Dopis z březnové Prahy

   Spisovatelka Alexandra Berková napsala:
   "'Nulová tolerance' se v praxi demonstruje jako noc dlouhých nožů, podřezávání krků jinověrcům, jako nesmiřitelný boj za mír... apod. Bezbřehá tolerance naopak bude znamenat nepřítomnost vlastní identity: rozpad vnitřního smyslu a poté vnějších kontur, tuto nejistotu bude následovat letargie, neschopnost přijetí čehokoliv, ať je to zhoubné či ne. Proto fízlové pracují nejdříve ideologicky, totiž na zrelativnění hodnot a rozpadu vlastní imunity - výměnou za fešácká hesla: chceme mír! Ne raketám! Tím se snaží rozmělnit jistotu společenského organismu, který - je-li zdravý a soudný a byl při smyslech posledních padesát let - instinktivně se vyhne všemu, co se líbí ruským generálům. Jako zbahnělý však začne mudrovat a drbat si hlavu: nojo, rakety jsou fuj, zabíjet se nemá - načež uvízne v kaši sebehodnocení a sám otevře vrata všemu, co si přeje vstoupit. V praxi se to projeví asi takto: jen pojďte, viry, bakterie, plísně, komunisti, fašisti, muslimové a drancíři přírodních zdrojů, vstupte, obsaďte toto území a berte si, čeho se vám zlíbí! Než se ozve řev, podotýkám, že předchozí výčet pokládám za sourodý co do tendence proniknout na cizí území a diktovat mu svůj program. Proto říkám NE muslimským šátkům a ANO americkým raketám."
   Že se Berková svým voláním po raketách jako spisovatelka i občanka nadosmrti znemožňuje, je její věc. Režimní politikové a intelektuálové se na rozdíl od těch předchozích zvacím dopisem vůbec netají, naopak ho šíří na veřejnosti všemi prostředky a porto si nechají platit příjemcem.
   Hrůza čiší z faktu, že se najde český intelektuál, který beze studu šíří rasovou a náboženskou nenávist, a ještě to prezentuje jako zdravou soudnost, zachovávání vlastní identity, který se vysmívá touze po míru ("fešácké heslo") a ironizuje osobní angažovanost na poslední chvíli procitnuvších spoluobčanů coby "zbahnělé mudrování"!
   Jistě, její slova se týkají - aniž si to uvědomila - USA: kdo jiný dnes drancuje energetické i další zdroje planety, bombarduje a obsazuje suverénní území jinověrných a neposlušných, diktuje jim svůj program, životní styl, svou konzumní prázdnotu?
   Má-li dojít - jak prorokuje Berková - na hlavy a krky, od muslimských šátků je jen pouhý krůček k židovským modlitebním řemínkům, zednářským zástěrám, hotentotským zástěrkám, indiánským pončům, kašmírovým šálám, skotským plédům, španělským mantilám, doktorským motýlkům, chorvatským kravatám, boa milostivé paní továrníkové, fižím kavalírů, žabó seladonů, rudým šátkům pionýrů, hnědým šátkům skautů, valašským fěrtuškům... kovbojskými bolo ties konče.

   Kápo proradarové iniciativy PRO, oficiální sochař David Černý (proslavený instalací červeného neonového srdce, symbolu vykřičených domů, nad Pražským hradem), se na první tiskové konferenci projevil jako učenlivý žák hradního humanitárního bombometčíka. "Kdyby se radarová základna udělala v Karlových Varech, zabily by se dvě mouchy jednou ranou. Konečně by se vybili vzájemně. (Rozuměj staří Rusové v Rusku a noví Rusové zabydlení v lázeňském městě, pozn. ks.) Byla by škoda ty Rusáky jednou nenasrat, když už konečně můžeme," diplomaticky dodal.
   Představme si na okamžik, že by místo o Rusech stejnými slovy hovořil o Židech. Byl by neprodleně obžalován z hanobení rasy, šíření nenávisti mezi národy a navádění k trestnému činu. Počítám, že by dostal nejméně pět let a jeho jméno by bylo navždy vyškrtnuto nejen z Knihy živých, ale i z platebních listin všech kulturních i jiných institucí.
   Takhle mu zatleskali ti, co bzdí, když se to už smí, a nadýmají se, když se to ještě nesmí.
   Ano, i za takovéhle bojovali Rusové u Stalingradu a v Praze!

   Miroslav Macek, privatizátor Knižního velkoobchodu a zubař, který inseminoval českou politiku pěstním právem, odmítl v Lidových novinách volné vstupy do Národní galerie apod. jakožto "komunistický ideál", čímž komunismu bezděčně udělal dobrou reklamu. To by se prý mohly bezplatně otevřít i dveře nevěstinců a sexshopů! Doporučil "ponechat na každém jedinci, aby si svoje priority určil, vybíral a také platil sám. A aby se výchova a povznášení národa či kultivace lidu ponechala nadšencům a spolkům, které by si ukájení libida prostřednictvím konání všeobecného dobra platily beze zbytku ze svého."
   Jestli existuje boží spravedlnost, Mackovi zbude už jedině onanie - bude si své libido ukájet sám, mlsně pokukuje po těch, kteří je - konajíce dobro sobě i druhým - nadšeně ukájejí například ve dvou.

   Literární noviny sametově napomenuly diluviálního kritika Milana Jungmanna, strůjce obludných křivd 50. let, následně disidenta a dnes - panebože, po kolikáté už?! - režimního horlivce, že nedávno vřele pochválil Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, ačkoli ji v 80. letech v měsíčníku Obsah, vydávaném za cizí peníze, sepsul: Kundera prý v knize "filozofuje s mělkostí autora, kterému je nade vše čtenářský úspěch".
   "Jak takovéto 'prozření' literárního kritika vlastně probíhá? Anebo rozpoznal Jungmann kvalitu Kunderova románu už tenkrát, ale cosi mu bránilo říct pravdu? Psal tehdy Jungmann na objednávku? A pokud ano, tak na objednávku koho?", táže se Aleš Knapp.
   Nejde o to, že tenkrát měl Jungmann výjimečně pravdu. Milan Jungmann vždycky psal na objednávku, nikoli a la carte - dle vlastního výběru, nýbrž a la mode - dle momentálně vanoucích větrů!
   Roku 1954 v Literárních novinách bezostyšně udal Františka Halase:
   "Tuto zoufalou poezii odvratu od lidské pospolitosti nemůžeme ovšem označit ani u Halase ani u žádného jiného básníka této epochy za pokrokovou básnickou reakci na rozklad měšťanské společnosti. Opak je pravda: toto umění samo patří měšťanské 'kultuře'. Z mylných pozic takového umění pak Halas také falešně soudil poezii Wolkrovu a byl za to po zásluze kritizován Neumannem. Proto správně upozornil L. Štoll ve své studii Třicet let bojů za českou socialistickou poezii na to, že nikoli Halas nebo některý jiný básník poznamenaný formalismem, ale Neumann tvoří skutečnou páteř naší poezie v období mezi dvěma válkami. A ten, kdo by se k této úpadkové poezii hlásil, chtěl by oživovat její nálady a napodobovat ji, neprokázal by dobré služby naší literatuře."
   V knize Literárky - můj osud (1999) se oběť jeho smrtelně nebezpečné denunciace zázračně přeměnila v milovanou osobu:
   "Když uplynulo pět let od zdrcujícího referátu Ladislava Štolla, v němž byl Halas prohlášen za zloducha moderní české poezie, cítili jsme jako svou povinnost básníka se zastat a očistit ho. Byl jsem v 'kritické komisi' Literárek a bylo na mně, abych se tohoto úkolu ujal, byl to ostatně básník mého srdce."
   A v roce 2002 už svou ideologickou oplzlost vykoloroval dokonce takto:
   "U příležitosti jakéhosi jubilea jsem v opozici k tehdejší oficiální literární doktríně dokonce napsal článek, v němž jsem Halase označoval za velkého básníka. Zase ovšem naivně. Mohl jsem chválit jenom jeho politické básně, do hloubky to nešlo. Ale už jen fakt, že jsem ho neodsuzoval, něco znamenal. Pomohl při prosazování jeho díla jiným."
   Až větry z východu konečně převanou větry ze západu, jak asi bude Milan Jungmann smolit čínské znaky?

   "Adrenalin přichází po roce do Prahy," ohlásily bulvární deníky. Dříve přijížděla Matějská pouť. A tak jen smrt zůstává stále stejná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]