohatý život byl mnohokrát umělecky ztvárněn, literární i filmovou formou.
Tedy jak to bylo s Matyášem? Paní učitelka v hodině dějepisu pěla na Matyáše jednoznačně chválu a při hodnocení jeho skutků, jej charakterizovala jako jasného morálního vítěze nad Jiřím z Poděbrad. Dcera, ovlivněna domácí českou (jiráskovskou a masarykovskou) tradicí výkladu historických událostí a osobností, viděla Korvína poněkud jinak. Jako nespolehlivého, věrolomného panovníka, oproti osobnosti Jiřího z Poděbrad - husitského krále, navíc ještě umělecky ztvárněného například Mikolášem Alešem na známém oleji z roku 1878, ve dvojportrétu: Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem. Byl tady jasný rozpor. Jedna historická osobnost a dvojí výklad. Tehdy, doufám, po našem vysvětlení, co jsou to vlastně dějiny a historiografie jako věda, dcera pochopila základy jejich zákonitosti. Mimochodem to jí bylo asi deset let. Teď ty dějiny učí a dokonce napsala učebnici. Tak se mi zdá, že přední dámy německé politiky neprošly tímto základním školením. Nikdo je zřejmě neupozornil, že otázky dějin jsou vlastně vždy odrazem té které současnosti a různých úhlů pohledu. Že odpovědi na otázky dějin jsou proměnlivé, že ne nadarmo byla historie v dějinách lidského myšlení tak často chápána jako umění. Že každý historik je svým způsobem fabulátor, v tom dobrém slova smyslu. Že každý historický fakt se dá vykládat - interpretovat z různých, a někdy doslova protichůdných pozic (pro znalce díla J. Cimermanna upozorňuji na jeho výklad bitvy u Chlumce). Že každé dějiny jsou vlastně průnikem minulosti a současnosti s jistou vizí budoucnosti.
Jak tedy mají vypadat dějiny určeny pro EU, tedy jedny dějiny, jako něco nadnárodního, nadstátního, z jakého zorného úhlu pohledu? Německého? S takovým přístupem může vzniknout pouhopouhý politický traktát, který se jen může tvářit jako historie.
Když jsem se zamýšlela nad tím, jak někdo mohl vůbec přijít na myšlenku o jednotných evropských dějinách, nechtělo se mi věřit, že se tak stalo z čistého srdce. Spíš to působí jako provokace. Nechci se však pouštět na tenký led politických úvah. Primitivní, v době internetu však naprosto fantasmagorický je další možný výklad toho, co mají dějiny představovat, co je jejich smyslem. Je to představa o dějepise, který je tvořen pečlivě seřazenými fakty, asi ve smyslu čím více tím lépe, tedy jakýsi telefonní seznam. Ani si nechci připustit, že by takto uvažovaly reprezentantky německé politiky.
Ale přece jen má tato zpráva ČTK jeden pozitivní rys. Po mnoha výkonech, především našich ministerstev kultury a školství, jsem si myslela, že prostředí méně kompetentních lidí, a to napříč politickým spektrem, už vůbec nemůže existovat. Tato zpráva mě však v mém soudu poněkud zviklala.
Věra Beranová, stálá přispěvatelka Obrysu-Kmene a členka Unie českých spisovatelů, oslavila 2. dubna šedesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Autor: Věra Beranová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)