Velké věci se nejlépe posuzují z patřičné dálky - prostorové i časové. Platí to i o konferenci, jež se konala v září 2005 u příležitosti desátého výročí vydání prvního čísla Obrysu-Kmene. Z odstupu několika měsíců se mi bezděky vnucuje přesvědčení, že to nebylo běžné jednání, ale že šlo o záležitost značně závažnou, dalekosáhle promyšlenou, sledující metu (přes to, že o tom nepadlo ani slovo) - stát se počátkem rození ušlechtilého rozhodnutí českých literárních tvůrců navrátit české literatuře někdejší dobrou, ne-li znamenitou pověst; obnovit její bývalou váženost doma i v cizině; regenerovat její funkcí, kterou plnila ve společnosti odstraňováním kazů a vad, jež ji v současnosti zaneřáďují. Krátce řečeno: křísit ji a oživovat.
   Bohaté debatě účastníků konference vévodila úvaha, podle které nikde není podvod tak veliký jako tam, kde se obchoduje s idejemi. Bylo požitkem sledovat sdílené úsudky a postřehy, které podněcovaly hledání pozitivních východisek z prekérní situace. Nabyl jsem pocitu, že začíná závan osvěžujícího větru naděje. V mysli a duši jsem pocítil impresi, že jsem uzřel záblesk, který aspoň maličko osvětlí těžký balvan hniloby, jež nás obklopuje a strká stále více do kaluže špinavého průměru. Velká pocta patří Milanu Blahynkovi a dalším kulturně a literárně kompetentním debatérům, kteří zaměřili svůj zkušený zrak právě tímto směrem. Vcelku byl předestřen skličující obraz toho, jak před našimi zraky nenasytný žrout hltá a maří všechno, co vidí - řídě se ideálem: Nepřemýšlej, ber, užívej. Na příkladech bylo doloženo, jak v umění a literatuře postupně zdomácňuje dekadence.
   Ze všeho toho se rodí zákon: Chceš-li žít, musíš zápasit. Nikdo nikdy nespočítá, jaké množství talentů, zrozených českou zemí, dnes hyne jen proto, že nedokáží bojovat proti neblahým poměrům, které jim znemožňují tvořivý rozlet; talent umírá, nemůže-li krmit sebou druhé. Naštěstí - zdá se - přibývá těch, jež drsnost života probouzí. Jsou to ti, kdo mají silný instinkt (byť ideje nemají mnohdy ještě ustálené), kdo čerpají sílu z dějinného poznání a hlubokého pronikání do životních realit a jejich příčinných souvislostí. Ti se určitě nevzdají. Zůstává však stále množství těch, kteří si nevšímají zla kolem a hlavně kteří vědomě vyloučili ze svého života ochotu sloužit pravdě. To je zbavuje povinnosti napravovat poměry. Připravují ovšem lepší chvíle zločincům, aby tuto letargii využitkovali. Jsme svědky posměchu dějin: v zemi národa, proslulého ve světě svou vysokou kulturností a tvořivou dovedností. Nebudou-li přímo rozkradeny, po plodech českých "zlatých rukou" zanedlouho nezůstane nic. Nebude kultura, nebude národ. Globalizační mlýn, ovládaný superkapitálem, rozdrtí existenční základy podmaněných národů; kapitálu nesmí "národní zájmy" překážet! A proto vzhůru do starověké tyranie, vzhůru k výšinám epikurejské kultury! Nejvěrněji s "duchem globalizační doby" kráčejí moderní piráti, jejichž prototypy se stali V. Kožený a R. Krejčíř. Podle názoru nejvýše stojícího představitele státu, jeden z těchto pirátu je "symbolem úspěšnosti", jelikož se k "privatizaci zachoval byznysmensky úspěšně" (Lidové noviny 16. 12. 2005). Paradox? Nikoliv: liberalismus, žití z kapitálu (privatizace) a pirátství představují přirozenou symbiózu. Co na tom, že republika je připravena o miliardy, které byly propašovány do ciziny? Chytří západní "globalizátoři" získali slušný příspěvek do svého byznysmenského kolotoče a český lid může být "pyšný" na své krajany. Není to znak cíleného ožebračování národa? Příznivci ameriko- a euroglobalizace nás všemožně odrazují od uzavření se do národní suverenity, od "národního zápecnictví" (V. Havel), prý globalizace povznese kulturu na vyšší úroveň. Lžou si však do kapsy, neboť dosavadní globalizace neprokázala žádný kulturně tvořivý atribut v zemích, které tomuto protinárodnímu "válci" podlehly. Spíše naopak: ukazuje se, že přehlížení národních kultur (v širokém, nikoli jen materiálním chápání) se stává zhoubou pro osedlaný národ. Stává se stále zjevnější skutečnost, že globalizace servírovaná západními "servismany" je vytříbenou pro-imperialistickou ideologií a politikou. Je faktorem destabilizujícím ve všech kulturních a myšlenkových činnostech. Všude tam, kde se dostane ke slovu "globalizátor", převládne uniformita životního způsobu a kultury, a z této příčiny i deprimující atmosféra. Docela jiná situace je v zemích, ve kterých hlavní slovo mají "národní kulturní zájmy" a tradice: například v Japonsku, Číně, Indii, JAR, Venezuele a v dalších zemích jsou z této příčiny dosahovány úspěchy nejen v kultuře, ale i v jiných oblastech života a práce.
   Život je zkrátka stále systematičtěji zamořován ošemetnými podivnostmi, jež by se daly vyložit jako projev restauračního cynismu stále reakčnějšího kapitalismu. Podstata tkví v tom, že kultura je pro tento svět nebezpečná: navyká člověka vnikat do zranitelné a ošemetné skutečnosti , pomáhá mu porovnávat současné poměry se socialistickou minulostí a vede ho k přemýšlení o budoucnosti. Lze se pak divit, že polistopadový režim hned od počátku zužuje prostor lidských kulturních zájmů? Tma je vždy tam, kde jsou zaostalci na výsluní moci, praví stará moudrost.
   Na pozadí tohoto stavu dění vysoce ční šlechetný počin básníků Daniela Strože a Karla Sýse, kteří se svými druhy posilují v duši člověka energii. Jedná se o umělce, jež státní moc a zbloudilí lokajové tmářství všemožně omezují a znevažují. Přes různá příkoří, jež jsou na nich páchána, svou tvorbou čtenáři transfundují jasný a radostný náhled na život a prospívají širokému rozmachu ducha. Nazírají na svět ve stále širším ideovém, etickém a estetickém rozhledu; objevují nové společenské souvislosti; hledají perspektivy do budoucnosti; důstojně naplňují úděl umělce: znepokojovat a umocňovat touhu po dosažení šťastného života. Řečeno s geniálním Marxem, usilují "vytvářet nové smysly". Jen skvělý talent se skvělou duševní bohatostí je s to projevit podobnou statečnost.
   Jaký to rozdíl, uváží nejeden: četní protisocialističtí borci, maskující se kdysi požadavky o nastolení "socialismu s lidskou tváří", se ve skutečnosti "zasloužili" o nastolení polofeudálního zřízení. A dnes se tito "hrdinové akce", věřte nevěřte, poddávají fatalismu a - zalézají. Hrdinové si zbaběle šuškají: "Ať se děje, co chce, svobodu a lidská práva střeží, ba vnucuje pomocí tanků a raket nejmocnější pán; proto nic neměnit, myslet co nejméně, setrvávat v klidu; mocnější má právo". Je to ubohá dezerce od života. Občas se zaktivizují, ovšem jen kvůli tomu, aby ještě přispěli k zhoršení společenského stavu a pádu o několik století nazpět, téměř až ke dnu. Talent využívají jednosměrně - na zneuctívání všeho pokrokového a revolučního. Před listopadem měli neustále v ústech "demokracii", po vykonaném vlastnickém převratu ji zapřeli. Kdyby byli aspoň natolik upřímní, aby ji nezastřeně zapřeli. Ale oni ji zrazují a přece se jí stále ohánějí. Lidi pomáhají spoutat; lstivě si z lidí tropí blázny, a lidé věří, že "konečně" rozhodují o svém bytí. Není to však demokracie: je to tyranie zástupu zloduchů. Hlučná propagandistická mašina, aby uklidňovala zklamané občany, uchyluje se k mysteriózním prostředkům: opíjí je šalebnostmi, prohlášeními, že "ekonomika roste víc než se čekalo" a proto vbrzku nastane blahobyt. Je to však projev bídy bázlivce, který potřebuje, má-li žít, život podvádět. Lidé poslouchají a připravují se na nejhorší. Během patnácti let se již naučili spoléhat raději na instinkt a zkušenost. Znají své Pappenheimské. Již i značná část mládeže pochopila, kam vítr vane. Ví, že tento svět je v posledním tažení a že jeho protagonistům nezbývá než házet občanům prach do očí. Mladí lidé mají co chránit: svůj myšlenkový svět a svou budoucnost. Obhajujíce sebe, obhajují budoucnost. Stále více se vzpírají věřit planým slibům a snášet komedii, kterou režim hraje s národem.
   Uvedená konference byla arénou, na které byly proslovy prostupovány různorodými názory na to, jak přimět stávající řád, aby respektoval lidské hodnoty a uvolnil pouta, jež nasadil spravedlivé lidské touze po svobodě a blahobytu. Převládl názor, že se jedná se o hanebné handlování s osudem národa a o úsilí znemožnit boj proti společenskému marasmu. Zdravě myslícímu člověku se oškliví poslouchání oficiálních žvástů. Lidi stále více zajímá otázka, kdy se již konečně vypaří vzduch, který smrdí zkažeností. Spinoza říkal, že mravní síla se rodí z duchovní odvahy.
   Dalo by se říci, že se značná dávka "odvážného ducha" projevila na konferenci. Bylo cítit vůli k hledání společných cílů a cest, které by k nim vedly. Tvůrci projevili odhodlání ještě více rozlévat světlo kolem dokola - není to vzácný příklad v dnešní době? Zvláště uvědomíme-li si smutnou skutečnost, že převážná část těch, kterým se podaří rozsvítit vlastní "světélko", míří nejčastěji na určitý "zajímavý" bod, často na jediný bod, a dál kolem nevidí zhola nic. Není ustrašenějších duchů - přes všechnu povýšenost - než jsou odrodilci, kteří se pokládají za "moderní" a nejsou ničím víc než nástrojem cizí vůle. Jejich "smůlou" je, že slouží světu, který se postupně sune z kopce do záhuby. A tak díru do světa neudělají; přišli na svět pozdě. Proto se konejší řečnickým idealismem, a tudíž podváděním sebe sama. V této oblasti mají solidní zkušenosti kupříkladu L. Vaculík, I. Klíma a mnozí další proselyti. Vhodit je na síto - kolik odpadu! Bídné je žití literáta, který je v každém okamžiku svého života pouze ozvěnou názoru vydržovatelů a vlastní vinou se nedokáže vzepřít objetí lepkavé sítě lži otrokářů. Prý tvůrci jsou svobodní od roku 89. Jaká výhra: musí jen projevit věrnost "jedinému": lásce vůči zpátečnické ideologii a politice. To je onen "životní rozmach", za který tak houževnatě "bojovali"? A s jakou poslušností naslouchají mentorování hlavy státu (případně katolické církve), která hlásá: "Není dvojí způsob myšlení"; pouze "nám" je dovoleno všechno; nic se "nám" tak neprotiví jako nezávislost "jiných"; ať by byla individuální, národní nebo státní; rozumová, politická nebo sociální; "uznáváme" pouze společnost, ve které je dovoleno chudé olupovat a bohatým dávat; musí se redukovat míra závislosti lidského života na státu (nikoli na církvi a církve na státu!), jak se za to přimlouvá i hrdina boje za demokracii, již zmiňovaný L. Vaculík (LdN, 6. 12. 2005, s.12). Prý se u nás vládne podle "práva": leč je to pokrytectví, neboť "právo" restauračního režimu je "svévolí" dočasně silnějšího, aby mohl drtit poraženého, dokud sám není poražen, aby si zajistil kořist klamavého "vítězství". Individuální svoboda se omezuje, dokonce se stupňuje nesvoboda. A pamatujeme, že antikomunisté "zdůvodňovali" své rebelie právem na "individuální" svobodu a rozvoj. Dnes je však jedinec uštvaný a zahnaný do kouta. Šanci na získání skutečné svobody má - ale jen za podmínky, že se - společně s masou nesvobodných - vzbouří proti absurdnu existujícího bytí ve jménu bytí pravého. Nikoliv gesta, ale pozitivní postoj k životu vede ke štěstí, blahobytu člověka a lidstva. A co se týče "svobody"? Svoboda předpokládá rozevřít cestu ke všem hodnotám života (což socialismus zajišťoval). Jen skrze takovou svobodu vzniká opravdové lidské štěstí a jakási plnost lidskosti života. Takto byla chápaná podmínka svobody v debatách na konferenci.
   Zpátečnické síly jsou pyšné na své kýčovité prapory, hesla, jež znamenají sociální demagogii. Koho klamou? Především sebe. Jejich rámus, jejich přepych, jejich pokrytectví - jedna z jejich masek, aby mohli věřit, že spějí k nějakému cíli. K jakému
   cíli? Honosí se pustotou, a pustý život nemá cíl. Politici, vědci, publicisté bloudí, jdou doprava, doleva, srážejí se. V jejich chování se obráží tragikomedie, jejíž rozuzlení není snadné, neboť jsou to stálé půtky a vnitřní rozepře o nalezení odpovědi na otázku: ke které straně se přidat? K té, která hájí staré, nebo k té, která bojuje o nové? Odpověď je v mravní odpovědnosti, ve vědomí dobra a zla, v pochopení, že je nutno zrušit řád, který je horší než nepořádek, že je nutné vytvářet řád vyšší, přiměřený lidem a lidskosti, rozšířit hranice spravedlnosti v této kruté době. Nelze žít klidně, v osidlech iluzí, na okraji nesmyslné propasti, neboť naděje na zlepšení situace se tak nezvýší. Nacházíme se na mezi vypracování střízlivého pohledu na život jako na zostřený existenční boj v XXI. století.
   Konference Unie českých spisovatelů poskytla bohatě námětů k přemýšlení, znamenala nabádavou výzvu k další aktivitě básníků, spisovatelů i čtenářů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]