Oficiálně si připomínáme datum narození známé české spisovatelky 4. února 1820. Je však dost skutečností opravňujících názor, že jde o datum v osobních dokladech posunuté, že ve skutečnosti se spisovatelka narodila dřív a nebyla vlastním potomkem Jana Pankla, panského kočího kněžny Zaháňské, a Terezie Novotné, narozené 5. 10. 1805 v 18.30 hod. v Kladsku, s níž se Jan Pankl oženil až 7. 8. 1820, tedy půl roku po narození Barunky v době, kdy Terezie ještě nebyla ani patnáctiletá.
   Základním důvodem pochybností o pravosti data narození a pravosti rodičů uvedených v osobních dokladech je skutečnost, že pozdější spisovatelka je ve školních dokumentech uváděna jako starší, než odpovídá křestnímu listu. Vysvětluje se to omylem vykazujícího, ale je málo pravděpodobné, že by učitelé, kteří mají tolik zkušeností s porovnáváním věku prvňáčků a jejich vyspělosti, ponechali tento omyl po celou dobu školní docházky neopravený.
   Navíc je tu Babička Boženy Němcové, líčící spisovatelčino dětství (pravda, poeticky přikrášlené), kde se mluví o Barunčiných sourozencích.
   Kdyby se autorka skutečně narodila až v únoru 1820, byla by jen o rok a čtyři měsíce starší než její nejstarší bratr Jan – ale z líčení v Babičce vyrozumíváme, že ten věkový rozdíl musel být větší, Barunka je líčená jako skoro slečna, kdežto Jan teprve chodí do jen čtyřtřídní základní školy.
   A je tu další záhada. O kněžně Zaháňské je z dokumentů známo, že v letech 1819 až 1826 nepobývala ve Vídni, kde se předtím zdržovala vždy nejméně po celou zimu; dlela v Ratibořicích a v Zaháni na svých venkovských sídlech. Proč asi? Nebyl důvodem skrývaný porod dítěte počatého z intimního poměru s kancléřem Metternichem? Jeho autorita zřejmě byla činitelem, který přinutil nejen matrikáře zfalšovat doklady - a jak tomu bylo ve skutečnosti, se nikdy nedovíme.
   Až už bylo dítě na světě, začalo se hledat řešení. Kočí Johann Pankl z rodiny pocházející z obce Gainfarn v Dolních Rakousích a děvečka ještě ne patnáctiletá museli poslechnout.
   A byla místem narození vůbec Vídeň?
   Další věc, která nutně překvapí každého, kdo čte zejména pohádky Němcové, je spisovatelčin nesmírně kultivovaný jazyk v letech, kdy i velmi vzdělaní lidé se vyjadřovali ještě česky velmi těžkopádně a často i Češi sahali k němčině jen proto, že se v mateřštině nedovedli »vymáčknout«. Přitom Němcová jako každá žena v té době neměla větší školní vzdělání než čtyři třídy základní školy – jednotřídky!
   Pravda, její styl se vyvíjel, básnické prvotiny (dnes téměř neznámé) jsou ještě začátečnické, ale pohádky - a ty začala psát, když byla podle osobních dokladů méně než pětadvacetiletá! - jsou formulovány mistrně, s bohatou slovní zásobou, stylisticky vybroušeně.
   Ano, vliv na Němcovou měli její současníci spisovatelé, zejména Erben (nar. 1811), který ji měl právě k psaní pohádek, a bezpochyby Němcová navázala na jazyk lidových vypravěček, od nichž pohádky slyšela. A protože pohádky se čtou dětem, od dob Němcové po mnoho generací, určitě ty měly vliv na vyjadřování dětí větší než například historické práce nebo filozofická pojednání. Národní báchorky a pověsti vycházely na pokračování od roku 1845, nejprve v Tylových Květech, pak knižně v 7 svazcích.
   Až po vyjití prvních se spisovatelka dostala do Domažlic, kde pochytila ty nejkrásnější a nejznámější, například Chytrá horákyně, Tři přadleny, Čertův švagr; slovenské pohádky poznala v padesátých letech, když několikrát navštívila svého manžela, který byl do Miskolce v roce 1850 přeložen, a ona zůstala bydlet v Praze, kam její synové docházeli na gymnázium. Není pravdivé tvrzení, že se v té době s manželem rozešla, podle zlých jazyků dokonce prý pro jeho alkoholismus; aby se pravda vyjevila, musíme o něm povědět více.
   Svatba Barbory Panklové s finančním respicientem Josefem Němcem, narozeným 10. 7. 1805 (tedy starším než spisovatelčina maminka!) v Novém Bydžově, se konala 12. 9. 1837 v Červeném Kostelci, kde Němec tehdy působil.
   Němec byl velmi agilní vlastenec, studoval gymnázium v Praze na Starém Městě, dva roky byl jeho třídním Josef Jungmann, ten ho zásadním způsobem ovlivnil. Němec se hlasitě projevoval jako český patriot, v roce 1824 po studentských demonstracích byl za své smýšlení ze školy vyloučen a poslán do armády, kde sedm let sloužil. Potom se stal příslušníkem finanční stráže, a protože byl fyzicky velmi zdatný, hodnostně rychle postupoval.
   Jeho vlastenecká aktivita však byla nadřízeným proti mysli, tak jej často překládali; když sloužil v Červeném Kostelci, seznámil se s budoucí manželkou, krásnou pohlednou dívkou, jenže zatímco on byl hromotluk ve slovním vyjadřování hrubý, Barunka byla žena jemná a citlivá - odtud určitý nesoulad.
   Když po pěti letech manželství byl Němec přeložen do Prahy, jeho žena se dostala do společnosti vlastenců, kam docházela s manželem, on ji tam vlastně přivedl; svým fyzickým zjevem a svou kultivovaností hlavně ve vyjadřování se okamžitě stala středem pozornosti hlavně lidí píšících. S nimi zůstala v písemném styku i po dalších překládáních manžela.
   Na jejich doporučení, možná už dříve na přání manžela, který si své jméno Josef doplnil vlasteneckým druhým jménem Bořivoj a pod ním i publikoval, spisovatelka si »barbarské« jméno nahradila podobou Božena (v úředním styku však musela zůstat Barborou!).
   Josef Němec, byť vojenského vystupování, byl intelektuálně na výši; po propuštění z finanční stráže usiloval a nakonec se uchytil v redakci Národních listů, samozřejmě nejprve jako technický pracovník, až později po smrti manželky jako redaktor. Zemřel roku 1879. Předčasnou smrt manželky těžce nesl; o rodinu pečoval, i když v padesátých letech neměl ji živit z čeho, byl nezaměstnaný.
   Spisovatelčina smrt 21. 1. 1862 byla rozhodně předčasná a vykládá se o ní leccos nepravdivého. Nebyl to litomyšlský nakladatel Augusta, kdo ji ožebračil, prý krácením a opožděným proplácením honorářů. On totiž nemohl za to, že knihy nešly na odbyt.
   Pokud někdo byl opravdu odpovědný za bídu rodiny Němcové, tak je namístě mluvit o Jakubu Malém, redaktoru nakladatelství Jaroslava Pospíšila v Praze, který recenzoval literární tvorbu Němcové a postupoval neobyčejně přísně, takže jeho »zásluhou« se vydání některých autorčiných próz příliš opozdilo, nebo byla Němcová nucena hledat jiné vydavatele.
   Je ovšem skutečností, že v letech 1853-1858 byla rodina, v níž nejstarší syn Hynek zemřel ještě před dokončením gymnázia na podvýživu, ve velmi zlých sociálních poměrech. Otec byl propuštěn a stále hledal práci, většinou ji nenacházel anebo krátkodobě dělal špatně placenou, dva synové studovali a dcera Theodora, matkou doma pojmenovávaná Bohdanka, jediná dcera spisovatelky (nepřipomíná pohádka Sedmero krkavců rodinné poměry Němcových?), byla ještě nezletilá (nar. 1841). Ta se později provdala a dožila vysokého věku. Dokud však ještě nebyla v letech na vdávání, bylo to s rodinou finančně zlé.
   Spisovatelka byla nesporně podvyživena, proto brzy umírá; možná šlo o tuberkulózu, možná o jinou infekci, to se nevyjasnilo a za tehdejšího stavu lékařské vědy vyjasnit nemohlo. Rozhodně je však nesmyslné tvrzení, že Němcová »do Litomyšle utekla před manželovou neláskou« a »do Prahy, kde zemřela, se vrátila jen umřít«. Němcová usilovala, aby vše, co napsala, vyšlo co nejdříve, a osobní návštěva mimopražského nakladatele tomu měla pomoci. Žel, smrt zabránila talentované spisovatelce napsat ještě další zamýšlené prózy.
   Němcová je osobním příkladem čisté morálky v práci i soukromém životě, starostlivosti o chod rodiny a myšlenkové neohroženosti v hájení všeho dobrého a české společnosti užitečného. Ctěme její odkaz.

   Předneseno na besedě Výboru národní kultury v Brně

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]