Neuvěřitelných 75 let uplynulo od onoho osudného výstřelu, kterým ukončil 14. dubna 1930 život sedmatřicetiletý básník Vladimír Majakovskij. Neuvěřitelných proto, že za tu dobu došlo nejednou k světodějným proměnám společenským a uměleckým, odehrálo se válečné kataklysma druhé světové války a několika válek lokálních, proběhly revoluce, kontrarevoluce a pseudorevoluce, zato dílo tohoto tvůrce přes všechny dobové zmatky neztratilo svou hodnotu a jako maják září i ve třetím tisíciletí.
   Životní cesta Vladimíra Majakovského nebyla jednoduchá, o čemž svědčí mj. i jeho dobrovolná smrt způsobená milostnými i společenskými problémy. Rodák z gruzínského Bagdadi, kde se narodil 7. července 1893 - "po dědu - kozák, / po druhém - Síče potomek / a narozením Gruzín", jak píše v jedné ze svých básní, se jako třináctiletý synek lesníka po otcově smrti s matkou a dvěma sourozenci stěhuje do Moskvy, kde si všichni přivydělávají na živobytí malováním a vypalováním dřevěných figurek. Už tehdy se projevil Vladimírův výtvarný talent, který později rozvinul na Stroganovském výtvarném institutu. V neutěšené atmosféře po první ruské revoluci 1905 se účastnil ilegální činnosti v bolševické straně a kvůli politické činnosti byl několikrát zatčen.
   Mladého bouřliváka stále více přitahoval svět umění, a to především malířství. V Moskevském ústavu pro malířství a architekturu - v jeho druhém uměleckém učilišti, poznal jednookého malíře Davida Burljuka. Ten Vladimíra seznamoval se soudobou německou a francouzskou literaturou a povzbuzoval ho k básnické tvorbě. V roce 1912 se Majakovskij sblížil s ruskými futuristy a spolu s V. Chlebnikovem, D. Burljukem a A. Kručonychem formuloval programový manifest toho hnutí ve sborníku Políček veřejnému vkusu, v němž poprvé publikoval své verše. Futuristická poetika trvale ovlivnila jeho tvorbu ve všech uměleckých oborech, kterým se věnoval. Nebyl ovšem futuristou ortodoxním; sám v porevolučním období tvrdil velikášsky a přehnaně, jak to odpovídalo jeho temperamentu, že "na hrdlo šláp vlastní své písni". Dokázal zároveň totiž jedinečně uplatnit přednosti futurismu ve směřování k budoucímu sociálnímu projektu budoucnosti a ve formálním novátorství (v překvapivé výstavbě verše, v neotřelé obraznosti i v dramatických, výtvarných a filmových experimentech), které nikdy nepřekročily hranice obecné sdělnosti. Jeho hromotlucké a vzhledem k převažující ruské básnické tradici neuctivé otevření dvířek "poezie, té holky povedené" však často nepostrádalo ani něžnost, která byla rubem jeho chlapáckého charakteru.
   Čtyři poémy, Oblak v kalhotách, Flétna páteř, Vojna a svět a Člověk, vytvořené v průběhu první světové války, naplno odhalily Majakovského společenské zacílení i subjektivní niternost, jež nadále rozvíjel v porevolučních letech, v nichž vznikla převážná část jeho rozmanitého díla, které se bez nadsázky stalo službou revolučnímu dění. Vedle poém 150 000 000, Miluji, O tom, Vladimír Iljič Lenin, Létající proletář, Správná věc! a nedokončené skladby Plným hlasem to bylo množství aktuálních agitačních básní, intimní lyriky, propagačních sloganů, půvabných veršů pro děti a zasvěcených projevů o básnické práci. Rétorský charakter jeho poezie ožíval v nesčetných básníkových veřejných projevech a vystoupeních.
   Jako výtvarný profesionál v letech 1919-1922 pracoval v tiskové agentuře Okna Rosta, pro kterou vytvořil přes tři tisíce plakátů, reklam a návrhů na prodejní obaly, k nimž napsal adekvátní veršový doprovod.
   Aktuální a služebné zaměření této tvorby nikdy neprovázelo snížení umělecké úrovně, rovněž jako verše určené dětem (Co je zle a co je dobře, Na každé stránce v knížce té se o lvech a zvěři dočtete, To je knížka veršů mých o mořích a majácích, Čím budu a řady dalších).
   Majakovského úsilí o demokratizaci kultury v nejširším slova smyslu (včetně estetického povznesení lidových vrstev) se projevovalo i v oblasti filmu. "Pro vás je kino podívaná, pro mne - téměř světový názor" prohlašoval a dokumentoval to tím, že napsal třináct scénářů, z nichž bylo realizováno devět filmů. V několika z nich si i sám zahrál (např. Ten, který se nenarodil pro peníze na námět Londonova románu Martin Eden). Některé scénáře a filmy, v nichž hrál, byly humorné i satiricky sršaté a působily v chaplinovském duchu (např. Honba za slávou, která byla groteskou o futuristickém básníkovi).
   Satirický duch byl Majakovskému vlastní. Projevoval se v celé jeho umělecké a společenské činnosti, a zvlášť výrazně se uplatnil v dramatické tvorbě. Vedle několika drobnějších scének a grotesek to prokázal ve třech dramatických kompozicích - ve hře Mystérie buffa (1918) vytvořené v duchu tehdejších masových podívaných a v satirických komediích Štěnice (1928) a Horká lázeň (1929), jimiž zesměšňoval byrokratismus současného sovětského úředního aparátu. V Horké lázni (česky též pod názvem Ledová sprcha či Sprcha) spojil tuto kritiku s fantastickou vizí svobodné a tvůrčí společností dalšího století, vzdálenou tehdy se prosazujícímu konzervativnímu pojetí umění a nastupujícímu stalinismu. Hra inscenovaná Mejercholdem byla oficiální kritikou odmítnuta a stažena z repertoáru. Tehdejším stále více se uplatňujícím dogmatickým tendencím vadila jak ostrá kritika byrokratické mašinérie a tuposti jejích představitelů, tak i fantastické pojetí budoucnosti bez manýr a některých představitelů současnosti, i avantgardní inscenační pojetí. (Tato hra se objevila na repertoáru až v druhé polovině 50. let.)
   Vladimír Majakovskij, který se zúčastnil mnohých literárních půtek dvacátých let, byl umělcem, jenž dobře znal soudobý světový umělecký vývoj. I to některým jeho kritikům vadilo. Často cestoval do zahraničí a veřejně tam vystupoval. Poznal většinu kulturních center tehdejšího světa v Americe (USA a Mexiku), ve Francii a v Německu. Znal se s T. Dreiserem, L. Aragonem, P. Picassem, G. Braquem, I. Stravinským, S. Ďagilevem, J. Cocteauem, F. T. Marinettim, D. Riverou a mnoha dalšími.
   Pro nás významné jsou dvě jeho návštěvy Prahy v letech 1927 a 1928. Básníkova vystoupení v dubnu 1927 v Osvobozeném divadle, v Národním domě na Vinohradech a přátelská setkání s V. Nezvalem, B. Mathesiem, J. Horou, A. Hoffmeistrem (tomu zahájil v r. 1928 jeho výstavu v Paříži), J. Weilem, J. Honzlem, M. Majerovou a dalšími, měla značnou veřejnou odezvu.
   Majakovského tvorba se u nás objevovala v dílčích překladech Jiřího Weila, Bohumila Mathesia, Františka Kubky a Karla Konráda časopisecky již od r. 1920 a byla propagována individuálními i sborovými recitacemi Dědrasboru, Proletkultu a Modrých blůz. Knižního vydání se v r. 1925 dočkala poéma 150 000 000 v tlumočení Bohumila Mathesia. O osobnosti Majakovského a jeho vystoupeních v době jeho pražské návštěvy referovala příznivě i zavile podle svého politického zaměření většina denního tisku.
   K zevrubnému poznání básníkova díla v zemi, "kde kultura je domovem víc než kdekoli jinde, v zemi, v níž obrovská většina lidí samostatně přemýšlí a jen nepatrná hrstka toho není schopna", řečeno slovy Majakovského přítele Romana Jakobsona, došlo až po druhé světové válce. Největší zásluhu na tom měl básník Jiří Taufer, který přeložil převážnou část Majakovského odkazu. Jednotlivá díla, výbory a především desetisvazkové vydání Spisů v letech 1956-1986 patří k neobsáhlejšímu tlumočení tvorby Vladimíra Majakovského ve světovém měřítku. Taufer ve svém mnohaletém úsilí, opřeném o zevrubné poznání řady básnických druhů Majakovského z okruhu futuristů (Chlebnikova, Kručonycha, Asejeva ad.) se dobral kongeniálního tlumočení Majakovského poezie. Jeho překlad je svou vynalézavostí adekvátní básníkovu originálnímu kouzlení se slovy, verši, rýmy, asonancemi i zvukomalbami a patří ke skvostům české překladatelské tradice.
   Právem můžeme říci, že Majakovského tvorba svou myšlenkovou naléhavostí, obraznou neotřelostí, burcujícím rytmem i jazykovým novátorstvím i v češtině "s živými mluví řečí živoucí".

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]