Letošní rok je dvojnásobným jubileem spojeným s životem vynikajícího literárního vědce - univerzitního profesora Felixe Vodičky. Narodil se před 100 lety, 11. dubna 1909 v Insbrucku, v rodině železničního inženýra, a zemřel ve věku nedožitých pětašedesáti let 5. dubna 1974 v Praze.
   Gymnázium absolvoval v Olomouci a v Plzni, odkud po maturitě v r. 1928 odešel do Prahy na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, na níž si zapsal historii, bohemistiku a slavistiku. Jeho záběr však byl mnohem širší a vedle kmenových přednášek Jakubcových, Smetánkových, Hýskových, Horákových,Weingartových, Šustových a Pekařových navštěvoval Šaldovy přednášky z francouzské literatury, estetický seminář Jana Mukařovského a výklady ze srovnávacích literatur u Václava Tilleho. K tomu si ještě přibral přednášky a semináře z geografie a geomorfologie na Přírodovědecké fakultě KU, aby si tak rozšířil kvalifikaci středoškolského profesora o zeměpis a přírodopis.
   Arci už tehdy dominoval jeho zájem literárněvědný, což dokázal první publikovanou prací, komparatistickou studií Březina a Baudelaire v Časopise Národního muzea v r. 1933 a disertační prací Béranger a česká literatura, po jejíž obhajobě získal v r. 1935 titul PhDr. To už od r. 1934 učil na pražském Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici. Od druhé poloviny třicátých let se zúčastňoval práce v Pražském lingvistickém kroužku a strukturalistická bádání obohacoval o důraz na literární historii a na recepci literárních děl.
   Po osvobození se Vodičkovi otevřela dráha vysokoškolského pedagoga. Na základě habilitační práce Počátky krásné prózy novočeské mu byla v lednu 1946 udělena hodnost docenta dějin české literatury, které přednášel na Filozofické fakultě KU a zároveň na Pedagogické fakultě KU, zřízené téhož roku. Na ní byl v r. 1947 jmenován mimořádným a po dvou letech řádným profesorem. Bohemistické pracoviště pražské Pedagogické fakulty, později přeměněné na Vysokou školu pedagogickou, si díky triumvirátu Felix Vodička, Alois Jedlička a Karel Dvořák získalo znamenité renomé, které trvalo do konce padesátých let, kdy po dalších neuvážených reformách pedagogického vzdělávání tito profesoři odešli na Filozofickou fakultu KU.
   Měl jsme to štěstí být v první polovině padesátých let jejich žákem. Felix Vodička nám imponoval svým vzhledem, vědeckou objektivitou, šíří odborného působení, společenskou angažovaností a učitelskou vstřícností. To už byl členem korespondentem ČSAV (1952), významným spolupracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV, autorem závažných příspěvků v odborných i kulturních časopisech a čelným tvůrcem tehdy ojedinělého a dodnes mimořádného evropského literárního muzea - Památníku národního písemnictví. Jeho přednášky z české literatury 19. století, která tvořila celoživotní páteř jeho odborné činnosti, v níž dokázal skloubit strukturální východiska s marxismem, jak sám zdůraznil, pro nás znamenaly trvalou orientaci i metodologický návod pro budoucí pedagogickou i odbornou činnost. Vodička to dokázal i knihou Cesty a cíle obrozenecké literatury (1958) a redakcí a spoluautorstvím 2. dílu akademických Dějin české literatury (1960), dodnes nepřekonaných, i objektivním zhodnocením vývojové cesty Jana Mukařovského. Probírám-li se po desetiletích zápisy jeho přednášek, zjišťuji, jak mne trvale ovlivnilo všestranné zdůraznění klíčového významu národního obrození, díla Máchova, Němcové a Nerudova pro novou českou literaturu. Uvědomuji si, jak současné opomíjení, leckdy i destrukce a dehonestace těchto hodnot, je i popřením Vodičkovy exaktní metodologie literárního vývoje a literárního procesu a úlohy proměnlivé recepce uměleckých děl. Zásadní stanovisko vycházet vždy z objektivního hodnocení struktury umělecké kvality - toho, jak je dílo "uděláno", se pojí s jeho zkoumáním vztahu mezi literaturou a nadřazenými celky kultury a společnosti, což vše má trvalý význam. I komparatistické přístupy, tehdy neběžné, byly pro nás cennou inspirací. Také pochopení pro individualitu spisovatele v rámci literárního procesu, které zdůrazňoval, jsme živě akceptovali. Profesor Vodička inicioval některé z nás ke vstupu do vědecké práce, k níž nás poté vedl Karel Dvořák.
   Profesor Vodička nebyl typem kabinetního vědce. V přestávkových debatách i v seminárních exkursech dokázal "zlidštit" přísnou exaktnost výkladu dobovými detaily a historkami ze života spisovatelů, o nichž se zpravidla v odborné literatuře nelze dočíst. Jeho přístup k posluchačům (stejně jako i dalších výše zmíněných pedagogů) byl i po letech vnímavý a dovedl vždy ocenit výsledky jejich práce. Dokázal to i v dobách, kdy zastával i významné vědecké a společenské funkce. V letech 1968-1970 byl ředitelem Ústavu pro českou literaturu, kde mj. inspiroval projekt Lexikonu české literatury, který byl po mnoha peripetiích dokončen sedmým svazkem v loňském roce.
   Výrazně se podílel na obrodném procesu v kulturní oblasti jako významný člen aktivu kulturních pracovníků. To ho posléze stálo ztrátu profesní existence, kdy byl po infarktu v r. 1970 o rok později penzionován a byla mu znemožněna veřejná publikační činnost. Neustal v ní a anonymně pokračoval až do své smrti, především v editorské činnosti, v níž patřil od padesátých let k nejuznávanějším odborníkům. Autorsky a organizačně se podílel na edicích Národní knihovny a Knihovny klasiků, jež přinášely v početných nákladech významná díla českého literárního dědictví. Jeho textologická příprava, ediční komentáře a odborná redakce několika svazků Souboru díla F. X. Šaldy, díla Boženy Němcové a Spisů Jana Nerudy jsou vzorem editorského počínání. V roce 1971 vyšla jedinečná příručka Editor a text ,na níž se významně anonymně autorsky podílel, stejně jako spoluautor slovníku Čeští spisovatelé 19. století.
   Pedagogickou zkušenost, kterou Felix Vodička získal za většinu svého života, mu umožnila vytvořil v šedesátých letech novou koncepci středoškolské literární výuky se značným podílem světové literatury. Výsledkem byla mj. významná učebnice Svět literatury I (1969). Měl jsem možnost věnovat se od počátku šedesátých let středoškolské a vysokoškolské výuce světové literatury a připravit řadu učebnic a čítanek ze světové literatury. Využil jsem přitom podnětů z Vodičkovy výuky a teoretické práce, v níž uplatňoval komparatistické pojetí. Jeho ocenění mé práce bylo a je pro mne zadostiučinění a trvalým závazkem.
   Z bohaté Vodičkovy činnosti nelze opomenout bohatou publicistickou činnost v desítkách odborných a kulturních časopisů a denních listů od třicátých let až do nespravedlivého umlčení v r. 1970. Jeho texty byly publikovány (i poté) v zahraničí anglicky, německy, rusky, polsky, italsky, francouzsky, holandsky a španělsky. K jeho erudici patřilo i umění polemiky, které mj. uplatnil v disputacích s Václavem Černým a Ladislavem Štollem a v nichž přesvědčivě obhájil své stanovisko.
   Vklad, který profesor Vodička dal naší literární vědě a v širším slova smyslu i vědám společenským, je trvalý a inspirativní. Dílo, které je příkladem spjatosti všeobecné vzdělanosti, vědecké serióznosti, pedagogické zkušenosti a společenské odpovědnosti, což v současnosti leckdy postrádáme, je pobídkou k následování jeho odkazu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]