Slovenská prozaička, redaktorka a překladatelka Viera Švenková (nar. 1937 v Popradu) vydala řadu povídek, několik románů, překládá z angličtiny a němčiny. Nově se blýskla útlým svazkem filozofických úvah s názvem RYCHLOKURZ SEBAOBRANY (nakl. Milénium Plus, Bratislava 2001, 67 str.). Jde o eseje většinou jen dvoustránkové, které komentují problémy dnešního života. Autorka se projevuje jako mimořádně sečtělá a bystrá myslitelka a komentátorka.
   Konstatuje, že peníze se staly motorem dějin, kapitál vládne nad každou vládou, jak už před lety konstatoval G. B. Shaw. Náš současník Max Born varuje, že lidem poháněným stroji a elektronickými počítači hrozí nové otroctví.
   Moderní kulturu charakterizuje Švenková jako "kulturu nečetby", lidé raději listují ve vkladních knížkách než v beletrii. Probírá funkce četby - uspávací, zábavnou, výchovnou atd., vše s ironií a skepsí. Např. v souvislosti se zábavnou funkcí cituje Voltaira, že nejvíce nás potěší knihy, z nichž se sypou "poklady velkolepé hlouposti, tak oblíbené v naší veřejnosti". Ještě hůře však dopadá televize. Na s. 63 autorka cituje výrok amerického univerzitního pedagoga Daniela L. Mache: "Bude-li zanícení našich spoluobčanů pro televizi dále pokračovat, vzhledem k idiotismu programů můžeme tvrdit, že vychováme generaci slabomyslných."
   Pokud jde o svobodu v epoše globalizace a postmoderny, konstatuje autorka, že nastaly úplné orgie svobody: "Bohatí dostali svobodu bohatnout, chudobní chudnout."
   A jak je to s dobrem na světě? Švenková cituje optimistický postřeh Thomase Manna: "Umění slouží dobru a jeho podstatou je dobro, které je příbuzné moudrosti, ale ještě bližší lásce" (s. 64). Sama však dochází k ironické skepsi: "My víme, že v každém z nás dříme zrnko dobra, a i když nemáme čas je vykopat, aspoň je vydatně poléváme alkoholem."
   Duchaplná knížka V. Švenkové, k níž úvod napsal Ján Lenčo, nabízí řadu podnětů k ironickému pohledu na vady dnešního světa.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]