I nastal čas mravní krize. Po proměnách veřejné správy, nekonečných školských reformách, zakládání privatizačních fondů, spojených s loupením národního jmění, došlo také hned po listopadových „revolučních proměnách“ k ožebračování občanů. To bylo spojeno se znehodnocením úspor, které svým dopadem hojně překonávaly takzvanou měnovou reformu z roku 1953, kdy občané zaplatili 50, eventuálně 70 miliard korun. V půli 20. století se národ proto bouřil, avšak o půlstoletí později přijal dvojnásobné znehodnocení měny za téměř trvajícího jásotu a cinkání klíči. Na jiném místě jsme se zmínili o slibu ministra financí Václava Klause, který nabídl rozdělit národní majetek občanům rovným dílem. Při tříštění jednotného státu tento „rovný díl“ představoval na osobu 600 tisíc korun, které by měl obdržet jeden každý z nás v hodnotách měřených počátkem 90. let. O něco později, po znehodnocování měny, přesněji od roku 2002, by se jmění „obdarovaného občana“ mělo rovnat dvojnásobku, nicméně užijme známé formulace oranžového předáka Jiřího Paroubka: Můžeme se jen ptát: Kdopak to všechno má?!
   Ještě než byl přijat zákon o velké privatizaci, zbavili jsme se mladoboleslavské škodovky ve prospěch německého Volkswagenu, a vzápětí dalších velkých podniků, které tvořily z naší země průmyslovou velmoc. Mimochodem je známo, že za bývalého Rakouska Čechy a Morava představovaly tři čtvrtiny celkového průmyslového potenciálu, a bývaly tedy bez přehánění tradičně průmyslovou velmocí. Ta během posledních dvaceti let o dobré jméno přišla – opustili jsme textil, automobilovou produkci, hutní výrobu, sklářský průmysl, a spolu s prodejem anebo rušením celých oborů jsme si připravili nezaměstnanost čítající bohatě přes půl milionu osob.
   Takže stojí za zmínku, že díky tomuto hospodaření, záhy po Listopadu z vyvolených nýmandů vznikli bankéři, z občanů žebráci. Čechy ovládlo na pět desítek bankéřů, které Zemanova vláda zachraňovala značnými obnosy – z naší největší peněžní instituce, z České spořitelny, se tedy rázem stala pobočka rakouské Erste Bank. Za 52procentní podíl zaplatili rakouští bankéři 19 miliard korun; tak tedy bylo přehodnoceno 400 miliard bonitních vkladů našich obyvatel, jimiž začali hospodařit Rakušané, statisíce metrů cenných stavebních pozemků, rozsáhlá síť mimořádně žádoucích budov našich měst, stovky poboček s vycvičeným personálem, ale i mnohé know-how… Při zdražování služeb, snižování úroků, propouštění zaměstnanců, a využívání hojných vkladů, kterého se ujali pánové z Erste Bank, lze konstatovat, že tímto stylem bychom byli s to hospodařit sami.
   Za 40 miliard jsme byli s to prodat belgické skupině KBC Group Československou obchodní banku, nakonec i s Investiční a Poštovní bankou, se 3 miliony klientů. Na řadu přišla GE Money Bank, Komerční banka a zejména 10 z nejvýznamnějších společností, přičemž ročním ziskem původní prodejní ceny tyto firmy uhradily vynaložené náklady vskutku obratem ruky. I nezbývá než si vzpomenout na citát prvního velkého kramáře sametového času Václava Havla, který při rozhovoru s překladatelem díla Odcházení, s Paulem Wilsonem, doslova pravil, že „jsme uprostřed revoluce a jsme amatéři“. Raději nehovořme o revoluci, neboť dějství, které jsme prožívali, bylo inscenovaným představením, a amatéři Havlova typu také jen netápali v mlhách. Nejspíše šlo o dobře režírovaný skandál, do něhož byli dávno před Listopadem naverbováni poslušní herci, přidalo se k nim na 15 milionů občanů, kteří tvořili kompars, a měli až po velkém časovém odstupu poznat trapnost tohoto představení. Ovšem mnozí takzvaní amatéři na tomto nevšedním vystoupení velmi dobře a vysoko vydělali.
   Tu nezbývá než si vzpomenout na Jana Wericha, který pravil v baladě, vytvořené s Jaroslavem Hovorkou, že „oni by si vládcové měli každý ráno opakovat, že člověk je tvor přizpůsobivej a nepřizpůsobivej a že ho to šlechtí, jelikož to je odjakživa předpoklad pokroku, protože takovýho nepřizpůsobivého nemůžete ani ohnout ani narovnat, takovýho můžete jedině zlomit“. Bohužel tvorové, žijící v Čechách jsou vesměs ohýbaví, velmi přizpůsobiví a proto nás dění posledních let (ba desetiletí) vůbec nešlechtí. Naopak, moc v Čechách je tak pružná a ohebná, že se z ní stala časem dokonce parta hrbatých, kterých si nelze vážit. Konečně tito ubožáci rozumí jen jedinému: penězům, financím v jakýchkoli podobách, od akcií, přes finance a vlastnictví továren až po diamanty, občas vyšperkované ještě zfalšovanými vysokoškolskými diplomy.
   Proto mají pravdu respondenti, kteří při průzkumu veřejného mínění v 83 procentech případů usoudili, že v Česku lze v současnosti zbohatnout hlavně nepoctivým způsobem. Agentura STEM v jiném průzkumu dospěla k závěru dle názoru 66 procent dotázaných, že vyhlášený lítý boj proti korupci nemá smysl.
   Werich k tomu na jiném místě dodává: „My… jsme v Césarovi chtěli prověřit osobní majetek Césara. Zjistit, jak moc se obohatil, jenomže my jsme si uvědomili, že by to bylo bejvalo poprvý, kdy by Senát takovou komisi zřizoval, takže by pochopitelně musel bejt vytvořenej Zvláštní vyšetřovací výbor a že ten Výbor by musel bejt pod přísnou kontrolou Zvláštní vyšetřovací komise a že tu komisi by musel řídit Zvláštní vyšetřovací komitét a že ten komitét by musel bejt pod přísným dohledem Zvláštního vyšetřujícího komisaře a že toho komisaře by musel určit Římskej senát a že jeho volba tímto senátem by musela schválit Hlava senátu – tedy César sám – takže by vlastně César prověřoval sám sebe, což jsme pochopitelně považovali za ztrátu času pro tak vynikajícího vládce.“ A on ten vládce není vynikající, a všechny ty vyšetřovací orgány by tedy, viděno Werichovýma očima, byly pro kočku. Ale pouta a mříže v rozkradené a prolhané zemi s tolika chudáky, závislými na moci, by však zdaleka nebyly daleko od věci a od řešení, které je nasnadě, zejména když moc sama se rozpadá. Dochází ke střídání darebů, jimž řadový člověk, kdysi člen letenského komparsu, už nejen nerozumí, ale - jak vidno - pochopil, že ze všech vládních souborů je ten momentální, vytvořený roku 2010, tím nejdobrodružnějším, nejméně spolehlivým, ale hlavně nejneschopnějším.
   Jak je vidno, skončily i hrátky s demokratickými sliby, neboť volby plné slibů sice vyhráli oranžoví sociálové (s 56 poslanci), jako druzí se ocitli na cílové pásce tradiční pravicoví modráci (s 53 mandáty), avšak nakonec vyhrála trojkoalice, složená krom modře s nedůvěryhodnými veverkami (VV 24 hlasů) a s nově vytvořenou „topkou“ (41 procent). Národ zlákala jeho jasnost kníže Schwarzenberg, výplod televize Radek John, který se dnes pohybuje v samém závěru preferencí. A bůhví jaké další sliby a touhy po novinkách a proměnách vedly voliče u volebních uren. Dnes, jak vidno, se křečovitě hádají všichni tři králové naší koaliční vlády, a i nejslabší z vyvolených, veverkou Johnem, a vydírají svými 24 hlasy ve sněmovně celou vládu. Jsou schopni, jak pozorujeme, rozbít na padrť koaliční většinu čítající 118 poslaneckých hlasů. Dvojnásobné véčko se dokonce hádá ve vládě samo se sebou. Naposledy například v klubu veverek Radek John prohlásil, že ministr školství Josef Dobeš, jinak zvyklý pracovat psychologicky s vězni v kriminále, musí být „úplný debil“. O neschopnosti Johna na ministerském postu je zase přesvědčeno v průzkumu veřejného mínění 60 procent hlasů. Kultuře se věnuje stomatolog a bývalý starosta Jiří Besser, zatímco dopravní velmistr Vít Bárta je známý vytvořením detektivní firmy, která vyvolává spory, kdopak koho dříve sledoval, ale i dosud šmíruje. Modří pak obsadili ministerstva svými 23 náměstky, zatímco jejich partnerů se na stejných pozicích nachází jen deset. Tak se stalo, že nám moc v Čechách opět zmodrala.
   Vrátíme-li se tedy k tvrzením Václava Havla, že nám vládnou amatéři, můžeme uvést příklad – správu našeho státu. Jedním z prvních „kousků“ byla likvidace krajů, nahrazená více než sedmi desítkami okresů. Krátce poté nám okresy a jednotlivé obce přestaly vyhovovat, a tedy jsme někdejší územní celky obnovili, s tím, že jsme chtěli upokojit lokální sny větších měst. I začali jsme budovat nové krajské vládní paláce, jichž bylo pojednou čtrnáct. Co kraj, to svérázná představa o správě věcí veřejných. Všude počali snít o univerzitách, i když bylo patrné, že nebudeme mít dost pedagogických talentů. Nakonec jsme měli těchto pedagogických pevností 25, a každá z nich měla ještě své pobočky. Tak například pražská Univerzita Jana Amose Komenského má pobočky ve Frýdku-Místku a ve Starém Hrozenkově. Jaký div, že po čase akreditační komise shledala, že špatná výuka vyžaduje neprodlené zrušení a přesun studentů do Prahy. V některých pobočkách schází přístrojové vybavení, knihovny, nemluvě o tom, že takzvané fakulty postrádaly akademiky, ale i případné oponenty pro obhajobu magisterských prací. Jaký div, že se jednoho dne objevil na karlovarské univerzitě nový přednášející, Stanislav Gross, absolvent plzeňských práv, proslulých výrobou rychlokvašek, které dokonce ani nechodily ke zkouškám. Tajemství bylo prosté – plzeňská práva byla podporována severočeskými uhlobarony, kteří zase nacházeli podporu ve vládních kruzích, a mimo jiné právě u multimilionáře Grosse, jehož majetek již překonal první stovku milionů.
   Jaký tedy div, že se světová proslulost českého školství nevídaně propadla. Přiměřenou pověst si uchovala jen Univerzita Karlova a Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. A to je taky všechno. V mezinárodních srovnáních vysokých škol hrají velkou roli nositelé Nobelových a jiných významných cen, ale také publikační činnost, zejména v prestižních časopisech. Sem patří například listy Nature a Science. Velkou roli hrají profesorské sbory složené z nejcitovanějších autorů. Jaký tedy div, když se dovídáme, že v mezinárodním žebříčku univerzit se mezi předními dvěma, ba dokonce třemi stovkami elitních pracovišť české školy prostě nenachází. Náš veliký učitel národů se obrací v hrobě.
   Zato již 14 let pracujeme na takzvaných státních maturitách, což nás stálo na 340 milionů korun, vyhozených během uvedené doby za střídání sedmi ministrů školství. (Jinak celkový polistopadový počet představuje 14 ministerských postav, mezi nimiž se nacházel revmatolog Milan Adam, politický dobrodruh, cestovatel a amatérský bankéř Ivan Pilip, germanista Jiří Gruša, samouk Jan Sokol, ale i Petra Buzková.) Generální zkouška této maturity, která proběhla roku 2010, skončila ovšem patřičným malérem. Z lehčí varianty propadalo 33 procent, u těžší alternativy se zhroutilo 38 procent žáků. Přitom tato státní zkouška sestávala pouze z českého jazyka a dalšího volitelného předmětu, jímž mohl být další jazyk nebo matematika. Na další předměty se prý dostaneme až v dalších letech. Avšak kdo ví? Sám ministr Dobeš vydal prohlášení, že nás možná překvapí. Pravil doslova, že „já bych se klidně rád vrátil k té verzi maturit před rokem 1989“. A ještě pozoruhodnější je výrok ministra školství, který pravil, že „je třeba pozvednout učitele na podobnou úroveň, jakou měli v minulosti. Kdy nejváženějším ve vesnici byli farář, lékař, učitel a starosta“.
   Což je nesplnitelný sen – starostu často neberou vážně, lékař bojuje s „normami“, stanovenými zdravotními pojišťovnami a vládními pantáty, faráři ztrácejí na někdejší prestiži a učitele často neberou vážně ani žáci poškoláci. A není divu, zejména když sledujeme výsledky školních zkoušek, maturit a stupeň negramotnosti mládeže. Jestliže jsme se ještě roku 2003 nalézali ve stupni gramotnosti na 9. místě, nyní jsme ve čtenářské gramotnosti mezi 65 zeměmi na místě 27., v matematické na 22. a v přírodovědecké sféře jsme pak na devatenáctém místě. Polovina žáků se ve školách nudí a třetina nechce do školy chodit vůbec. Takže momentální ministr Josef Dobeš naříká, že se v posledních deseti letech zmenšil počet žáků, kteří uvádějí, že čtou denně nějakou knížku pro radost. Výsledek? Dovednosti českých žáků jsou podprůměrné a „Česká republika klesá ve vzdělanosti mládeže nejrychleji ze všech zemí OECD“.
   Na okraj naší tematiky v jedné brněnské škole vystoupil ministr pod falešným jménem Josef Novák s prohlášením, že je dvojníkem Josefa Dobeše. Dal se slyšet, že by chtěl do učebních osnov zavést piškvorky, neboť je sám hrával a tato hra s křížky a kolečky prý „rozvíjí bystrou mysl žáků“. K tomu přidal „drobný drb“ ze zasedání vlády: pokud se někdy jednání protáhne, hraje prý ministr se svým sousedem Jiřím Besserem pod vládní lavicí zase piškvorky. Tím je doloženo, že vládní celebrity mají jasno, jak co nejrychleji např. propad ve školství napravit.
   A to nehovoříme o poklesu příjmů všech vrstev veřejné správy o 10 procent. Lékařům, kteří si prosadili zvýšené platy, závidí učitelé, hasiči i policisté, jimž poklesly skoro ze dne na den příjmy o desetinu, v některých případech až o 18 procent. Lékaři pak stále mohou závidět špičkovým advokátům, hájícím tuneláře a násilníky, jejichž palmáre je se mzdou primáře v okresní nemoci naprosto neporovnatelné. Je-li však třeba (jako v případě lékařů), objeví se znenáhla rezerva několika miliard korun, tedy částka, která vzápětí schází při výplatách důchodů. Což je pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu fakt, že v letech 1989-1990 byl důchodový systém naprosto přebytkový a ještě před dvěma, třemi lety (jak dokládá Rada seniorů) bylo na účtu stařešinů na 70 miliard korun. Ještě Topolánkova vláda před svým skonem si z tohoto fondu vypůjčila 23 miliard se slibem, že vypůjčený dluh do roka vyrovná. Nestalo se tak, a pojednou potřebujeme na zaštupování mezer v rozpočtu vytvoření dalších záplat. I zvyšuje se daň z přidané hodnoty z 10 až na 20 procent. Takto se jedním rázem získá 58 miliard korun, mnohem více, než bylo ve skutečnosti zapotřebí. Donedávna statistiky vykazovaly, že 40 procent důchodců pomáhalo svým potomkům, zatímco nyní naše drahá vláda hledá cesty, jimiž by bylo možné nedůstojné přispívání mládeže stárnoucím rodičům.
   Naše velkorysost je ovšem úžasná. Členové dozorčích a správních rad pobírají statisíce korun, často měsíčně, a nově zakládanými tunely (podle politologa Jiřího Pehe) odteče ze státních peněz ročně více než 100 miliard korun. Za zmínku stojí i malá pozornost spojená s naší účastí v Mezinárodním měnovém fondu. Hned v prvních časech po Listopadu jsme si pospíšili s první členskou kvótou ve výši 24 miliard, a do dnešního dne jsme zhruba na 50 miliardách. Roku 2010 jsme se zavázali dohodou vlád Evropské unie a G20 poskytnout Fondu dalších 26 miliard. To proto, abychom vypomohli krachujícímu Řecku či Irsku, za jednoprocentní úrok s rizikem, že tyto finance už nikdy neuvidíme.
   Pravá mizérie ovšem nastane teprve po zavedení nového důchodového systému, který, jak se dočítáme, projde největší změnou za posledních šedesát let. Budou totiž vznikat nové penzijní společnosti, do nichž lidé v produktivním věku budou přispívat jen s nepatrnou ochotou. Z dosavadních důchodových fondů, jichž bylo, podle oficiálních zpráv 44, jich zůstalo jen deset, a o tom, jak jsou privatizační a důchodové i jiné fondy, včetně bank a kampeliček vybírány, jsou již léta přesvědčováni všichni pamětníci. A to nemluvíme o dobách poválečných, kdy se zhroutily zdravotní příspěvky, pojišťovací smlouvy, akciové společnosti, ba i úspory na důchod. Nyní, jak uvidíme (snad již v posledním kvartále roku), budeme muset sáhnout hodně hluboko do kapsy, protože až na chleba, syrovou zeleninu či brambory se zvednou ceny doslova všeho. Ovšemže i léčiv (nejspíše o 5 miliard), zdravotního materiálu, pobytu v nemocnicích, nákladných „nadstandardních“ operačních zásahů. Prodlouží se i věk odchodu do důchodu, přičemž již dnes padesátníky nikdo nechce zaměstnat. Dovedete si představit staré svářeče, obsluhu ocelářských pecí, řízení nákladních vlaků v již poněkud pokročilejším věku?
   Nebude od věci, když si v této souvislosti s letošním šetřením agentury CVVM připomeneme, že dvě třetiny občanů kvalifikovalo situaci ve sféře sociálních jistot a nezaměstnanosti jako stálé zhoršování. Nu, a podle průzkumu STEM je 89 procent respondentů přesvědčeno, že se sociální rozdíly zvětšují. O rovnosti šancí pochybuje podle téže společnosti 74 procent občanů. Což můžeme dotvrdit i rozhovorem se současným ministrem dopravy a bývalým šéfem soukromé vyšetřovací společnosti Vítem Bártou. Ten pravil, že „také rozdával stotisícové odměny. A nestydím se za to. Stotisícové odměny jsem rozdával už dřív a není to věc, za kterou se stydím. Jestliže chci, aby úředníci bojovali s kmotry a byli neúplatní, tak je musím adekvátně ohodnotit. Když mi na konci roku zbudou peníze, které si nepřevedu, … tak si svým způsobem předplatím úředníka dopředu“.
   Uveďme ještě jeden příklad efektivnosti legislativních úprav a dodatků, kdy takzvané úspory na důchod povedou k vylepšení stáří u vysokých platů. Při měsíčním příjmu do 20 tisíc korun se tato loterie absolutně nevyplatí. Třicet tisíc měsíčně je částkou, která je na hraně, a teprve vyšší finance se v důchodovém čase vyplatí. Kdo však pobírá zmíněných 20 tisíc, zejména když se dvě třetiny pracantů dodnes ocitají pod průměrnou mzdou? Mimochodem, při dnešním platu dosahujícím 11 tisíc korun dosáhneme důchodu ve výši 7500 korun, který se ani do budoucna nezmění. Při výplatách do 36 tisíc korun se z dnešních 9200 penzijních korun jen nepatrně ubere na 9043. Avšak nad příjmem vyšším než 84 tisíc se starý důchod činící 16 tisíc zvedne nad 18 tisíc, a možná i výš. A teď si propočtěme, jak skvěle se bude žít chudším – zejména potom, co si zvedneme daně z přidané hodnoty na dvojnásobek. Že většina z nás plesat nebude, je nesporné.
   Ale je dost možné, že se konečně rozzáří pravda o stavu ekonomiky, že si poopravíme morální krédo a poměříme stupeň své trpělivosti. A tehdy dojdeme k odhalení staré pravdy, že po dobrém u nás, zvláště s hlupáky u kormidla moci, se dál žít nedá a nemůže.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]